Ľavá strana sveta
Lisa Genova
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249000/bmid_lava-strana-sveta-249000.jpg
4
160
160
Román od autorky medzinárodného bestselleru Strácam svoje ja (Still Alice), ktorý bol sfilmovaný, pričom vo februári 2015 získala predstaviteľka hlavnej hrdinky za túto úlohu Oscara. Sarah Nickersonová žije vo Welmonte, kde vedie hektický život ako viceprezidentka úspešnej firmy i ako manželka a matka troch detí. Táto prepracovaná absolventka Harvardu zázračne riadi každú minútu svojho života, až v jeden osudný deň má cestou do práce ťažkú autonehodu. Zranenie mozgu jej úplne vymaže ľavú stranu sveta a Sarah si po prvýkrát musí všímať detaily, ktoré ju obklopujú, vrátane jej matky, ktorá doteraz v jej živote chýbala. Bez toho, aby si uvedomovala jedlo na ľavej polovici taniera či dokonca svoju vlastnú ľavú ruku, v prázdnote tohto zvláštneho polosveta hľadá odpovede o svojej minulosti i neistej budúcnosti. Keď sa pokúša znovu získať zdravie a nezávislosť, pochopí, že jej skutočný osud možno leží ďaleko od sveta konferenčných hovorov, tabuliek a grafov...... celý text
Literatura světová Romány Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2015 , ArkusOriginální název:
Left Neglected, 2011
více info...
Přidat komentář
Přečteno jedním dechem. Zatajeným. Je to nejen o Sáře. Je to o tempu dnešní doby. Řítíme se životem kosmickou rychlostí až přestaneme vnímat co je vlastně důležité. No, práce, ani nadstandardní bydlení to nebude. Někdo si to stihne uvědomit včas. Někdo potřebuje ránu do hlavy. Někdo na to nikdy nepřijde.
Napsáno naprosto bravurně, pohltí vás kolotoč rodiny Sáry a Boba, má holka kliku na báječnou rodinu. Sářiny pokroky po úrazu, věci, které zkraje tlačila dopředu jí na konci nepřišly až tolik podstatné. Její netrpělivost mi byla velmi blízká :-)
" Vrátím se k plakátu. Něco je jinak. Uvědomuju si jen to, že na plakátu je něco jiného, ale čím přesně se liší, nedokážu několik vteřin určit, a když to pak uvidím, je to stejně nepochybné, stejně zřejmé jako ten hořící domek.
Na plakátu jsou dvě ruce, ne jedna. A nejsou obě zaťaté v pěst, připravené k boji. Jsou sepnuté. Ruce, které se drží. A červenými písmeny napsané slovo nad nimi není Věcnost. To slovo nad sepnutýma rukama zní Vděčnost.
Rozpláču se a plakát, na který jsem se dívala špatně, se mi strašně zalíbí. Myslím na Heidi, Boba a svoje děti, dokonce i na Martu, máti a všechnu tu pomoc a lásku, kterou mi dali, a na všechno, co mám. Myslím, že můj mozek ten plakát celou tu dobu viděl a neustále mě na něj upozorňoval ve snaze mi ho ukázat. Jeden tichý, nevědomý a nenarušený kousek mého já vždycky věděl, o čem ten plakát vypovídá. Děkuju, že jsi mi to sdělil.
Dnes jdu domů, nedokážu obkreslit kočku, ale vidím celý tenhle plakát a jsem plná vděčnosti."
Velice zajímavá kniha,která pojednává o nemoci o které jsem nic nevěděla. Od této chvíle už vím ,jak velice je to složitá nemoc. Autorce moc děkuji.
Velmi poučná kniha o neglect syndromu. I když jsem onemocnění už znala, pomohla mi se vcítit do postižené osoby. Na příběhu se mi líbí, že vyznívá pozitivně a ukazuje, že i tragédie nemusí být koncem. 5/5*
Po knihách "Pořád jsem to já" (Alzheimerova choroba) a "Poslední věta" (onemocnění ALS) jsem sáhla po knize "Levá strana světa", která pojednává o syndromu opomíjení. Toto onemocnění jsem neznala a příběh mě velice zaujal. Vážím si autorky, která ve svých knihách poutavě přibližuje čtenářům tato onemocnění.
Moc zajímavé - dozvíte se, jak se cítí lidé, kteří ochrnuli na jednu stranu těla.
Někdo níže píše, že ne, ale já knížku vidím jako pohodovku, ovšem s přesahem. Čte se báječně, je o běžném životě ve kterém se může stát cokoliv a tady se “něco stane”. Díky tomu se nejen dozvíme o existenci nemoci, kterou většina z nás ve svém životě opomíjí :), ale kniha nás i popostrčí zamyslet se nad hodnotami vlastního života … No není to bezva přesah?!
Je to moje třetí kniha od této autorky a zase jsem se dozvěděla něco nového. Tentokrát je příběh o ženě, která po nehodě trpí syndromem opomíjení. Vůbec jsem si nedokázala představit, co vše to obnáší, ale autorka dokáže situaci popsat tak, že se člověk do situace hlavní hrdinky dokáže vcítit. Vše je ještě zvýrazněno tím, že Sára byla před nehodou velmi ambiciózní a úspěšná žena, která vedla hodně hektický život a najednou ji i banální věci zaberou spoustu času. (Mimochodem život před nehodou jí vůbec nezávidím, úspěch a peníze vykoupené celodenní prací ve stresu, bez jakéhokoliv osobního volna a děti zahlídnout ráno a možná večer, když není cesta domů ucpaná, to bych fakt nechtěla.) I přes závěr, který byl možná trošku přehnaný, se mi kniha líbila.
Román Levá strana světa přibližuje život člověka se syndromem opomíjení levé strany prostoru. Jde o poutavý příběh ženy, které vteřinová nepozornost naprosto změnila život. Za nehodou stojí neskutečné pracovní nasazení. Hlavní hrdinka Sára pracuje asi 80 hodin týdně, kariéra a peníze zabírají nejvyšší příčky v jejím hodnotovém žebříčku. Já si při čtení říkala, že je s podivem, že vůbec našla čas třikrát porodit...
Příběh přináší jedinečné informace o málo známém onemocnění a popisuje cestu hlavní hrdinky ke smíření se s realitou. A ta je dlouhá, začíná popřením a odmítáním pomoci, dál vede přes víru v uzdravení i pochybnosti, pokračuje frustrací a rezignací. Aby toho nebylo málo, přidala autorka hlavní hrdince ještě skrytá traumata z dětství.
K přečtení doporučím a speciálně těm, kteří neumí zvolnit.
Vlastně obyčejný příběh, který autorka obzvlášťnila syndromem opomíjení. Nikdy jsem o něm neslyšela. Pro mě poučná, zajímavá kniha. Nečekejte žádnou odechovku, ale čte se dobře.
Syndrom opomíjení, způsobuje ho poškození pravé hemisféry mozku. Může jít o následky mrtvice, ale i jiná poranění mozku.
Je zajímavé, když nás autorka seznamuje s ne tak známým postižením, ale předchozí její knížky, které jsem četla, tak mě bavily víc, ale i tak doporučuji, protože takové knížky nám poskytnou spoustu informací a nejde o zábavu.
Stejně jako většina komentujících, ani já jsem doposud o syndromu opomenutí neměla ani ponětí. V tomto byla kniha opravdu zajímavá a poučná. Občas mě v knize chyběly odpovědi na nějaké otázky v souvislosti s onemocněním, či jak byly řešeny určité praktické situace. Doslova mě štvalo to, jak strašně byla kniha "americká". Nelíbil se mi životní styl manželů, v práci byli běžně 70 - 80 hodin týdně, přitom měli tři malé děti, které jim vychovávala chůva, když se Sára po nemoci chtěla vrátit do práce, nabídli jí poloviční úvazek 40 hodin týdně. Jo, asi to je běžná realita, každý máme jiné priority.
Příběh dobrý, četlo se to pěkně, ale něco, něco mi tam chybělo, nevědělo. Možná to celé bylo líčené tak nadějně, až tomu nešlo uvěřit. Možná mi tam chyběly části, kde hrdinka propadaá beznaději, které chvílemi asi propadne každý.
Perfektní. O syndromu jsem, asi jako většina lidí, nikdy neslyšela a bylo to velmi poučné čtení. Rozhodně k přečtení doporučuji.
Zasloužených 5*. Čtivě napsaná a syndrom opomíjení mi byl zcela neznámým pojmem. A tak to většinou je... abychom si uvědomili, co je důležité, musí se přihodit něco hodně ošklivého. Sára je bojovnice, poprala se se životní změnou výtečně a její manžel před problémy neutekl, ale stál při ní, což také není samozřejmost. Kniha, kterou můžu doporučit.
„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“
Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.
Když porovnám s autorčino knížkou Ještě jsem to já (u které se mi ztratil pochvalný komentář), tak tato se mi už tolik nelíbila. Životní fofr hlavní postavy byl hodně přehnaný a málem bych jí tu bouračku přála. Následné postižení samozřejmě ne, ale bylo líčeno tak rozvláčně, že to spíš od čtení odrazovalo.
Dle referencí jsem očekávala výjimečný čtenářský zážitek, nepřenesla jsem se však přes první dvě kapitoly, kde hlavní hrdinka popisuje rodinné trampoty s dětmi, resp. ubíjející život s dvěma školáky a kojencem, který neřekne, co mu je, a kteří mají nad dvěma absolventy Harvardu navrch.
Štítky knihy
psychologické romány léčebná rehabilitace psychologické příběhy ze života úrazy dopravní nehody, autonehody nový začátek poškození mozku
Autorovy další knížky
| 2009 |  Ještě jsem to já |
| 2021 | Poslední věta |
| 2021 | Levá strana světa |
| 2019 |  S láskou, Anthony |
| 2022 | Zrádná paměť: Proč si pamatujeme i zapomínáme |
Knihu jsem pořídila v rámci akce, jinak bych se k ní nejspíš ani nedostala vzhledem k tomu, že čtu jiné žánry, ale pustila jsem se do toho a měla velké očekávání vzhledem k tématu. Jsem ale maličko zklamaná. Čekala bych trošku více věnován se problematice, chápu, že je kniha psaná s jinou myšlenkou, než informovat čtenáře o všech útrapách této nemoci, přesto si myslím, že když už se pro takové téma někdo rozhodne, měl by se mu věnovat trošku více. Nejen, že by tím kniha získala na zajímavosti, ale zároveň by to člověka více vtáhlo. Další, co mi dost vadilo, že to bylo hodně rychlé. V podstatě se něco událo a najednou se už dělo něco jiného. Člověk nestačil vstřebávat sílu těch jednotlivých okamžiků, což je škoda. A v neposlední řadě se mi kniha nečetla dobře vzhledem ke stylu psaní. Nedokážu asi objektivně posoudit, ale pro mě osobně to bylo napsáno až zbytečně chaoticky a zvláštně.