Lásky a jiné verše

20.03.2019

„Když ráno obléká se bohyně má,
stíníc své paty zlatem vlasů svých,
a když ty proudy v plavých kadeřích
natáčí, splétá na staré snad téma,

vidím v ní z pěny zrozenou, tu pannu,
jež, česajíc svůj tmavý dlouhý vlas
a kadeříc jej v tisíc kučer zas,
v své mušli plula dálkou oceánu.“

Jedno z mála děl považovaných za klasické, které mě zklamalo.
Četla jsem je ve třetím ročníku SŠ na doporučení naší profesorky světové literatury, která měla mimořádně vytříbený vkus. Tím spíš mě udivilo, jak moc se mi Ronsard nelíbil. Jeho lyrika mě nebavila, jelikož má o poznání užší záběr než kterýkoli jiný básník, jehož jsem kdy četla. Píše vlastně jen o sobě a své slávě (což je typicky renesanční motiv, ale u Ronsarda obzvlášť plytký, odpudivý a jalový) a občas o milenkách, tu a tam prokmitne motiv přírodně lyrický (slavík jako symbol lásky), a to je vše.
Jediná báseň, která mě zaujala a stále si ji pamatuji, pojednávala o básníkově předsevzetí „za týden přečísti Illiadu“. Porušil by je jedině v případě, že by ho přišla navštívit Ona. Přišla mi originální námětem a zdařilá pointou.
Pro mě zůstává Ronsard spojený se sebejistou a marnivou slávychtivostí, kterou si ostatně prorokoval chybně. Vždyť kdo ho dnes čte?