Lesní poutník
Adalbert Stifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/329573/bmid_lesni-poutnik-NCm-329573.jpg
4
19
19
Romantická povídka z autorova rodného kraje líčí ve třech částech pohnutý osud svérázného obyvatele šumavské samoty.
Přidat komentář
Krásny, krehký a zároveň silný a trochu smutný príbeh lásky a osudu. Opisy prírody a krajiny sú v tejto krátkej próze výdatné a pohlcujúce. Vo vzťahu k románom z 19. storočia som si rozšíril obzor o ďalšieho zaujímavého autora.
Při líčení krajiny jsem vrněla blahem. Měla jsem pocit, že se tam s panem Stifterem procházím taky. Bylo to moc příjemné toulání okořeněné příběhem o lásce. Jeho pomalý styl vyprávění mi krásně sedl. Nevím, proč jsem kolem tohoto spisovatele tak dlouho kroužila.
Hansové a Honzíci, Wenzlové a Vašíci, Georgové a Jiříci, ... ti všichni vedle sebe žili. A jen v několika málo dílech se objevuje, že nikdo neřešil žádný "národnostní" problém, ale "drobné starosti života". A proč to připomínám? Protože právě Vojtěch Stifter, a po něm Karel Klostermann, nejlépe popisovali život před více jak sty lety v českých "Alpách" - na Šumavě a v Novohradkách. Dnešní jazyk to není. Ale o to cennější je to svědectví - ti lidé před námi byli stejní jako my. Stejné touhy po spokojenosti, po štěstí. Stejná láska k přírodě a lidem. A stejná obětavost.
V půlce jsem si myslel, že Georgova manželka toužila po štěstí více, ale ono se na konci ukázalo, že naopak více milovala a více štěstí chtěla dát. A že až po létech i Georg pochopil. A aspoň svým pozdním životem dával ven aspoň zlomek toho, co dostal.
Zvláštní a krásná kniha.
Krátký příběh o lásce k přírodě i k ženě, který je zakončený velkou moudrostí.
Námět skvělý, ale zpracování mě trochu zklamalo. Příběh mi přišel (oproti líčení krajiny) takový až moc popisný... Klostermann mi v tomhle ohledu také sedl víc.
Nicméně silně se mnou zarezonovala tahle věta: "Georg se brzy svlékl, šel do svého pokoje - a ten osmapadesátiletý muž celou noc proplakal."
,,Kdykoliv se mluví o naší překrásné zemi při Enži a velebí se nádhera, do níž je vsazena tak jako nějaký klenot, mají se obvykle před očima horské krajiny, ve kterých se v modrém povětří tyčí do výše skála, šumí zelené vody a hoví si temný pohled jezer - kdo ji jednou poznal a zamiloval si ji, ten na ně vzpomíná s radostí, a její jarý obraz s vonícím šerem a jiskřivým blykotáním tkví mu v radostné duši - ale jsou i jiné, nevýznamnější, téměř trudomyslně sličné končiny, kouty odlehlé, které pocestného nevolají, zahlédají ho zřídkakdy, a pokud přijde, rády mu ukážou, co všechno mají ve svém hájemství; kdo je jednou poznal a zamiloval si je, ten na ně vzpomíná se slastným smutkem jako na skromnou milou ženu, která mu zemřela, která nikdy nic nepožadovala, po ničem neprahla a všechno mu dala. (...)"
… aneb až jednou bude v čtenářské výzvě kniha, u níž se délka první věty pohybuje řekněme nad třicet slov, s chutí se do tohoto příběhu – vskutku romantického - začtu znovu.
Doporučuji!
Lesního poutníka doporučuji číst někdě v přírodě, s výhledem na kopce a lesy, pak oceníte popisy krajiny i celkovou náladu této knihy (mezi čtyřmi stěnami jsem se prostě nemohla začíst). Útlá kniha, která v sobě skrývá hloubku a takovou tu starou krásnou moudrost.
Stiftera jsem chtěl přečíst už dávno, teď se naskytla příležitost. No... Klostermanna mám tak nějak raději :-)
Život plyne stejně rychle jako Vltava v peřejích pod Čertovou stěnou. Krásnější mohl pro Georga a jeho ženu být, kdyby zůstali spolu. Lesní poutník je útlou knihou, do které se A. Stifterovi podařil napěchovat velký příběh lásky a sebeobětování se pro zdánlivé dobro druhého. Melancholickou náladu dokreslují popisy drsné přírody a teskného, ale svým způsobem čistého bytí lidí v horských vískách a samotách. Rád se do šumavských Loučovic vracívám. Při mé další cestě do těchto končin nedokáži si nevzpomenout na starce sbírajícího kameny a mech ve stráních nad řekou.
Autorovy další knížky
| 1978 |  Horský křišťál (13 povídek) |
| 2004 |  Vítek |
| 2003 | Hvozd |
| 2004 | Lesní poutník |
| 1968 |  Pozdní léto |
Už roky jsem o tomto milovníku šumavských lesů a strání slyšel, konečně jsem ho tedy i zkusil a přečetl. Člověk si musí zvyknout na ten jazyk a styl 19. století, ale pak už jsem propadl příběhu a popisům. Melancholický příběh založený na jiných mravech a společnosti, než známe dnes, který potěší milovníky hor a přírody, a překvapí na křesťanskou morálku nezvyklým pojetím dobra a životního poslání. Ano, "dobro" a "slušnost" doslova z knihy prýští, ale takový byl autorův smysl tvorby.