Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532042/bmid_les-v-dome-65c9dafa7c2c6.png
4
4528
4528
Dětská hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové se zdá být všem na obtíž. Otec se vypařil během povodní, matka raději tráví čas se svými amanty a dědeček s babičkou, kterým zůstala viset na krku, pro ni nemají jediné vlídné slovo. Mlčenlivá cácora, jak jí nedůtklivá babička přezdívá, tak vede hodně osamělou existenci, jen s nástupem do školy vymění svou imaginární kamarádku Moniku za přátelství s živelnou a upovídanou spolužačkou Ester, v jejímž stínu pak tráví nelehká léta dospívání. Stále se však nemůže zbavit hluboce zakořeněného strachu z lesa, který v ní probouzí děsivé vzpomínky. Ale o takových věcech se v jejich domě nikdy nemluví Dosud nejtemnější příběh z pera oblíbené české autorky, o jehož protagonistku se až do poslední stránky nepřestanete strachovat.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě upřímně řečeno příliš nenadchla. První polovina tohoto utrpenífestu se vleče jako smůla. Ve druhé polovině příběh sice nabírá šťávu, ale poté, co hrdinka provedla nevinnému Jakubovi, ze mě naprosto vyprchal jakýkoli soucit, který jsem k ní mohla cítit. Kniha obsahuje neuvěřitelně depresivní a bolestné motivy, ale ještě v kombinaci s kauzou, která ji doprovází, to ve mě vyvolává pocit laciného způsobu, jak si získat sympatie čtenářů.
Tuto nejnovější knihu od Mornštajnové jsem si chtěla přečíst od doby co vyšla. Díky humbuku který kolem ní byl, jsem čekala až bude správná doba. Nejdříve jsem ji začala poslouchat v audio verzi, ale pak sem to na 1,5 měsíce odložila a přečetla jsem si ji ve čtečce. Je to bolestné a poutavé čtení, které vás chytne a už nepustí. Věděla jsem o čem ta kniha, ale jakmile jsem začala po delší době číst, chtěla jsem vědět jak to bude dál a dál a dala to za ani ne půl dne. Příběh hlavní hrdinky je silný, na jednu stranu mi ji líto bylo a na druhou stranu ne. Upřímně musím říci, že mě příběh přišel nedotažený a i mi chyběli detaily některých událostí. Od autorky jsem četla všechny knihy a tahle za mě mi přišla jedna z těch z slabších. Stejně tak nevím co si o této knize myslet zanechala ve mě smíšené pocity.
(SPOILER) Ufff.... Tak to jsem nečekala... Před pár minutama jsem knihu dočetla a hned začerstva píšu recenzi, ale nějak nenacházím slov... Hlavně z posledních stránek mi bylo psychicky nejhůř... Její odporná matka se vykreslila v ještě horší podobě... Trošku jsem nepochopila, kdo byl pravým otcem cácorky - byl to její děda? V tom případě by to bylo jako v kauze Amstetten! Fascinovalo mě a zároveň děsilo, jak se ve mně střídaly emoce - čtete a čtete, nějak si domýšlíte konec stránky a pak BUM! Jeden původně "skorobratr" skončí v pasťáku a druhej brutálně zmlátí malou holku... Fujtajbl! Jednu dobu jsem si myslela, že je "lesem" její "otec", respektive muž, o kterém si to myslela. Bylo mi té dívenky neskutečně líto... Měla jakýsi svůj vnitřní svět, vytvořený nutnou snahou zůstat svobodná, ale přitom byla vězněm v domě, kde se děla taková zvěrstva! Moc jsem jí držela palce, aby se z toho "vyhrabala" a měla lepší život. Kniha je moje pátá od autorky a je těžké ji zařadit dle - dejme tomu ne oblíbenosti, ale spíše dle toho, jak silné emoce ve mně vyvolala. Příběh by se jistě vnímal úplně jinak, kdybych měla děti, ale i tak mě silně poznamenal... Knížka byla čtivá, odhalila bolavé emoce, s cácorkou jsem prožívala chvíle bezmoci i střípků naděje... Bylo až kouzelné vnímat v textu tu dětskou naivitu, nevinnost a pak si postupně stránku za stránkou uvědomovat, že to dítě vůbec nevyprávělo o lese... Paní Mornštajnová, smekám před Vámi - sama jsem chtěla být spisovatelkou - prosím, pokračujte s psaním, máte neobyčejný dar!
Asi mě příliš ovlivnilo, že jsem se díky kauze při vydání knihy dozvěděla, o co tam jde. Kniha nebyla zlá, paní Mornštajnová je opravdu dobrá spisovatelka. Ale mě tentokrát vůbec neuchvátila. Chyběl mi tam asi ten aha efekt. Oproti Listopádu a Haně pro mě prostě slabší kousek.
Přečteno za den. A není mi z toho dobře. Hlavně, když si člověk uvědomí, že tyto pro většinu "normálních" lidí naprosto neuvěřitelné příběhy se opravdu dějí a není jich málo...
Tušila jsem konec cca od půlky knihy, ale posledních pár vět mě ještě docela dorazilo.
Tak to byla síla. Vědět to, asi bych neměl odvahu se do knihy pustit, ale jakmile se ten vlak rozjel...
Drsné, hodně drsné. Matka, babička, kamarádka, učitelky, psychložka, sociální pracovnice, samé ženy, vytvářejí příběh malé Cácorky. O mužích se jen mluví a na malém prostoru. Záměrně.
Připomnělo mi to dánský film Hon s Mads Mikkelsenem (2012), kde malá holčička svojí cílenou lží chce potrestat odmítnutí svých citů. Dospělí pak rozjedou peklo na zemi pro obviněného.
Zde však kniha podrobně popisuje pocity a vnitřní svět malé (nechtěné) holky vyrůstající jen s matkou, babi a ... dědou v domě u lesa. "Co se doma uvaří, to se doma i sní", káže babi. Od poloviny knihy se valí na čtenáře jedna událost za druhou, začínáte tušit, ale konec vám stejně vyrazí dech. Už jen tím, že si uvědomíte, že takové příběhy píše i život sám. Neveselé, ale potřebné čtení, kde nahlédneme do nejedné domácí kuchyně. Za to patří Aleně Mornštajnové velký dík. Začtěte se do příběhu Cácory, holky beze jména. Nebudete litovat.
Rozhovor s AM.
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/mornstajnova-les-v-dome-spisovatelka-lez-rodina-zlo_2304221034_kac
Naprosto dechberoucí a čtivé, úplně jsem se začetla a ponořila do děje, autorka mě neustále přesvědčuje, že její jazyk nelze jen tak opomenout, píše neuvěřitelně poutavě a její knihy jsou prostě zážitek. I když jsem na čtení kvůli dětem neměla tolik času a ke knize se vracela v dlouhých odmlkách, přesto jsem hned věděla, kde jsem a kde jsem přestala a kniha mě naprosto uchvátila. Bez zbytečných vytáček a nudných položek, tato kniha mě nutí chtít od autorky další čtivo.
Nevím co napsat. Mrzí mě, že jsem na to nepřišla v knize dříve než kolem strany 180. Na knihu bych měla úplně jiný pohled. Ale i tak to celé splnilo, to co to splnit mělo. Zážitek, překvapení a šok. Neskutečně silná kniha. Na konci bych ocenila klidně i 20 stránek navíc. Doporučuji knihu všema deseti, ale není pro každého.
Les v dome je veľmi ťažká a depresívna kniha. Miestami som mal pocit akoby som sedel a počúval rozhovor u psychológa, ktorý však nemám počuť. V jadre príbehu stoja ženské postavy – babka, mama a dcéra, ktoré sú veľmi dobre vykreslené a každá má v príbehu svoje nezastupiteľné miesto. Celou knihou sa nesie veľmi ponurá a tiesnivá atmosféra. Je to napísané veľmi pútavo, takže ma to nútilo čítať ďalej. Celé som to prečítal na trikrát, ale medzi tým som musel mať vždy niekoľko dní pauzu. Miestami mi z toho naozaj nebolo dobre. Temné tajomstvo okolo, ktorého sa celý príbeh točí, pozorný čitateľ odhalí relatívne skoro. Možno aj skôr, než by si to sama autorka priala. Kauza, ktorá sa odohrala tesne po vydaní knihy mala za následok, že som už od začiatku presne vedel o čo pôjde a tak som bol ešte o to viac ukrátený o prekvapivé odhalenie. Trochu ma mrzí záver. Autorka sa pokúsila o trilerové zakončenie a podľa mňa to knihe vôbec nesvedčí. Miesto prekvapenia z toho ostala pachuť neuveriteľnosti. Les v dome čitateľovi nedáva ani kvapku nádeje. Je to príbeh temnoty, hnusu a traumy. Knihu určite odporúčam, ale naozaj to nie je pre každého.
Věděla jsem, o čem kniha je, takže jsem se na to psychicky připravovala. Ale stejně jsem při čtení měla pocit, že se rozpláču nebo pozvracím. Je dobře, se autorka nebála otevřít toto téma. Napsala to hodně dobře a čtivě, ale já se ke knize už nikdy nevrátím a vím, že na ni nikdy nezapomenu.
Traumata z dětství, smutek, nepochopení, bolest, krutost.... Opět se ptám: Dá se to překonat bez následků? Smutný (až mrazivý) příběh, který po přečtení vyvolává pocit beznaděje. Pravda a lež: Jak tenká je hranice mezi nimi? Je těžké některé věci vyslovit nahlas, vzepřít se. Je těžké bojovat za pravdu a nelhat sám sobě. Bez pomoci to člověk sám nedokáže.
/Měla jsem ráda slovo "cácorka", jako označení malého děvčátka. Ale po přečtení příběhu už navždy bude připomínat, co hl. hrdinka příběhu Aleny Mornštajnové v dětství prožívala./
Knížky od Mornštajnové mě vždycky braly, ale tentokrát jsem narazila. K Lesu v domě v podobě audioknihy jsem se dostala, kvůli letošní čtenářské výzvě a musím říct, že to byl v tomto případě velmi bolestivý poslech. POZOR SPOILER! Bolelo to jako když čtete Tučkovou. Čtenářsky nezvládám zneužívání malých holčiček. Spíš než literární zážitek, byla tahle kniha trauma.
Achjo. Kdybych nevěděla, co mám čekat, jistě by mě to bavilo víc. Třičtvrtě knihy se hrozně táhlo, naopak konec by si zasloužil i stránek více...
Je smutné, že něco takového se musí dít na tolika místech ve světě a není se kam schovat, komu se svěřit.
O knize jsem dopředu nic nevěděla, takže jsem netušila, do čeho jdu. Navíc mám dlouhé vedení a spousta věcí mi vůbec nedochází. Někteří čtenáři zde psali, že již něco tušili od půlky... Ehm, já jsem naivní a zlem nepolíbenę stvoření. Takže asi tak. Výborná záležitost. Geniální, dokonalé. Tečka.
Přečteno, uf to byl těžký příběh. Asi jsem ráda, ze jsem si ho přečetla na dovolené u moře, protože kdybych ho četla doma, padla by na mě slušná depka. Tím, že mám roční dceru, tak se mě ten příběh dotýkal ještě silněji. Kladla jsem si dost otázek, proč, jak to mohla matka s babičkou dovolit, proč se sociální pracovnice nezachovala jinak. Konec bych čekala asi jiný, ale příběh mě pohltil, a autorka mě opět nezklamala.
Knihy od Mornštajnové mám opravdu ráda, ale tato mi přišla nejslabší. Dokonce jsem měla pocit, jako by ji snad psal někdo jiný než ona. Jak to myslím? Zkrátka, že se jen někdo snažil napodobit její styl. To je samozřejmě blbost, vím, ale asi to bylo šité horkou jehlou a kniha musela být co nejdříve vydaná, jinak si to vysvětlit neumím.
Už si asi začínám na styl autorky zvykat.
Jakože je nastíněno nějaké drama a postupně odhalováno i to, co na začátku netipujete.
Jako jo, bylo to zajímavé, uvěřitelné a smutné.
Někteří aktéři na zabití. A konec vlastně nepřekvapil, i když bych možná trochu kecala. Někde to tam bylo.
Alena Mornštajnová umí psát a co s člověkem udělá dlouhodobé zneužívání v dětství je určitě téma sice hnusné, ale na druhou stranu poskytuje materiálu na deset takových knih. Tyto věci se bohužel děly, dějí a jistě i budou dít, ať už jsou učitelky a okolí sebevnímavější. Ke konci roste napětí a příběh dostává rychlejší spád a čtenář už jen dumá, jaký konkrétní špatný konec ho čeká. Ale je to už trochu moc. Moc liknavosti úřadů a policie, moc sousedských klepů v závěru (kdo by soudil cácoru za její čin ve světle toho, co odhalil). Tím to pro mě nějak ztrácí na věrohodnosti. Takže celkem tři hvězdy s odřenýma ušima. ;)