Láska slečny Elliotovej
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109378/bmid_laska-slecny-elliotovej-HWv-109378.jpg
4
1126
1126
Anne Elliotová, prostredná dcéra pochabého sira Waltera, ktorého zaujíma výhradne vlastný šľachtický titul, už má plný rozkvet mladosti dávno za sebou. Ako devätnásťročná poslúchla radu priateľky a vzdala sa manželstva s bezvýznamným námorným kapitánom Frederickom Wentworthom. Po ôsmych rokoch, keď sa zaľúbenci znovu stretnú, je všetko inak. Sira Waltera vlastná neschopnosť a márnotratnosť prinútila prenajať rodinné sídlo a presťahovať sa do Bathu, a kapitán Wentworth sa ako bohatý muž so zvučným menom vracia práve do jeho domu. Ozvú sa staré city, keď sa obaja opäť stretnú?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Slovart (SK)Originální název:
Persuasion, 1817
více info...
Přidat komentář
Milé čtení o trápeních dívek na začátku 19. stol. Žádné erotické scény, a přesto plno lásky a citu. Společnost, kde se význam člověka měří podle majetku a shánění ženichů je někdy až potupné, a přesto se najdou dívky, které si dovedou prosadit svou. Lidé jsou stále stejní, a proto se knihy Jane Austenové stále čtou (i když nejsou povinnou školní četbou). Poslouchala jsem jako audioknihu.
Páni!!! Jane Austenová mě tentokrát překvapila! První knížka, kdy jsem neodhadla konec na 1. stránce jako u ostatních knih. Do sté stránky jsem věřila, že Anna skončí s A., do 200. s B. a teprve pak přijde C a je to rychlé ...
Já jsem to někde za polovinou vzdala. Nedokázala jsem se srovnat s tím jejím spletitým stylem, je to na mě moc ukecané, zašmodrchané. Sice tím vším něco sděluje, ale mám pocit, jako bych se prodírala hustým křovím a hledala, kdy konečně přejde k věci a něco z ní vypadne konkrétního. Tímto se omlouvám všem, kteří autorku milují, nic proti ní, problém je na mé straně. Pro ilustraci tu dávám dvě ukázky toho, co mi na jejím způsobu vyprávění přijde tak nějak zdobně barokně přeplácaně ukecané :)
1/ "Jak vidím, jde o víc než o povinnou návštěvu vaší tety; – a zle se jim oběma povede, až půjde o věci důležité, až se octnou v situaci vyžadující pevnost a sílu ducha, jestliže ona nemá dost rozhodnosti, aby odolala pošetilému vměšování v tak nepatrné záležitosti, jako je tato."
2/ "Kapitán Harville, třebaže se způsoby nevyrovnal kapitánu Wentworthovi, byl dokonalý džentlmen, upřímný, dobrý, ochotný. Paní Harvillová, trochu méně společensky vybroušená než její manžel, byla, jak se zdálo, stejně laskavých citů; a nic nemohlo být přívětivějšího než jejich přání považovat celou společnost za své přátele, protože to byli přátelé kapitána Wentworthe, nebo laskavějšího a pohostinnějšího než jejich naléhání, aby jim všichni slíbili, že s nimi povečeří."
V zásadě to lze brát jako pěkné vylíčení, ale když je takhle psaná CELÁ kniha, je to na mě moc :( Asi mi vadila i celá ta společnost, která měla potřebu se takto vyjadřovat, lépe bych si patrně rozuměla s pasákem koz.
Od J.Austen mam radeji jine knizky , v cele s Rozum a cit atd..atd.. ale i tak pekna kniha ????
Od Jane Austen jsem až dosud četla pouze Pýchu a předsudek, Rozum a cit a Emmu. Všechny tyto knihy si mne získaly, i když musím říct, že Pýcha a předsudek je zatím mým favoritem, proto jsem ji jako jedinou z uvedených četla opakovaně.
Knihu Pýcha a přemlouvání (z anglického „Persuasion“) můžete v českých knihkupectvích a knihovnách najít též pod názvem Anna Elliotová. Žádnému nakladatelství se očividně originální název nelíbil natolik, aby i po přeložení zůstal zcela zachován, proto zatímco někdo šel cestou vzbuzení asociace s tolik oblíbenou a známou Pýchou a předsudkem – ano, v originále nám sice chybí ona „pýcha“, ale co už, marketing je marketing, jiný se vydal cestou pojmenování knihy podle ústřední postavy.
Tento román má speciální místo v mém srdci už proto, že mě kdysi uvedl do světa Jane Austenové. Teď jsem ho vzala znovu do ruky a musím říct, že jsem si ho užila mnohem víc než v patnácti.
Jane Austenová opět s vtipem kritizuje manýry a povahy, ale také do textu vpašovává ústy Anny Elliotové myšlenky mimo jiné o vzdělání žen. Anna je introvertní, nesmírně obětavá a zároveň moudrá a všímavá bytost, oblíbila jsem si ji rychle a kapitán Wentworth také patří mezi mé favority napříč autorčinými díly (byť své mouchy samozřejmě má). Předposlední kapitolu jsem každopádně četla s širokánským úsměvem...
Zkrátka Anna Elliotová nebo Pýcha a přemlouvání (což jsou obojí mimochodem divné názvy, proč to není prostě Přemlouvání?) je dílo, které si zaslouží pozornost. Jen by mě zajímalo, proč dalo nakladatelství Leda na nejnovější vydání fotku Keiry Knightley, tato kniha adaptace má, s ní ale nikoliv.
Prostý román, na literární průměr velmi dobrý, na průměr skvělé Jane Austernová však trochu slabší. Hlavní postava, přestože za mě není tak sympatická jako třeba nesmrtelná slečna Bennetová, je v souladu s celou knihou a je snadné docenit její povahu především proto, že se pohybuje převážně ve společnosti malicherných, komických a hloupých figurek. Její vyvolený se mi tentokrát zase tolik nezamlouvá, ovšem ze všech nabízených postaviček byl očividně nejlepší volbou. O jednu hvězdu dávám méně, protože Jane Austenová zkrátka napsala i mnohem lepší knihy, ovšem v porovnání s jinými romány podobného zaměření a stáří je Anna Elliotová skvělá.
Anna není zrovna nejlepší adeptka na knižní hrdinku, a přesto člověk ocení její povahové vlastnosti, i když s nimi nesouhlasí. Je to komornější než jiné romány od Jane Austen, plné spousty hloupých lidí a nenaplněných životů a taková pohádková "Popelka" pro dospělé.
Hezká a pohodová kniha, je zajímavé si občas přečíst něco z té doby - člověk si uvědomí, jak je ta dnešní doba jiná. Dávám o jednu hvězdu míň, protože se mi nelíbilo tak jako Pýcha a předsudek.
Milá kniha, která mi zpříjemnila víkend. Dávám 4 hvězdičky, protože si myslím, že Jane Austenová napsala i lepší romány (třeba Rozum a cit).
Kniha se mi líbila. Anna není typická austenovská hrdinka. Chybí jí krása a spousta "průbojnějších" vlastností... Ale zase je starší a postupně dojde k tomu, že její vlastní štěstí je důležitější než dobré mínění rodiny, která se k ní vlastně nikdy nechovala hezky. Půvabný oddechový příběh.
Ačkoliv klasika, tak mě moc nebavila, ale to je asi tou zastaralou morálkou myšlení, což se u klasiky dá očekávat. Přesto jsem knihu dočetla a získala z ní dobrý pocit, a proto ani nelituji, že jsem ji četla.
Annu Elliotovou jsem si chtěla dávno přečíst, resp. Persuasion, protože o té knize mluví v mém oblíbeném filmu Dům u jezera :-) Obdivuji ty krásné inteligentní "šroubované" rozhovory mezi postavami. Nedokážu si představit, že by takhle někdo mluvil ve skutečnosti :-))
Anna je ale opravdu "Popelka" a její sestry jsou káči. Mladší je sebestředná slípka a ta starší... Zde její komentář na jednu ctihodnou dámu: "Lady Russellová těmi svými nově vyšlými knihami lidi doopravdy otravuje. Nemusíš jí to říkat, ale ty její šaty tuhle večer se mi zdály ohavné. Vždycky jsem myslela, že má v oblékání trochu vkusu, ale na koncertě jsem se za ni styděla... A sedí, jako by měla v zádech pravítko! A samozřejmě že ji srdečně pozdravuji." :-)))
A toto mě "rozesmálo": "Byla bych se domnívala," řekla Anna, "že mé chování k vám vás mohlo ušetřit mnohého z toho všeho." - Měla štěstí, že ten "její" pak všechno pochopil. Osobně vím, že "z mého chování" nebývá jasné nikomu nic :-)))
Obdobně jako u románu Emma, slabší začátek než jak jsem byla zvyklá u PaP nebo RaC, nicméně jsem se dočkala zasloužené romance, kterou umí podat jenom Austenová. Byla jsem opravdu napjatá a zvědavá jak tohle dopadne a jako vždy u jejích románů se vždy přistihnu s přihlouplým úsměvem na tváři, když oba hrdinové nakonec k sobě najdou cestu :) Já tu ženskou prostě miluju a už se těším na další román :)
Štítky knihy
láska zfilmováno 18. století romantismus anglická literatura romantika historické romance důstojníci regentská Anglie anglické romány
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Tenhle román se poněkud vymyká ostatním dílům od Austenové. Máme zde hrdinku, která byla na tehdejší poměry už naprosto stará panna, zažila lásku a také zklamání v ní a od života už zřejmě mnoho nečeká. Přesto k ní nakonec přichází štěstí. Na tomhle románu je znát, že ho Austenová psala na sklonku života, kdy se možná ohlížela za svým vlastním zklamáním v lásce a představovala si, jak vše mohlo dopadnout jinak. Pro mě kvůli tomuto trochu depresivní, přesto mám však Annin příběh ráda.