Láska nad propastí
Boris Cyrulnik
Od raných traumat k pevným vztahům. Lidé po traumatu vyvolaném citovým zraněním často zažívají pocit, že ztratili právo na radost v životě, kterou ovšem stále mohou prožít. V této jiskrné úvaze poukazuje autor na to, že i tito lidé mohou využít vnitřních zdrojů a z citových ran vykřesat životní radost. Naznačuje, jak navazovat milostné vztahy s vědomím vlastní minulosti, dosavadního citového života, se všemi bolestmi i vítězstvími. V každé fázi života se může člověk oprostit od tragické minulosti a převyprávěním vlastního příběhu vytvořit prostor pro vyjádření skrývaných či potlačovaných emocí a překonat bolest vyvolanou traumatem. Kniha bude přínosem nejen pro terapeuty, ale i pro laické čtenáře se zájmem o osobní rozvoj a psychoterapii.... celý text
Přidat komentář
Proč píšu tento komentář? Abych si odpověděla hned na první větu anotace knihy /jjak zpracovat prožité trauma a jak se toto nezpracované trauma může promítat do budoucích rodinných či partnerských vztahů/. Evidentně je to něco, co se mě dotýká...
Hned úvodem je psáno, že stačí být jednoduše nezdolný. Nenechat se ukopat vzpomínkama. Nechat svůj život si tento příběh převyprávět a zkusit si vytvořit si jiné vzorce pochopení dané situace. Protože určitým převyprávěním společně s odpuštěním dojdeme klidu.
„Trauma rozmetalo naši dřívější osobnost na kousíčky. Pokud se tyto střípky nepokusíme posbírat a poskládat znovu, zůstaneme vnitřně mrtví, nebo se v životě budeme neustále potýkat s velkými potížemi.“
Autor taktéž píše, že změna není jen v jedinci ale taktéž v sociální oblasti kolem jedince. Pokud chceme jedinci pomoc, je nutné pomoct mu nalézt význam jeho utrpení. To co způsobuje bolest upravujeme. Zároveň se snažit nestigmatizovat se a nenechat se označit - něco se stalo ale záleží jakou míru svévole jsme k danému stavu dopustili /bude sexuálně zneužitá dívka v budoucnu frigidní či se naopak stane ženou s bohatou sexuální zkušeností?/, /bude dítě poškozené alkoholismem v rodině taktéž osobou se závislostí?/. Není vždy nutné být tím, co se ve společnosti nese společně s těmito tvrzeními. V knize se v neposlední řadě autor věňuje bezpečné /párové/ vazbě, která vede k žití vcelku normálního života.
A zajímavou otázkou a odpovědí na závěr je: Proč opouštíme ty které milujeme? Únik je regresivní forma adaptace. Už od dob, kdy jsme se za kořiští honili ale i i jsme byli honěni jako kořist jsme věděli, že kdo uteče, vyhraje. Kniha je psaná odborně ale mnohdy se dá číst i mezi řádky.
Zajímavé psychologické čtení, ze kterého jsem si odnesla bohužel jen to, že člověk je v životě formován různými vztahy a jestli se z toho zhroutí nebo ho to posílí zase záleží na tom, jakými vztahy byl formován v minulosti a na tom, jaké vztahy ho potkají v budoucnosti.
Autorovy další knížky
2014 | Láska nad propastí |
2020 | Když si dítě sáhne na život |
2020 | V noci jsem psal o slunci – Psaní jako prostředek terapie |
Dlho predlho som sa chystala na túto knihu, ktorú som si kúpila. A obsahovo sa mi čítala ťažko, bolo to občas také trýznivé čítanie a musela som psychicky oddychovať, dávať si pauzy, keďže moja sebareflexia je zdravá a taká silná, až je rokmi rokúcimi príležitostne využívaná ľudskými predátormi. V podstate do budúcna očakávam, že tento rok obsiahol posledného skazeného predátora či agresora, či čo to zač je, a po spracovaní novej stratégie sa mi situácia už nezopakuje a budem voči ľuďom vystupovať bezpečnejšími (či menej afektívnymi?) štýlmi. Pomeniť špatné vzorce, prevetrať dušu, urobiť jej údržbu je náročné, časovo aj psychicky. Dôležitá je podpora. Podstupujem práve cestu procesu reziliencie, naozaj je lepšie neidentifikovať sa ani s agresorom ani s obeťou (toto je ťažšie podľa mňa pre mnohých, najmä pre ženy), prerozprávať príbeh, akceptovateľný sebou aj spoločnosťou, dať veľké čau a minimálne takto ukončiť psychickú smrť, agóniu, apatiu, sebaľahostajnosť. Čo je dôležité, už nie som na to sama a taktiež sa nemusím spoliehať už len na knihy.
Knižka sa venuje aj povojnovým generáciám, niekedy až príliš, ale okej, párkrát som mala pocit, že autor je nejaký úchyl, ale to sú čisto subjektívne dojmy. Kniha je dobré zhrnutie nás všetkých, zhruba zrkadlom každého z nás... kto má odvahu, pozrie sa do zrkadla, neuvidí seba, ale dušu, zamyslí sa nad sebou. Kvitujem veľké množstvo príbehov, na ktorých sa vysvetľujú prípady. Zaujal ma hneď na začiatku príbeh o šálke čaju... je toho dosť, určite aj na 5 hviezd, ale dala som 4, lebo mi tam trochu chýba čohosi, asi viac vysvetlenia rôznych postulátov, ako prvá láska je druhá šanca, druhá láska tretia šanca a ďalšia nejestvuje... alebo v závere otázky, čo decká, ktoré prežili v detstve týranie? incest? chlad rodičov? následne rieši povojnových, že sú v menšej výhode, lebo zlo je pomenované, atď. Toto môže dráždiť zvyšné "detské obete".
Držím palce všetkým, ktorí sa usilujú nanovo budovať rezilienciu, popri tom je fajn si nájsť aj niečo, čo vám dá pocit, že ste živí, u mňa je to teraz beh. Takisto neodpisujte ľudí, ktorí sami od seba sa vám ozývajú. Zaujímajú sa o vás v dobrom aj v zlom. Chovajú sa čestne a s rešpektom. Nevyciciavajú vás. Viete, ktorí sú to a tie fragmenty, ktoré vám možno na nich vadia a bránia v kontaktovaní a pestovaní bezpečných väzieb, sú banality, na ktoré treba zabudnúť. Potrebujete ich. Aj oni vás. Potrebujeme sa navzájom. A stále platí, že aj noví ľudia môžu pozitívne prekvapiť a zažať tú potrebnú iskierku, ktorou sa končí psychická smrť a začína sa návrat do života. Ako sa píše v závere.
PS: bunkové steny v mozgu spomínané v knihe nie sú, to bol asi zlý preklad, keďže živočíšne bunky nemajú bunkovú stenu:D