Lazebník sevillský / Figarova svatba

11.09.2013

Až se mi chce napsat, kam se na Beaumarchaise v komedii hrabe nějaký Shakespeare... Dvě výborné, na sebe navzájem lehce navazující komediální divadelní hry s neuvěřitelně silných sociálním a společensky kritickým bičujícím nadhledem. Pravda, Figarova svatba je zbytečně dlouhá a ke konci již neuvěřitelně natahovaná tím nejkýčovitějším způsobem (zdá se, že alespoń v podobných dílech našli potulní cikáni své uplatnění - minimálně třetí divadelní hra, kde do děje zasáhli únosem dítěte, které pak překvapivě odkrývá své příbuzenské vztahy), ale já se bavil, smál a ušklíbal se beaumarchaisově odvaze tepat do žhavých témat nejen své doby (takřka feministická kritika v 18. století? No kdo by to byl řekl). Zastávám názor, že autor by své dílo neměl nikdy vysvětlovat nebo obhajovat, proto mi zpočátku vadily autorovy dlouhé úvodní předmluvové obhajoby a odpovědi na kritiku svých děl, ale nakonec jsem uznal, že z dlouhodobého a historického hlediska, přesně jak sám v jedné z nich naznačil, že nevysvětlí nic ve své době, ale přinesou spoustu zajímavého čtenářům po desítkách let. Takže nakonec jsem za ně byl rád, protože i v nich neopomenul pleskat rukavičkami po tvářích pokryteckých kritiků. Beaumarchais byl zřejmě zvláštní patron, s až kontroverzním smýšlením a vystupováním, který se neštítil jako jeden z prvních využívat negativní reklamy, kdy během hraní svých her, nechával v hledišti rozhazovat letáky se sebou samým psanými verši pomlouvajícími a zesměšňujícími jeho hru i jeho samotného, minimálně v těchto dvou hrách se ale vytáhl a dokázal napsat sice možná zápletkami tuctové, přesto zábavné, poutavé, strhující a kritické příběhy. Které jsem cítil potřebu neodkládat a dočíst, s nimiž jsem polemizoval, přikyvoval jim, pochvaloval si je. A to je velká radost, která se dnes již jen tak nezažije.