Lavondyss

29.07.2020

Lavondyss jsem kdysi četl a nedočetl, tyto prázdniny jsem se rozhodl skoncovat s tímto starým restem a knihu zdolat. A bohužel se potvrdilo, že to opravdu není můj šálek čtiva, toho mystična, magična a neuchopitelna je na mě už trošku moc. Alespoň můžu ale s čistým svědomím hodnotit, protože tentokrát jsem poctivě přečetl knihu až do poslední stránky.

27.05.2020

Po Lese mytág to bylo trošku jiné čtení, náročnější, divnější. Spoustu věcí jsem asi nepochopila, symbolika, trošku psychoanalýzy, divné propojení světů a nepotřeba cokoliv vysvětlovat, ale vlastně mě to nevadilo. Jako kdybych četla nějaký prastarý mýtus, který mi je něčím známý a zároveň ho nejsem sto plně uchopit.

24.03.2020

Les Mytág byl velmi čtivý, nicméně Lavondyss je už něco jiného. Chvílemi jsem se při čtení přistihl, že mě vlastně Tallis, její rozbory a často uzívané příhody ale vůbec nezajímají a mysl se mi toulá vlastní cestou. Dobrá kniha mou fantazii i pozornost uchvátí a nepustí, Lavondyss se to nějak ne a nedaří. Upřímně jsem se mezitím začetl do tří jiných knih a shovívavé hodnocení 86% mě překvapuje.

15.02.2020

Z druhého dílu jsem jaksi rozpačitá. Těšila jsem se na pokračování objevování záhadného lesa a všech jeho podivností.
Tallis mi moc sympatická nebyla, ale pořád jsem čekala, že se to nějak rozjede, objeví se trocha toho kouzla, co byla v prvním díle. Nicméně závěr mě zmátl ještě víc. Přiznávám, že poslední stránky jsem moc nepochopila, všechno se dělo nějak rychle a na můj vkus dost fantasmagoricky. Příliš dějových linek, které se prolínají ve snaze uzavřít příběh do kruhu.

09.10.2019

Druhý díl byl pro mě ještě horší než ten první. Zatímco Les mytág byl jen nudný, se špatně zpracovanými postavami, Lavondyss působí dojmem, že ho autor napsal pod vlivem LSD. Celá první část knížky se věnuje 13leté holce: ta chodí po okolí; tu něco zahlédne; tu něco pojmenuje; tu někomu něco vypráví; pak si vyřeže panenku nebo masku; něco si zazpívá; popřemýšlí; zase něco uvidí; zase někomu něco vysvětluje; vyrobí si dřevěnou masku; odvypráví další příběh; něco si přečte; kohosi zahlédne; vyrobí si další masku... že je to nuda, co tady píšu? No a v knize je to samé, jen to zabere 130 stran. Vůbec žádný posun, pořád se motáme dokola, po sto stranách se dokonce dostaneme k tomu, co bylo v úvodu knihy. V druhé části se Tallis přesune do tajemného lesa – a je to ještě horší. Jako by to psala Helena Houdová. Vesměs samé bláboly. Už jsem se ani nesnažila všemu rozumět, hlavním (nelehkým) cílem bylo vůbec to dočíst.
Autor to především podle mě pořádně nepromyslel. On měl sice slibný nosný nápad (les a mytága), ale nedokázal ho dobře zpracovat, v podstatě jen tak házel nápady na papír. Píše často o událostech nebo bytostech, které nemají pro děj žádný význam, jen mu to asi prostě přišlo zajímavé, tak to tam mrsknul. Vše navíc obohacuje moudry jako "když se volá dobro, vždy spolu s ním přijde i zlo", což věřím, že pro mnohé dodává knize hloubku a duchaplnost, pro mě je to ale jen prázdné tlachání. Vůbec bych řekla, že snad při psaní ani nemyslel na čtenáře. Psal asi spíš pro sebe, takže že něco nedává smysl, je zmatené, roztříštěné nebo ne zcela k pochopení, ho zřejmě netrápilo.
Stejně jako u Lesa mytág je třeba ocenit, že Holdstock umí podat vizuální stránku. Podrobně popíše, co kdo má na sobě a jaký má účes, až do posledního ozdobného ptačího pařátku. Ale samotné postavy jsou pořád prázdné. Ta malá holka mi začala být postupně dokonce i protivná, jak pořád nepřítomně s rozzářenýma očima hleděla kamsi do jiného světa, jako by si neuvědomovala, že na ostatní musí působit jako blázen. Zároveň ale byla děsně přemoudřelá a mluvila tak, jak by nemluvil ani dospělý. Všechno je jen na efekt, povrchní, nic do hloubky. Jako bych si prohlížela obrázky, ale příběh mě nedokázal vtáhnout ani trochu.
Mám pocit, že autor byl na psaní beletrie možná až moc vzdělaný a sečtělý, takže šel na věc zbytečně komplikovaně a vědecky. Úplně vidím, jak furt něco čte (prý obdivoval Junga, to by sedělo, a vsadila bych i na Zlatou ratolest, to musela být jeho bible) a každou chvíli si dělá poznámky s tím, že tohle je zajímavé, tohle musí použít. No a tak to teda všechno použil, hodil to do kotlíku, ale bohužel mu z toho nevznikl soudržný strhující příběh, ale jen neslaná nemastná splácanina. Dobrý vypravěč příběhů Holdstock rozhodně nebyl. Což je paradox, když o příběhy jde v jeho knížkách především.
Myslím, že označovat tuhle knížku jako fantasy je poněkud zavádějící. Fantasy literatura má dokonale promyšlené vlastní světy, které jsou (když na ně přistoupíte) velmi reálné. Jenže v Lavondyssu jste v normálním světě, kde je jedno záhadné místo, a to, s čím autor nejvíc operuje, je nevědomí, podvědomí, symboly, rituály a hlavně sny, ty zmiňuje opravdu často. Kdyby v anotaci napsali, že jde o ezoterický román s prvky fantastična, bylo by to přesnější. A mě by vůbec nenapadlo si něco takového koupit. Ani ve snu.

24.09.2019

Skvělý pokračování prvního dílu, v němž autor navazuje a rozvíjí původní téma i když na zcela jiném příběhu. Podmanivé vyprávění vyvolávající podvědomě uchovávané prastaré příběhy se bohužel ke konci knihy poněkud rozostřuje nejasnými záhadami a podivnými paradoxy. I když možná jsem jen neporozuměl myšlenkám autora, které se mně zdály na můj vkus až příiš "snové".

14.06.2019

Téměř hned po začátku četby jsem byl vtažen do příběhu obrovskou silou. Pátrání malé Tallis po záhadách a podivných úkazech v okolí jejího domova na hranici Ryhopského lesa mě zcela pohltilo. Holdstockovo vyprávění rozvibrovalo hned několik oblastí mého podvědomí. Za prvé jsem byl v dětství Tallis v ledasčem podobný, jako asi ostatně každé děcko s fantazií. Také jsem trávil hodně času na venkově a pořádal výpravy po okolí, kde jsem se pozastavoval v lesích nad každým větším kamenem s vyrytým křížkem, zbytky obranného valu, nebo na zřícenině staré kaple a letohrádku v lese kousek za chalupou. Fantazie podmíněná tímto prostředím tehdy frčela na plné obrátky. Jak je to staré? Kdo to sem dal? Kdo postavil tu zídku z nasucho kladených kamenů, co teď zarůstá mechem? A snil jsem o roztodivných lesních a prastarých bytostech, co možná číhají za tím nedalekým, mohutným dubem a pozorují mě. Pátrání Tallis mě katapultovalo zpátky právě do těchto úžasných dní. A v neposlední řadě udeřil autor hřebíček na hlavičku i v mém "dospěláckém já", protože se stále rád toulám a nocuju po lesích, poblíž pravěkých hradišť, dávno zaniklých osad a na dalších místech. I tam se rozjede fantazie člověka na plné obrátky a vyvolává staré mýty a genia loci. Zkrátka z prvních dvou třetin knihy jsem byl nadšený a řekl si, že k tomuhle se rozhodně budu vracet a je to více, než důstojné pokračování mnou zbožňovaného Lesa mytág. Jenže pak se něco stalo, přetrhla se nit a posledních několik desítek stran knihy jsem tak nějak dočetl s donucením a autor se hnal někam do psychedelických rovin, kam jsem za ním odmítl jít. Jasně, některé pasáže a epizody z nitra lesa jsou skvělé - autor opravdu dokáže psát, že čtenář vnímá příběh každým smyslem, jak to tu už někdo napsal přede mnou. Cítí vůni tlejícího listí, vánek na tváři, lesní prsť - a stejně tak vykreslení života a drsných rituálů v okolí neolitické osady bylo perfektní ( máme tu nedaleko neolitické hradiště, už se těším, až tam půjdu nocovat :-) ) ALE, nějak to pak přestalo fungovat. Fantastično se rozkošatělo na můj vkus až moc a pro mou maličkost to degradovalo předchozí text geniálního díla. Zkrátka jsme se s panem Holdstockem na konci rozešli každý svým směrem a velké finále příběhu se nekonalo, jen mírné rozpaky. Ale kdo ví, třeba se k tomuhle počinu za pár let vrátím a uvidím to zase trochu jinak. Každopádně, Lavondyss ve mě zanechal hlubokou stopu a i přes malé rozčarování na konci bude patřit k tomu top z oblasti fantastiky, co jsem kdy přečetl. Těším se na Les kostí.

28.05.2019

Je to neuvěřitelně podmanivý příběh. Les mě vtáhl a mám pocit, že se jen tak nemůžu vrátit, podobně jako Tallis. Je to bolestné, jímavé a zároveň tak nějak osudové. Součástí legendy. Cestu si k tomu musí každý najít sám.

24.05.2019

Snad jsem ještě nečetl originálnější knihu, než je tato. Oproti spíše vědeckému pohledu na Les Mytág je Lavondyss více pocitová, upřímná, bezprostřední a o to bolavější. Vychází přímo z příběhu lidského bytí. Čím hlouběji kráčíme do lesa, tím hlouběji se noříme do svého nitra, až se krajina kolem stane zcela neznámou, i když je ryze naše. Jsem rád, že jsem se k Ryhopu dostal až teď, kdy mi nabité znalosti dovolí užít si řadu odkazů, které do knihy Robert Holdstock vložil. Jsem rád, že jsem se k Ryhopu dostal až teď, kdy mohu pozorovat les s určitým odstupem. Kdybych jej objevil dříve, podlehl bych hloubení a nenávratně se v něm ztratil. Dnes je snazší odolat jeho volání. Ale přesvědčivě to tvrdit nemohu. Možná ještě přijde čas, kdy si les vezme i mě.

15.01.2019

Tallis a její putování za bratrem Harrym lesem plných Mytág, hledání sama sebe a Prvního lesa, Wyn-Jones. Přímo navazuje na Les Mytág.

19.12.2018

Na to, jak jsem se místy prokousávala lesem mytág, tak tohle mě vtáhlo okamžitě a už nepustilo. Několikrát jsem se musela vracet, abych opravdu pochopila všechny souvislosti a ani tak se mi to asi nidky nepodaří. Tahle knížka půjde na poličku "přečíst znovu", protože věřím, že pokaždé najdu něco nového.

12.11.2018

Lavondyss, to nepřístupné a tajemné srdce Ryhopského lesa, opředené záhadami a pověstmi, je stejně podivuhodné a uhrančivé, jako samotný jeho název. Alespoň v první polovině knihy. Dokud sledujeme Tallis Keetonovou při jejích prvních kontaktech se záhadnými bytostmi, při jejím objevování tajných jmen věcí a při spřádání důmyslných plánů, jak proniknout za magickou hranici, je to příběh plný krásy a mámení. Jakmile se ale dospívající dívka vydá za svým cílem a vstoupí do Ryhopského lesa, ona jemná pavučina slov ztratí své kouzlo a začne těžknout a klopýtat labyrintem domněnek a paradoxů, které vše zamlží, znejasní a rozmažou. Namísto průzračně čisté dějové linky tu najednou máme jakousi těžko uchopitelnou hroudu, valící se setrvačností a nabalující na sebe další neproniknutelné vrstvy balastu, které se sice snaží tvářit poučeně a světácky, ale v podstatě jen mlátí prázdnou slámu a vyprávění nikam neposunují. Rozčarování a zklamání jsou opravdu veliké. Jestliže jsem u předchozí knihy chválil povedený závěr, tak tady jsem z finálního rozuzlení více než rozpačitý. Jakoby chtěl autor na konci ještě přidat záhadu do záhady a být mystičtější než mystický. Se slzou v oku proto vzpomenu na poučku, že méně je někdy více. U Lavondyssu to platí dvojnásob.

30.10.2018

Tak toto je opravdu síla, která vás chytne a nepustí. Nebo alespoň mě. Dokážu si představit mnoho lidí, kteří by tuhle knihu prostě nerozdýchali. Hlavně její druhá část je poměrně náročné čtení a závěr je naprostá mystifikace, rozvětvení fantazie do nekonečných variant možností a řešení. Každý bude muset přijmout tu svou, jinak četl marně a se závěrem příběhu se nesmíří. Ještě se stále rozhoduji, zda to všechno bylo, nebylo, jak vlastně, proč, hlavně proč...protože ať to vezmu z kterékoliv strany, nejvíce cítím ztrátu, smutek a zmar.

20.10.2018

Nedá mi... Sorry, Dax, ten soundtrack sa hodí skôr ku Gormenghastu alebo ku knihám Joea Abercrombieho či Laxnessa. Les mytág (celý cyklus) je o objavovaní lesa, seba, histórie. Je o inšpirácii. Táto hudba je tiež o ceste do lesa. Ale, se štránkom v jednej ruke a slučkou v druhej. Akože, oukej, počúvateľné, no nehodí sa k Holdstockovi. Jeho knihy sú dobrodružstvom, ktoré má človeka do lesa priviesť. Nie utopiť ho v prvom potoku ;-)))

19.10.2018

Příběh vystavený na klasickém mytologickém putování labyrintem, při kterém hrdinka prochází časovými i prostorovými pásmy, povstává z popela a transformuje sebe a tím i labyrint. Vše v druidském hávu. Za mě pecka. Těším se na Les kostí.
Soundtrack zde: https://www.youtube.com/watch?v=br_Tsa97xLU

29.09.2018

Robert Holdstock je Pan spisovatel. Přečetla jsem od něj všechno, ale nejvíc mě dostala právě Lavondyss! Je to dobrodružná cesta do lidského podvědomí, plná mystiky a tajemství, a přitom živá a strhující.

17.09.2018

Kdybych měla vybrat jen jednu knihu, která mi v životě dala nejvíc, bude to Lavondyss. Četla jsem ji několikrát a nikdy mě nepřestane fascinovat, hlavně první půlka je úžasná. Opět jde o hodně těžké čtení, ale pokud se do světa Tallis necháte vtáhnout, máte sami chuť lítat po polích, zahrabávat dřevěné sošky a vyřezávat masky. Já se dokonce chvíli bála chodit do lesa.

01.08.2018

Oproti Lesu Mytág, který mi přišel poměrně naivní a romantický, mne Lavondyss hned pohltil. Jaké bylo mé zklamání, když jsem se napětím sotva dýchající prokousala až ke konci, kterými ukázal, že celý příběh je jako takový Uroboros, který žere vlastní ocas. Čímž se nakonec vlastně nic nevyřešilo a ve mne zůstal pocit frustrace, že po těch čtyřech stech stránkách tohle snad Holdstock nemůže myslet vážně...

16.05.2018

Tak tentokrát jsem se s panem Holdstockem nějak nesešla. Knihu Les mytág jsem přečetla asi před rokem a zaujala mě, takže jsem se nyní pustila do další knihy v sérii natěšená na to tajemno a výlet do světa snů a podvědomí. Ale nějak to nevyšlo. První cca polovina knihy je takové vyprávění o malé čarodějce, i když už tady mi to drhlo, hlavně v přístupu jejích rodičů, kteří se jen trpně dívali, jak ztrácejí svoji dospívající dceru a nic proti tomu nedělali, přestože už o jednoho syna přišli. A pak přišel Les, ve kterém se prolínala mytága různých postav se „skutečnými lidmi“, drsné a krvavé scény s jakousi naivitou hlavní hrdinky a celé to na mě působilo tak nějak „na sílu“ nebo překombinovaně (jak už tady někdo řekl). Od první části je to velký skok, zůstalo jen několik postav, které jsou ovšem ztracené v Lese, různé plynutí času to ještě více zamotává a to, že jsou všichni nějak propojeni asi hlavně svým snem dosáhnout „zapovězeného místa“, kterým je ovšem pro každého něco jiného, nijak neulehčuje čtení. Ale nic proti tomu, asi to nemá být lehké čtení, ale místo toho, abych byla ponořena v tajemnu a trošku se bála, abych to s hrdiny prožívala, jsem několikrát při čtení usnula, což se mi nestává. Nevím, jestli budu v sérii pokračovat.