• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Boris Cyrulnik

Láska nad propastí

„Dlho predlho som sa chystala na túto knihu, ktorú som si kúpila. A obsahovo sa mi čítala ťažko, bolo to občas také trýznivé čítanie a musela som psychicky oddychovať, dávať si pauzy, keďže moja sebareflexia je zdravá a taká silná, až je rokmi rokúcimi príležitostne využívaná ľudskými predátormi. V podstate do budúcna očakávam, že tento rok obsiahol posledného skazeného predátora či agresora, či čo to zač je, a po spracovaní novej stratégie sa mi situácia už nezopakuje a budem voči ľuďom vystupovať bezpečnejšími (či menej afektívnymi?) štýlmi. Pomeniť špatné vzorce, prevetrať dušu, urobiť jej údržbu je náročné, časovo aj psychicky. Dôležitá je podpora. Podstupujem práve cestu procesu reziliencie, naozaj je lepšie neidentifikovať sa ani s agresorom ani s obeťou (toto je ťažšie podľa mňa pre mnohých, najmä pre ženy), prerozprávať príbeh, akceptovateľný sebou aj spoločnosťou, dať veľké čau a minimálne takto ukončiť psychickú smrť, agóniu, apatiu, sebaľahostajnosť. Čo je dôležité, už nie som na to sama a taktiež sa nemusím spoliehať už len na knihy. Knižka sa venuje aj povojnovým generáciám, niekedy až príliš, ale okej, párkrát som mala pocit, že autor je nejaký úchyl, ale to sú čisto subjektívne dojmy. Kniha je dobré zhrnutie nás všetkých, zhruba zrkadlom každého z nás... kto má odvahu, pozrie sa do zrkadla, neuvidí seba, ale dušu, zamyslí sa nad sebou. Kvitujem veľké množstvo príbehov, na ktorých sa vysvetľujú prípady. Zaujal ma hneď na začiatku príbeh o šálke čaju... je toho dosť, určite aj na 5 hviezd, ale dala som 4, lebo mi tam trochu chýba čohosi, asi viac vysvetlenia rôznych postulátov, ako prvá láska je druhá šanca, druhá láska tretia šanca a ďalšia nejestvuje... alebo v závere otázky, čo decká, ktoré prežili v detstve týranie? incest? chlad rodičov? následne rieši povojnových, že sú v menšej výhode, lebo zlo je pomenované, atď. Toto môže dráždiť zvyšné "detské obete". Držím palce všetkým, ktorí sa usilujú nanovo budovať rezilienciu, popri tom je fajn si nájsť aj niečo, čo vám dá pocit, že ste živí, u mňa je to teraz beh. Takisto neodpisujte ľudí, ktorí sami od seba sa vám ozývajú. Zaujímajú sa o vás v dobrom aj v zlom. Chovajú sa čestne a s rešpektom. Nevyciciavajú vás. Viete, ktorí sú to a tie fragmenty, ktoré vám možno na nich vadia a bránia v kontaktovaní a pestovaní bezpečných väzieb, sú banality, na ktoré treba zabudnúť. Potrebujete ich. Aj oni vás. Potrebujeme sa navzájom. A stále platí, že aj noví ľudia môžu pozitívne prekvapiť a zažať tú potrebnú iskierku, ktorou sa končí psychická smrť a začína sa návrat do života. Ako sa píše v závere. PS: bunkové steny v mozgu spomínané v knihe nie sú, to bol asi zlý preklad, keďže živočíšne bunky nemajú bunkovú stenu:D“... celý text
— zipporah

---

V noci jsem psal o slunci – Psaní jako prostředek terapie

„3,5* bujné, dynamické, plné, saturované až přesaturované psaní. rozvětvená košatost (zpravidla) románskými jazyky psaných knih mi není blízká; dávám přednost strohému a jasnému vyjadřování překladů severské či německy psané literatury. tady mě zajímavé téma u knihy téměř udrželo, ač mě občas energetické víry, ta kniha je opravdu napěchovaná energií, vyvrhly ven a tak jsem některé pasáže přeskakovala. kniha je nejsilnější v osobní rovině, zároveň jí ale autor přímo ilustruje svou teorii; ze všeho, co píše, čiší příchuť, kterou světu na základě své osobní zkušenosti dal. a ta místy podrývá profesionalitu jeho závěrů: když to hodně zjednoduším, on sám si dokázal vybudovat rezilienci a tak soudí jiné traumatizované lidi, kteří to nedokázali, a považuje jejich vůli za slabou. ignoruje tak zcela skutečnost, že nezpracované trauma často jedná na nevědomé a hlavně neurologické úrovni. a že on sám měl pravděpodobně i štěstí, ať už v genetické výbavě, nebo výbavě z prvních let jeho života, které mu umožnilo své trauma zpracovat. velmi zajímavý je jeho pohled na Alici Millerovou, překvapilo mě, jak nedostupnou matkou byla pro svého syna a určitě si o jejím životě chci najít více informací. na stranu druhou ale z výčtu jejich kontaktů a stížností na její kritiku čiší uražená ješitnost zneuznaného muže (a man child). a pasáž, v níž rozebírá "fakta", že ve skutečnosti žádné trauma neutrpěla, neb byla rozmazlenou a zlobivou holkou v rodině lidí, kteří měli spolu navzájem (s výjmkou Alice) hezké vztahy, je mimořádně politováníhodná jak z lidského, tak i profesionálního hlediska. (dafuq). celkově mě ale tahle tvůrčí smršť přiměla přemýšlet a hledat nové úhly pohledu a za to mi tento jednorázový ponor do Cyrulnikova světa stál. jakékoli svědectví o posttraumatickém růstu je obrovským darem. poselství knihy tak pro mě shrnují poetické věty, jimiž knihu ukončil: "už nejsem na světě sám, ostatní o mé bolesti vědí, dal jsem jim ji poznat. v noci jsem psal o slunci, a tak jsem opravil své roztrhané já. ze tmy jsem vyšel na světlo."“... celý text
— SynD

---

Když si dítě sáhne na život

„Zajímavá knížka kratšího charakteru pojednávající o nevšedním tématu: sebevraždách dětí. Setkáme se zde s "čistými" statistikami (např. sebevražda vs pohlaví, kde se zabíjejí dívky více než chlapci apod.; jak často myslí takové děti na smrt...) a s velmi zajímavými myšlenkami, které však mohou v mnohých lidech vzbuzovat vztek. Autor velmi pravdivě nastiňuje to, že tato doba v dětech a mladistvých rozvíjí pocit, že mohou mít vše co chtějí, na stranu druhou mívají vztahy s rodiči povrchnější a rezervované a co hlavní: postrádají vůli k smyslu. Takže třeba když takové 13 leté dítě šlo po škole pracovat, spíš nespáchalo sebevraždu, protože v té dřině a únavě vidělo nějaký smysl. Alias - dejme dětem i pocit smysluplnosti snažení, dejme jim i právo dávat. Pomoci, něčemu přispět, a ne je zajišťovat materialisticky a myslet si ještě, že nějaké blízké vztahy a vazby nejsou důležité. Když dítě může něčemu přispět, vidí v té činnosti smysl a tím spíš nebude přemýšlet nad tím, jak si vzít život. Dále, když si vezmeme takové ty společnosti či kmeny, kdy dítě vychovává jak se říká celá vesnice, jsou v tomto ohledu velmi prospěšné, protože dítě má kolem sebe hromadu lidí, které může požádat o pomoc a kteří mu mohou nabídnout pomocnou ruku. Autor také zmiňuje možnosti prevence a neopomíjí ani neurobiologickou stránku. Důležité je si však uvědomit, že nic není absolutní a konečné, vždy je možnost s tím něco dělat. Můžeme např.zdědit nějakou kratší alelu genu pro serotoninový transportér, což nás víc vede k jakési větší zranitelnosti, citlivosti, ale tento gen nezpůsobí to, že si někdo vezme život. Spíš je to o těch predispozicích k různým zranitelnostem, k větší citlivosti, ale jak autor opakovaně zmiňuje, vždy je možnost nějaké prevence (tj. četné vztahy a vazebné osoby, funkční rodina...).“... celý text
— hu_87

---

---

Láska nad propastí

„Proč píšu tento komentář? Abych si odpověděla hned na první větu anotace knihy /jjak zpracovat prožité trauma a jak se toto nezpracované trauma může promítat do budoucích rodinných či partnerských vztahů/. Evidentně je to něco, co se mě dotýká... Hned úvodem je psáno, že stačí být jednoduše nezdolný. Nenechat se ukopat vzpomínkama. Nechat svůj život si tento příběh převyprávět a zkusit si vytvořit si jiné vzorce pochopení dané situace. Protože určitým převyprávěním společně s odpuštěním dojdeme klidu. „Trauma rozmetalo naši dřívější osobnost na kousíčky. Pokud se tyto střípky nepokusíme posbírat a poskládat znovu, zůstaneme vnitřně mrtví, nebo se v životě budeme neustále potýkat s velkými potížemi.“ Autor taktéž píše, že změna není jen v jedinci ale taktéž v sociální oblasti kolem jedince. Pokud chceme jedinci pomoc, je nutné pomoct mu nalézt význam jeho utrpení. To co způsobuje bolest upravujeme. Zároveň se snažit nestigmatizovat se a nenechat se označit - něco se stalo ale záleží jakou míru svévole jsme k danému stavu dopustili /bude sexuálně zneužitá dívka v budoucnu frigidní či se naopak stane ženou s bohatou sexuální zkušeností?/, /bude dítě poškozené alkoholismem v rodině taktéž osobou se závislostí?/. Není vždy nutné být tím, co se ve společnosti nese společně s těmito tvrzeními. V knize se v neposlední řadě autor věňuje bezpečné /párové/ vazbě, která vede k žití vcelku normálního života. A zajímavou otázkou a odpovědí na závěr je: Proč opouštíme ty které milujeme? Únik je regresivní forma adaptace. Už od dob, kdy jsme se za kořiští honili ale i i jsme byli honěni jako kořist jsme věděli, že kdo uteče, vyhraje. Kniha je psaná odborně ale mnohdy se dá číst i mezi řádky.“... celý text
— kejty91

---

Láska nad propastí

„Zajímavé psychologické čtení, ze kterého jsem si odnesla bohužel jen to, že člověk je v životě formován různými vztahy a jestli se z toho zhroutí nebo ho to posílí zase záleží na tom, jakými vztahy byl formován v minulosti a na tom, jaké vztahy ho potkají v budoucnosti.“... celý text
— anansie