Legendy o smrti

07.04.2014

Shodou okolností vyšly v roce 1996 hned dvě knížky o bretaňských smrtných legendách, tato ve výboru Anděly Muzikářové a druhá ve výboru Zdeňka Hrbaty. Alespoň je vidět, jak kulturně nespoutaná a divukrásná byla léta devadesátá; dneska by se něco takového dostalo na trh jen s obtížemi, zmlsaný čtenář si žádá trochu jiný druh revenantů, než s jakými se setkáváme tady.

Příběhy (i když byly tu a tam bretonskými vypravěči převzaty odjinud a pouze upraveny) vystihují ducha oblasti velmi přesně: země mlh, lesů, hřbitovů a malými rozdíly mezi šlechtou a prostým lidem. A samozřejmě hluboký katolicismus, ten dýchá ze všeho. Bretaň byla (společně se slavnou provincií Vendeé) výspou šuanismu a heslo "Feiz ha Breiz" (víra a Bretaň) mluví za vše. Keltské národy mají ke zbožnosti vůbec překvapivě blízko - byli to koneckonců právě Irové a Skoti, kteří prostřednictvím svých mnichů kulturně kolonizovali Evropu po raněstředověkém zhroucení.

Svébytnost a půvab Bretaně se krásně demonstruce v amalgámu křesťanství a pohanství - tak to bylo u méně vzdělaných vrstev samozřejmě vždy a faráři se po stovky let marně snažili vykořenit pozůstatky různých nadpřirozených představ. Ne, že by to tak do jisté míry nebylo všude, ale v Bretani je to spojení obzvláště přirozené a samozřejmé. Moje oblíbená legenda vypráví o duších nekřtěňátek, které se proměnily ve veverky a rozsápaly matku vražednici.

S keltským folklorem má kniha společné to, že to keltský folklor samozřejmě je - příběhy si vyprávěly osoby žijí na keltském území, s keltskými geny a mluvící keltským jazykem. Nevidím důvod, proč bychom za "pravé a nefalšované" lidové vyprávění měli považovat jen to, co kolovalo mezi lidmi před dvěma tisícovkami let. Stejně to byla už pošpiněná verze příběhů starých tři tisíce let, nebo ne? Písmo dorazilo až s příchodem křesťanství a i tak nikdo neviděl velkou potřebu zapisovat pověry, pohádky a strašidelné historky - ty si přece všichni pamatovali. Le Braz to zachránil na sklonku 19. století, kdy už vypravěči pomalu vymírali. Kromě toho asi není pochyb o tom, že se v předkřesťanské i křesťanské době folklor mnohokrát proměnil, koneckonců ani starci to nevyprávěli pokaždé stejně. Nebyli to Indové, aby si pamatovali všechno zpaměti. V orální lidové tvořivosti neexistuje žádný originál, jen změť mnoha různých, neustále se proměňujících verzí. Takže buďme rádi alespoň za to, co zachytil Le Braz.