Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1052/bmid_laska-za-casu-cholery-M30-1052.png
4
1361
1361
Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky „osamělých lovců“ i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
El amor en los tiempos del cólera, 1985
více info...
Přidat komentář
Tak já skutečně nevím, co to s tím Garcíou Marquezem mám za problém. Ale opět to byl boj. Před několika měsíci jsem konečně přelouskala jeh Sto roků samoty (rozečetla jsem mnohokrát, poprvé někdy v čtrnácti letech, mnohokrát nedočetla a celé jsem to zvládla přečíst až po dvaceti letech...)a chtěla jsem zkusit něco dalšího.
No a vypadá to, že toho Garcíu Marqueze asi nedokážu přečíst na první dobrou, protože toto dílo jsem odložila cca po třetině jako nedočtené. Nemohla jsem se vůbec ponořit do příběhu. Přitom jazykově to bylo tak jako pěkně poetické. Ale měla jsem pocit, že se do čtení musím nutit. A to prostě není dobře. Tak holt nedočteno no. Třeba to časem někdy zvládnu...
Nevšední příběh lásky. V žádném případě se nejedná o tuctové zpracování, právě naopak. Jedna z nejlepších knih, které jsem přečetla. Výborný překlad, paní Stárková si s poetikou Garcíi Márqueze poradila geniálně.
Florentino Ariza je bezesporu jedna z nejodpudivějších literárních postav.
Ale jinak to byl skvost. Já toho Márqueze prostě miluju.
Třetí četba, po třiceti letech, slavného románu Láska za časů cholery (1985), který je čtenářsky asi nejoblíbenějším dílem kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Vedle románů Sto roků samoty (1967) a Podzim patriarchy (1975) a novely Kronika ohlášené smrti (1981) je to autorovo nejznámější dílo. Garcíu Márqueze řadím mezi své nejoblíbenější spisovatele. Tento román jsem poprvé četl asi v 17, pak ve 20; ve stejné době jsem dvakrát četl i Sto roků samoty, takže i k tomuto milovanému románu se teď vrátím.
Co napsat o tak slavném díle? Skvěle se tu projevilo Márquezovo vypravěčské umění a bohatý a šťavnatý jazyk, díky nimž povýšil poněkud sentimentální příběh na velký čtenářský zážitek. Je to autorův nejdelší román a já jsem si ho i potřetí velmi užil, navíc po tak dlouhé době a ve zcela jiném, zralém věku, s jinými osobními zkušenostmi a zážitky a také se znalostí celého Gabova díla. A ocenit je potřeba i vynikající český překlad.
Hlavní postavy jsou tři. Florentino Ariza, jeho dávná láska Fermina Dazová a její manžel Juvenal Urbino. Když doktor Urbino zemře, osloví Florentino po 51 letech Ferminu s tím, že ji nikdy nepřestal milovat. Naplní se konečně jejich láska? A co všichni tři za ty desítky let prožili? O tom je tento nádherný román, o lásce, vášni, touze, manželství, čekání, stárnutí a stáří...
Tohle je proste umeni a tak je potreba knizku cist. Pribeh naprosto banalni i neobycejny zaroven, protoze je vypraven neobycejnym vypravecem. Nadhled, se kterym je knizka psana z ni dela nadcasovy kus.
Márqueze je třeba číst tak, že se jedná o umělecké dílo. Je podle mě nesmysl se nimrat v tom, že děj je nedostatečně záživný, postavy jsou nedostatečně reálné.
V jeho knihách jde o pocity, barvy, dojmy a alespoň částečný pocit souznění s jeho vnitřím světem. Plus - v neposlední řadě, pro mě možná na prvním místě - čtenář musí ocenit krásu jazyka, jakým jsou jeho knihy napsány. A že to nejsou knihy pro každého, je jasné.
Ve dvaceti by mi tento román nic moc neřekl. Teď, když pominu zmiňovanou krásu jazyka, mě oslovily myšlenky a určité životní zkušenosti. Třeba to, že není pravda, že když se zamilujete ve dvaceti a jde o neopětovanou lásku, tak o tom už za dvacet let ani nevíte (jak nesmyslné je ono klasické rčení: "než se vdáš/oženíš..."). Nebo to, že si dokážete někoho zidealizovat tak, že při střetu s realitou jenom kroutíte hlavou - anebo taky ne a nečekanou realitu berete jen jako dílek do skládačky... život je pestrý, vztahy jsou pestré a lidé taktéž.
Za mě byl Márquez spisovatel - génius a jeho knihy si budu vždycky pamatovat.
Tak tato kniha mě vůbec neoslovila. Florentino mi byl absolutně nesympatický už od samého začátku. Když jsem se dočetla k místu, kdy měl cca v 70 letech poměr s čtrnáctiletou holkou, kterou měl v opatrovnictví, začal mi připadat přímo nechutný. Ani děj mě nijak nenadchnul. Dočetla jsem jen kvůli čtenářské výzvě a značně jsem u toho trpěla. Pořád se snažím pochopit (bez ironie), kde se vzalo tak vysoké hodnocení a jak je možné, že to byla povinná literatura.
Na příběh o lásce měla ta knížka značné napětí, i když ke konci jako by trochu ztrácela grády. Co bych ale chtěl vyzdvihnout nejvýše, jak to jde, je přednes Borise Rösnera, v jehož podání jsem konzumoval toto dílo jako audioknihu. To byl absolutní koncert.
Celkem se to ve mě pere. Marquez a popisy událostí mají sílu, ale ty hlavní postavy jsou prostě divné. No a čekat 50 let na svou lásku, když mezitím vyprášil každou sukni, to snad ani jako nejde moc brát vážně.
Kniha se mi líbila asi tak jen co se týče stránky brilantního jazyka a skvělé formy vyprávění a popisů. Dostává se nám živého obrazu života před více než sto lety na jiném kontinentu. I přes skvělou formu a styl mám ale výhrady k samotnému obsahu knihy. Hlavní postavy jsou vcelku nezajímavé a nudné. To jediné, co ve čtenáři vyvolává silnější emoce, je Florentino a jeho opovrženíhodné chování.
Tuto knížku jsem si přečetla z důvodu malé osbní výzvy.
Láska, která vydržela od mládí po stáří a jenž se vytváří a mění společně s životy hlavních postav, které ve mě sympatie nevyvolaly.
Pociťovala jsem pochopení, nepochopení, lítost, úsměv, ale i zhnusení nad některými situacemi. Místy bylo hodně zdlouhavé a zbytečně rozvleklé. Je tu však i několik vtipných pasáží. Zklamaná z knihy nejsem, ale nadšená také ne.
Příběh mi připomněl milostné peripetie mojí zesnulé prababičky, prožila obdobné vztahy. Milovala jsem, když mi o nich vypravovala. Knížka byla napsána kvalitním jazykem a líbilo se mi jak autor popisoval proměny uvažování dvou hlavních postav, jež byly způsobeny různými životními okolnostmi. Konec mne velmi dojal.
Lásko, lásko .... jsi zde pořád - i za časů cholery - a stejně tak můžeš být uzdravující i smrtelná .....
Konečně skvěle vyprávěný příběh z koloniálního městečka v karibské oblasti ....
Tato oblast je pro mne neznámá - a já se ráda začítala do vykreslení lidských postaviček....
Kniha začíná smrtí - a i tuto skutečnost dokáže autor podat s nádechem ironie ....
Vůbec mne některé potřehy pobavily .... je znát, že autor píše z prostředí, které dobře zná ....
A hlavní postavy Florentino Ariza a Fermina Dazová - a jejich láska trvající neskutečných jednapadesát let a více ....
.... Prožili spolu dost, aby dospěli k vědomí, že láska je láskou kdykoli a kdekoli....
.... Avšak je tím hutnější, čím blíže je smrti ....
Vyprávění, někde sklouzávající až do triviálnosti .... ale zábavné a poučné .....
Zde jsem si vzpomněla na vypravěčské umění Isabel Allende - a její Dům duchů ...
To je kniha na opětovné čtení .....
Příběh je napsán tak, že vám nesmí utéct ani slůvko. Občas jsem se i nasmála, snad to tak autor zamýšlel Jen názor na hlavní postavy se mi měnil co pár stránek. Nevím, jestli budu číst znovu, ale určitě na ní nezapomenu.
Příběh lásky v různých podobách v průběhu času. A umanuté čekání na lásku svého života. Kniha zachycuje mladou lásku, která existuje hlavně v dopisech, čekání v mládí, zoufání nad zakázánou láskou, láskou manželskou, každodenní péči mezi partnery, průběh života od mladých krásných vášnivých těl přes postupné stárnutí těla i ducha a proměny vztahu, zachycuje i tajné lásky milenecké, těšení se a zoufání nad neschopností odolat nevěře, a také povznesení se nad společenské konvence a užívání si milování mimo oficiální vztah. Zajímavá je i linka pomalého sbližování ve vysokém věku, přijetí stárnoucího těla partnera a užívání si lásky na sklonku života...
Je smutný, jak si lidé dokáží šlapat po štěstí. Z té dvojice mi byl nesympatický Florentino. Neschopný nerozsévat bolest, nešlapat po srdcích a nefňukat a nelitovat se kvůli nedostupné Florentině. Kdybych si tu knížku sama nevybrala, určitě bych ji nedočetla, jak mě ten blbec štval. Ale dávám plný počet, protože je kniha skvělá.
Nehodnotím, protože takovéto knihy se mi těžko hodnotí. Četba, stylistika, výběr slov a obratů je jako krásný obraz, promyšlené tahy štětcem, úplné pohlazení. Ale příběh mě bohužel vůbec nezaujal, Fermina i Florentino byli nesympatičtí, prostě škoda takového spisovatele pro takový příběh.
Jedna z mých oblíbených knih. Je to kniha o lásce, ale nečekejte žádný plytký romantický příběh. Popisuje životní příběh obyčejného života dvou lidí, jejichž cesty se potkají v mládí a opět se sejdou ve stáří. Zajímavý pohled na lásku jako takovou , v různých etapách života člověka, spolu s pro nás nezvyklým prostředím Kolumbie minulých časů. Láska kvete v každém věku i za časů cholery. Je to jedna z knih, ke kterým čtenář musí dle mého názoru trochu dozrát, aby ji uměl pochopit. Není to kniha pro všechny.
Štítky knihy
láska zfilmováno milostné romány magický realismus ságy Kolumbie historické romány kolumbijská literatura hispanoamerická literatura zakázaná láska
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Fakt jsem se snažila, ale v polovině to vzdávám. A to dělám opravdu zřídka. Asi moje chyba, ale čtením této knihy už se nebudu dál trápit. Autor dokáže uměleckým způsobem na třech stech stranách vyjádřit to, na co by jiným stačilo deset.