• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Krátké pojednání o existenci a existujícím subjektu - Jacques Maritain

Kniha vznikla jako odpověď na hnutí existencialismu, které se rozšířilo v západní Evropě, zvláště ve Francii, po druhé světové válce. Court traité de lexistence... detail knihy

Nové komentáře u knih Jacques Maritain

Stavy lidstva a svatosti

„"Od svých prarodičů (Adama a Evy) jsme zdědili hřích a náklonnost ke zlu, ale také instinkt poznávat dobro lépe, než jsme schopni dnes; vzpomínku, i když zatemnělou, na stav, kdy vztahy mezi člověkem, světem a Bohem byly správnější a skutečnější. Odtud nepochybně pochází hluboký pocit, že zákon musí být překonán a že je nutno za každou cenu znovu nalézt čisté prameny lásky a svobody. I sám Šavel musí být načas oslepen a převrácen, aby se stal schopným přijmout lepší světlo a nový život a stát se apoštolem Pavlem, vyvolenou nádobou, učitelem národů, který poznal jak mojžíšský Zákon, tak zákon Kristův a spojil je v téže lásce, když říká o tom i onom, že 'zákon je duchovní'" (Raissa Maritain) Doporučena mé pozornosti byla první esej zabývající se dějinně rostoucím mravním vědomím. Ilustrováno to bylo na příběhu mého oblíbence patriarchy Abraháma, jehož víra byla sice obdivuhodná a následováníhodná, ale on sám přitom měl na svědomí věci, které jsou neoddiskutovatelně amorální. A nejde jen o dobové podmíněnosti, jako je třeba bigamie, ale i o věci jaksi nadčasově problematické, odporující přirozenému zákonu, který máme vepsaný v srdcích (na mysli mám zejména, jak se hned dvakrát pokusil pro vlastní bezpečí umístit svou ženu Sáru do harému lokálního vládce!). Bylo zajímavé sledovat myšlení paní Raissy při jejím popisu člověka na cestě od stavu přirozenosti (od Adamova pádu k Mojžíšovi) přes stav Zákona (od Mojžíše k Ježíšovi) až k evangelijnímu stavu, vycházejícího z Krista a Ducha svatého. Že je to cesta od horšího k lepšímu není úplně intuitivně jasné (a řada lidí s tím prostě nesouhlasí, no tak se Mirku podívej kolem sebe, tyvole, na ten úpadek morálky a přehlídku hříchů!!), ale já jsem s autorkou zajedno v tom, že "lidstvo namáhavě kráčí po krvavé cestě postupného osvěcování", ve kterém "v porodních bolestech zraje ke své nejčistší formě a ke svému nejdokonalejšímu stavu." Jacques Maritain do téhle knížečky přispěl svojí přednáškou o nerozdělitelnosti viditelné a neviditelné církve (tedy církve putující a církve oslavené), Jeho důraz na communio sanctorum (kdy hierarchická církev vyjevuje spásu danou sestupným pohybem Božího daru, ale zároveň uplatňuje vzestupný pohyb, kterým se člověk vrací k Bohu a společenství svatých skutky vykonanými v síle milosti) dnes působí jako teologický mainstream, ale při pohledu na datum vzniku textu (v roce 1963, rok před vydáním konstituce Lumen Gentium!) vidíme, že pan Maritain nejen držel prst na tepu doby, ale zřejmě i pomáhal udávat trendy směřující k otevřenější a radostnější pokoncilní eklezialitě. Díky za to! "Jsem přesvědčen, že idea většího počtu vyvolených stále více proniká a bude pronikat do křesťanského vědomí. Předně z důvodu naukového. Na jedné straně je tu Bůh, který 'chce, aby všichni lidé byli spaseni' a který posílá svého Syna, aby je vykoupil smrtí na kříži. Na druhé straně je člověk, který je první příčinou svého odmítání, jímž se odvrací od Boží lásky. Kdo uvěří, že člověk je svým odmítáním silnější než Bůh svou láskou?" (Jacques Maritain)“... celý text
— mirektrubak

---

Láska a přátelství

„„Slova, jejichž smysl je pro lidský život nejbohatší, je vždy velmi nesnadné vymezit. Vždy je tu nebezpečí, že naši myšlenku buď umenší nebo přesáhnou.“ Jsem za tuhle knížku o lásce a přátelství rád. Jsem rád za každý hlas, který se pokouší vrátit správnou hodnotu dvěma pojmům, které jsou tak klíčové pro každý plně prožívaný lidský život. Není to ovšem snadné, protože v našem stereotypním myšlení mají význam po mém soudu dost posunutý. Vždyť tak často slouží věta „ale já jsem zamilovaný“ jako univerzální (a „přes mrtvoly“ prosazovaný) nárok na osobu, která je cílem takto naší pojímané lásky. A pod větou „je to moje přítelkyně“ se také asi leckomu vybaví spíš „sex bez prstýnku“ než sebesdílení a vzájemné prožívání radostí a strastí. Těšilo mně se do Maritainových zamyšlení nořit, i proto, že vracejí lásce a přátelství jejich hloubku, pestrost a závažnost i závaznost – a také mi dodávají sebevědomí používat slova láska a přátelství bez ostychu v jejich pravém významu. Jenže napsat, co láska a přátelství nejsou je snazší než definovat, co jsou. Ona je otázka, jestli je to vůbec možné, jestli povídání o lásce a přátelství v nějaké systematické podobě není úkol přesahující lidské síly. U Maritainových myšlenek jsem ten pocit měl. S mnohým jsem souhlasil, s něčím polemizoval, nad mnohým se ku svému prospěchu zamyslel jinak, než jsem byl zvyklý – ale k žádné definici pojmů jsme se společně ani nepřiblížili, žádné definitivní „láska je když...“ u mě při čtení nenastalo, na to je asi Maritain příliš zajatcem své vlastní optiky. Za asi nejzajímavější myšlenku považuji, že láska k Bohu je vlastně podmínkou lásky k lidem. To mi, jako věřícímu, zní velmi blízce a pochopitelně, rozumím tomu a souhlasím (má vlastní láska k lidem se razantně prohloubila, když jsem své bližní začal vnímat jako milované Boží děti, když vím, že Bůh je miluje mým prostřednictvím, že je jaksi „miluje mnou a se mnou“). Zároveň se mi ale zdá, že je to výrok, který má potenciál být zásadně nepochopen: má snad znamenat, že nevěřící manželé nejsou schopni milovat jeden druhého kvalitně? Anebo že ve smíšeném manželství (myšleno: v manželství s jedním křesťanem) je láska praktikujícího křesťana hodnotnější? Pan Maritain to možná naznačuje, ale já tomu moc nevěřím. Místo „aby tam byla láska, musí tam být Bůh“ to vidím jako „pokud je tam láska, je tam Bůh“, a to i tam, kde se o Bohu neví nebo nemluví (nebo i tam, kde se o lásce nemluví) - vždyť nic menšího než Bůh nemůže být zdrojem něčeho tak krásného a silného, jako je správně žitá přející láska.“... celý text
— mirektrubak

---

Víra v člověka

„Má první kniha od Jaquese Maritaina byla právě tato. Velmi doporučuji. Dobře je zde vystižen vztah člověka k víře a postavení člověka v životě. Ještě doporučuji, pokud kniha zaujme další knihu od téhož autora a to O rovnosti lidí.“... celý text
— PetrJandáček

---

---

Láska a přátelství

„Na základě názvu a obálky by si snad mohl čtenář (neznalý autora) myslet, že sahá po sbírce moudrých citátů vhodných do dívčích památníčků. Skutečný obsah knihy by ho pak nemile překvapil, i když poučení o romantické lásce by si, dle mého, památníčkovou popularizaci zasloužilo: "Je to přelud, jemuž podléhá nostalgie vlastní člověku, její iniciály jsou vyryté na všech stromech světa. Žije ze lži a iluze, je to přelud či zdání opravdové lásky. Naprosto upřímně si myslí, že zcela daruje sama sebe, ale toto darování není skutečné, nýbrž vysněné, je to ve skutečnosti pouze přestrojení, jímž náš duch přikrývá královským pláštěm žádost smyslů a jehož užívá náš druh k oklamání individua, aby dosáhl svého cíle. Pro člověka je dobré projít tímto plesáním - ale pod podmínkou, že tu nebude chtít setrvávat." Jacques Maritain ve svém textu rozvíjí úvahy o přející lásce, inspirované myšlenkou své ženy Raissy. Rozlišují se zde dva druhy lásky přející - láska přátelská (přátelství), kdy se bytost dává druhému nepřímo, prostřednictvím darování svých dober, toho (a případně až všeho), co má. A láska pošetilá (láska), kdy bytost sebe samu, to, co je, dává druhému zjevně, doslova "ve vytržení" - její duše je odňata sama sobě a nechápe už samu sebe jinak než v druhém - druhý se stává jejím celkem. Autor uvažuje o přátelské a pošetilé lásce k Bohu a jejich potřebnosti pro svatost a spásu, o mystickému stavu (který definuje jako život určovaný pošetilou láskou k Bohu) a kontemplaci, ať už se odehrává v kontemplativním či aktivním způsobu života. Závěrečná část je věnována stavu manželství, přátelské a pošetilé lásce mezi manželi a jejich (ne)slučitelnosti s pošetilou láskou k Bohu a pokrokem v mystickém životě, k němuž je v posledku povolán každý křesťan. Zvláště mě zaujaly tři myšlenky: Několik odstavců o svatosti a o společenské podmíněnosti jistého způsobu svatosti, který spočívá "pouze" ve vezdejším životě v dokonalé přátelské lásce k Bohu, je "obyčejný" v tom smyslu, že není hrdinský (není žádáno - a tedy se ani nedává - Bohu extrémně mnoho), a má své místo především v pokojných křesťanských civilizacích. "Domnívám se, že jak se připozdívá a staré křesťanské civilizace se rozpadají, je pro masu lidstva stále obtížnější zachovávat lásku a věrnost až do krajnosti, žít v prostém stavu přátelství s Pánem a zalidňovat nebe světci, kteří "žili jako ostatní". Ale zároveň v duších, jež žijí ve stavu pošetilé lásky, cosi roste co do kvantity nebo co do kvality - jako náhrada, a bohatá náhrada za ztráty. ... Takový je můj názor. Už dávno jsem napsal, že jednou přijde den, kdy na světě budou moci přebývat jen zvířata nebo světci - velcí světci." Druhé pozoruhodné místo obhajuje slučitelnost manželského stavu (včetně tělesného darování se partnerovi) s výlučnou pošetilou láskou k Bohu a s jejím svobodným rozvíjením se v postupujícím mystickém životě. Autor se zde opírá i o nekřesťanská svědectví mystiků judaismu a islámu. To, čeho se člověk vzdát musí, není ani manželství, ani žitá sexualita, ale pošetilá láska k partnerovi. Přestože příběhy osudové a do krajnosti oddané lásky mezi mužem a ženou námi rezonují a oslovují touhy spočívající v základu naší bytosti, chápeme asi snadno, že takoví milenci nejsou svobodní pro svého Boha - kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce. A nakonec velmi krásné vyjádření role přátelské lásky v manželství - člověk je přirovnáván k strážnému andělu svého protějšku, stává se "bytostí zasvěcenou dobru a spáse druhého".“... celý text
— Hanka_Bohmova

---

Stavy lidstva a svatosti

„Hodně filosofické, ale máme-li dostatek času a trpělivosti objevíme perly :) V příběhu o Abrahamovi jsem tuším potkala jemnou ženskou i ruskou duši autorky :) Kniha má kouzelnou obálku !“... celý text
— Chesterton