Lékařem mezi pouští a minami
Kristina Höschlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/466750/bmid_lekarem-mezi-pousti-a-minami-1l0-466750.jpg
4
76
76
Osobní svědectví lékařky bez hranic. Tam, kde se beznaděj střetává s vnitřní radostí. Svědectví lékařky ve válečných zónách. Tato kniha je o odvaze žít. Kristina Höschlová v ní podává neuvěřitelná svědectví z válečných zón v Afghánistánu, Kurdistánu a Jemenu, kde pracovala jako lékař-anesteziolog. Popisuje skutečné příběhy místních lidí, své zážitky i svět emočních kontrastů, v němž se krutost mísí se srdečností, krvelačnost se štědrostí a beznaděj s vnitřní radostí. Vyprávění z humanitárních misí obohacují reflexe, jež nepřímo odrážejí podobu současného měnícího se světa.... celý text
Přidat komentář
Deníkové záznamy se spoustou přesahů, myšlenek a postřehů pod povrch věcí a situací. Podnětné. Čtivě podáno.
9/10
Dost drsná knížka, O to hůř, že se tohle opravdu někde na světě děje. Knížku by si měl přečíst každý, aby věděl, jak se vlastně máme dobře. Klobouk dolů před paní doktorkou.
Autentické vyprávění lékařky o jejím působení v misích Lékařů bez hranic. Má můj obdiv nejen za práci v tak těžkých a nebezpečných podmínkách, ale i za celkový přístup ke své profesi a hlavně k pacientům a spolupracovníkům. Není to vždy veselé čtení, ale autorce nechybí nadhled, sebeironie a citlivé vnímání lidských osudů. Čtenář si nutně musí uvědomit, že my si tady, nehledě na všechny problémy, žijeme blahobytně.
Ocenuju, ze autorka pise o svych zazitcich, popisuje naturu lidi, ale presto negeneralizuje...
"Kdo je vetsim nepritelem Zivota? Nevyhnutelna smrt, anebo my, kteri si jej ve strachu z jeji blizkosti zakazujeme zit?"
Svědectví mladé lékařky a záchranářky se specializací na anesteziologii, urgentní a horskou medicínu o působení v projektech Lékařů bez hranic a Medevac v Afghánistánu, Jemenu a Kurdistánu. Velmi hezky je zachycena nejen práce v terénu, ale i životní cesta a okolnosti, které autorku nasměrovaly právě sem. Férově řečeno, co člověka vede k práci u Lékařů bez hranic.
Pro mne byl hodně zajímavý popis mise v traumacentru v Kundúzu (kdo četl knížky Tomáše Šebka, setkal se s touto nemocnicí i se zástupcem Field Coordinátora p. Purdelem) z pohledu trochu jiné specializace. O to strašnější je zničení a ztráty na životech po leteckém útoku USA.
Dalo by se napsat mnohé, za mne tedy určitě doporučuji - jedna z knížek, které se mi těžko odkládaly.
"Je-li situace nepříznivá, odpor, strach a hněv jsou zbytečné, protože je třeba své síly soustředit na to, změnit ji. Pokud není cesta, jak situaci změnit, nezbývá než ji přijmout, protože je zbytečné se strachem a hněvem vycerpávat."
"Chceme milovat Život bez výhrad, celý, i s jeho stinnými stránkami a nebát se utržit rány? Nebo se chceme zaměřit na neduhy - na virózy, úrazy i nevyhnutelnou smrt, a předčasně jej odsoudit k zániku?"
Na rozdíl od chlapáckého postoje Tomáše Šebka je přemýšlivý přístup doktorky Kristiny, která dává mnohé do empatickych souvislostí, lehce překvapivý. A mě určitě bližší. Docela dlouho jsem si zvykala na snad až nadmíru kreativní grafické pojetí textu v knize, které za mě působí spíš rušivě a nepřehledně. Čtení je drobet namáhavější, ale námaha je odměněna osobitostí za níž nemohu nevidět stín otce psychiatra :o)
"Kdyby bylo v Mokce více krásy, bylo by tam i více soucitu? Možná ano. Protože krása konejší, hojí rány a hřeje srdce."
"Role lékaře je jako neviditelný plášť,
pod nímž se dostáváte do bezprostřední
blízkosti nejintimnějších prožitků cizích lidí,
kam většinou nikoho jiného nepustí.
Tato blízkost boří hradby předsudků a přináší pocit soucitu a sounáležitosti."
Díky Kristino za uchopení života a utrpení s nadhledem a moudrostí.
6/6
„Nemyslím si, že by byli méně šťastní než u nás. Je to jejich příběh, který zde žijí, a na nás není ho soudit. Tito lidé si obdivuhodně umějí najít svůj spokojený mikrosvět v poměrech, které my z pozice blahobytu západního světa považujeme za bezútěšné.“
Kristina svým vyprávěním dokazuje, že štěstí a neštěstí nemusí záležet na vnějších okolnostech, ale spíš na našem vnitřním vnímání. Vedle zážitků pod křídly Lékařů bez hranic vede k zamyšlení nad vlastním životem, životním stylem a spokojeností vůbec. Doporučuju místo jakékoli motivační literatury.
„Loučím se s kolegy. Říkám, že vím, že se očekávalo, že tu zprostředkuji něco ze svých nevýznamných zkušeností. Mám ale pocit, že jsem se toho naučila mnohem víc já od nich. Mluvím o jejich trpělivosti, toleranci, respektu.“
Tohle si asi naordinuju jako povinnou četbu pokaždé, když budu mít pocit, že se mi v naší západní civilizaci vede špatně. Protože ve srovnání se životem běžných lidí v zemích stižených nesmyslnou válkou, bez naděje na jakékoli zlepšení, si člověk uvědomí, že opravdu žije v luxusu. A že i pandemie je oproti životu ve válečné zóně "banalitou", když má člověk kvalitní lékařskou péči, stravu a střechu nad hlavou. Což není všude na světě samozřejmostí.
V knize není příliš textu, takže se dá "sfouknout" za jedno odpoledne. Oceňuji, že autorka píše věcně, víceméně bez emocí, umí se nad situaci povznést a bere ji jako nevyhnutelný status quo, aniž by však dění bagatelizovala. A zároveň před ní smekám, v jakých podmínkách dokázala pracovat a žít a na jaké lidské utrpení se dokázala dívat.
Ráda čtu knihy Lékařů bez hranic, protože mi připomínají, jak se tady přeci jen máme dobře a zároveň uspokojí moji potřebu po dobrodružství. Jejich práci obdivuji a být lékařem, nejspíš by mě taková mise zajímala též. Ale člověk je přeci jen rád, že si o nedostatku jídla, několikahodinových operacích bez dostatku zdravotnického materiálu a každodenní střelbě na ulici přečte z pohodlí křesla v obýváku.
Zajímavá kniha s pěkně zpracovanou grafickou stránkou, která to celé tak nějak oživuje...
Kombinace osobních dojmů, zážitků, všemožných šíleností, se kterými se museli jako lékaři vypořádat. Jako jo, proč ne. K tomu je zde nějaké to množství fotografií, ať už z toho "cestovatelského" hlediska, ale hlavně z lékařského hlediska (fotky z různých operací - ale není čeho se bát, nic extra drastického, je to spíš takové zajímavé a oživující).
Asi si nikdo nedělá iluze, že by Lékaři bez hranic jezdili do mírumilovných idylických zemí. A přesto mě, ty podmínky, ve kterých pracují, rozsah jejich omezených možností a kompetencí, riziko, jaké na sebe berou, ale hlavně přístup tamních lidí, překvapili. Při čtení zážitků z jednotlivých zemí si člověk nutně musí připomenout, v jakém blahobytu žijeme a že šťastný život závisí jen na nás. Kristina Höschlová zvolila velmi dobrou formu, prolínání čistě medicínských zákroků s osobním prožíváním, ať už vlastním nebo pacientů, skvěle fungovalo. Doporučuji!
Po chirurzích a farmaceutovi anestezioložka, místo chlapáctví a humoru empatie a potřeba zasazovat prožívané do emoční mapy vlastního života. Afghánistán, Kurdistán a Jemen, kruté země, které člověka donutí k pokoře a smíření, a Lékaři bez hranic, kteří si zaslouží za to, co dělají, maximální podporu a úctu.
Lékařem mezi pouští a minami
Drsné a silné čtení. Formou deníkových zápisků lékařka Kristina Höschlová popisuje svoje osobní zážitky a skutečně příběhy z válečných zón v Afghánistánu, Kurdistánu a Jemenu, kde působila s organizacemi Lékaři bez hranic a Medevac.
Velký respekt a obdiv všem !!!
Doporučuji !!!
Zažila jsem svět plný emočních kontrastů, kde krutost se mísí se srdečností, krvelačnost se štědrostí a beznaděj s neoblomnou vnitřní radostí. V zemi zabijáků prodchnuté netečnou beznadějí jsem potkala lidi s velkým srdcem od nichž jsem se naučila trpělivosti, úctě a velkorysosti.