Letnice
Miroslav Hlaučo
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/550907/bmid_letnice-rozpominani-na-konec-sveta.jpg
4
116
116
Přejít po vodě suchou nohou, lámat kámen hvízdáním, rozmlouvat s anděly a se sochami svatých – to všechno jsou pro obyvatele zapadlého městečka Svatý Jiří naprosto běžné věci. Na začátku 20. století žijí úplně odtrženě od světa, ale začínají pomalu tušit, že se přiblížila doba velkých technických zázraků, které nahradí ty jejich tradiční. Do městečka se vrací místní rodák Odysseus, považovaný dosud za mrtvého. Jako zkušený světoběžník pomáhá sousedům připravit se na nastávající převratné změny. Současně soupeří s mladším bratrem Tomášem o přízeň krásné a dočasně němé Julie, kterou Tomáš našel před pár lety polomrtvou v lese. Nebývalé vzrušení přinese také správní kontrola z hlavního města, před níž je třeba některé věci, včetně dosud fungujících zázraků, utajit. Všichni se v roce 1904 těší na skvělé nové století, v němž bude všechno krásné a šťastné i bez kouzel. Vše tak, jak to má být. Román s nápaditě využitými prvky magického realismu odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristrama Shandyho.... celý text
Přidat komentář
Podle mě až doposud nejlepší kniha české literatury tohoto století. Zpočátku snový děj se postupem času mění až v bláznivou komedii. Přitom ale vše do sebe perfektně zapadá a všechny postavy se v rámci svého světa chovají naprosto logicky.
Jednoznačně doporučuji všem, protože v této knize si každý čtenář přijde na své. A hodnocení? 7 hvězd z 5. :-)
Nacházíme se v takovém magickém městečku v roce 1903, ve kterém místní obyvatelé žijí svůj život. A kromě toho mají zvláštní schopnosti - chodí po vodě, bez fyzického přičinění lámou skály, v neděli je naprosté bezvětří apod. A nikomu to nepřijde zvláštní, prostě to tak je a všem to vlastně usnadňuje život. Je jen jejich město a tam venku je svět širých rovin a pomalých řek.
Jednoho dne se sem vrací po patnácti letech Odysseus, který byl považován za mrtvého a kterému se zalíbí bratrova Julie. Je jeho návrat nějaké znamení?
A obyvatele čeká ještě další překvapení - na Letnice se ohlásí na kontrolu notáři. Teď je tedy na místních lidech, aby si “odpustili svoje schopnosti a chovali se “normálně, aby nikdo nic nepoznal.
Ze začátku jsem se musela naladit na tamější prostředí a obyvatele - přeci jen jejich schopnosti nejsou pro nás úplně normální. Bavilo mě ale sledovat, jak se vyvíjí vztah Odyssea a Julie, která doposud žila s Tomášem, jenž si ji proto nárokoval. Také rozdílné povahy a úvahy bratrů stojí za zmínku. Za mě nejlepší byla poslední část věnována návštěvě notářů, která byla místy i vtipná. Jen mi tedy bylo trochu líto, jak jeden z notářů dopadl.
Pěkné byly i odkazy na jiné texty, třeba i ty biblické. Moc mi nesedla jména obyvatel, ale zase na druhou stranu k danému prostředí se hodila.
Nečekejte příběh plný zvratů. Je to spíš takové poklidné čtení, na které je potřeba mít tu správnou náladu. A velmi kladně hodnotím obálku - ta se povedla.
Přirovnávat vyprávění v téhle knize k Odysseovi nebo Quijotovi mi připadá přehnané. Není to tam ani v náznacích, prvky magického realismu v knize jsou a je to jediná věc, která mi v textu lezla na nervy a přišla mi zbytečná. Jinak mě ale kniha bavila a čtení jsem si užila, přestože byla místy přehnaně rozvleklá.
Originální, magické, něžné a zvlášť ke konci i hodně vtipné! Při čtení jsem si připadala jako v pohádce a bylo mi krásně. Ráda jsem se do Svatého Jiří vracela a v popisovaném období Velikonoc a Letnic roku 1903 s jeho obyvateli okouzleně prožívala všechny zázraky, ty, které jim byly důvěrně známé, i ty, které překvapily je samotné.
"Nejdříve svým vysokým tónem několikrát zazněl nejstarší zvon zvaný Láska. Bil už od nepaměti, svolával k modlitbám, oznamoval svatby a křty, ale přidával se k ostatním i při jiných příležitostech, protože, jak známo, bez lásky se nic neobejde. Pak mu začal kontrovat zvon pojmenovaný Víra, který svolával k modlitbám a ráno odděloval den od noci, v poledne každý boží den půlil a večer ho uzavíral. Nakonec svým mohutným hlasem zazněla Naděje oznamující smrt a výjimečné chvíle."
Já úplně chápu, proč se do této knihy česká kritika zamilovala. Postavy se jmény Odysseus, odkazy na jiné texty a především postmoderní hravost a magický realismus. Prostě to, na co jsme zvyklí z čítanek. Pokud ale na jiné texty kladou otázku „Co přináší nového?“, tak co nového přináší Letnice?
Kromě úplného začátku mi přišlo, že text vlastně není o ničem. Někde v polovině už mě přestal bavit, je to takové útěkářství. Literatura pro lidi, co hledí především na estetiku. A já si vždycky říkala, že v těch nejsilnějších textech (nakonec i v těch hravých Marquezových), musí být něco aktuálního, něco, co jde cítit, že autora tlačí a pálí. Tady jsem žádný takový pocit neměla. A to pan hlaučo psát umí, a moc dobře, o tom pochyb není...
Debut Miroslava Hlauča mě uchvátil. S nadhledem vypráví o tom, co týká všech čtenářů (i nečtenářů) napříč světem - protože každý z nás něčemu věří a nějak si interpretuje svět. Námět je originální, konfrontace světa zázraků a světa pokroku je prezentována s humorem, aniž by vypravěč/autor jedno či druhé shazoval. Román je plný odkazů na křesťanskou tradici a biblické texty; kdo zdá nebo dostuduje originální texty, pochopí spoustu dalších vtípků a narážek. Román hýří také intertextovými odkazy a správně použitými přechodníky. Krásný čtenářský zážitek.
Rozpomínání na konec světa, je pod názvem psáno... Souhlasím se čtenářem zvaným los i čtenářkou BarboraSalome. Tohle bylo mimořádně laskavé vyprávění, plné magického realismu a smutku nad unikáním dosud známého (ale komu?) světa. Zázraky všedního dne, výrazné postavy a výborné změny atmosféry. Humor přechází v napětí, napětí ve strach, strach v překvapení a překvapení v pobavení. Zkrátka - jeden z nejoriginálnějších debutů minimálně za poslední rok.
Magický realismus v plné kráse. To se tak krásně četlo. A já bych klidně žila v zapadlém městečku Svatý Jiří a kráčela po vodní hladině. A s obavami vyhlížela 20. století. Výtečný debut pana Hlauča.
můj dojem z četby lze vyjádřit slovy "in Arcadia ego"...
Hlaučo chce mít hrozně moc takové Macondo naruby doma na Slovensku, aby to bylo garcíovsky magické (běhalo se po hladině a vlci se pravidelně scházeli na rynku), ale lidově křesťanské (andělé a pastýři a Metoděj XLIII. a tak) a v té magii aby se dalo dlouho dlouho prodlévat, nic nedegenerovalo a nerozpadávalo se, aby se čas v městečku zastavil, všichni se měli spánembohem rádi a nad občasnými výstřelky pomalu sem pronikající vědy a techniky (kukátko, personalizovaný medvídek, kapitalismus) jen shovívavě kroutili hlavami, ale hlavně ať se nic nemění... a pak přijde elektřina, nebo... ???
Hlaučo má bezbřehou fantazii a jemný, dobrácký humor, román se čte "na pohodu", taková ta feel good četba, kdy se vlastně nic neděje, žádný konflikt nevznikne, znáte od začátku pointu, jen prostě chcete dlouho prodlévat v nevinném (ale ne naivním), vysněném světě dobra bez bolesti a ironie, a občas se zasmát neotřepané souvislosti, trefné alegorii či laskavému vtipu
Možná kdybych měla v ruce onu zdařile vizuálně zpracovanou knihu a ne e-knihu v telefonu, byla bych shovívavější k tomu, že jsem se ani po čtvrtině příliš nedokázala začíst; možná bych se byla bývala na knihu lépe naladila a začetla? Nevím, po jazykové stránce je to bezesporu obohacující, ale plyne to tak šíleně pomalu, že zůstanu u té přečtené čtvrtiny.
Příjemná a chytrá knížka, s velmi neotřelým nápadem. Čte se to jedna báseň, hlavní postavou je idylická krajina a kouzelné městečko. Vzhledem k tomu, že v knize skoro chybí záporná postava (dokud se neobjeví v podobě očividně neškodné figurky), dalo by se s nadsázkou říct, že se jedná o takovou postmoderní Babičku.
Obecně vzato je kniha nabušená skvělými nápady a prostředí je tak atraktivní, že stačí jen sledovat interakci postav v něm a víc člověk ani nepotřebuje.
Vadí mi jen zbytečně dopovídání vět, např. "Pousmál se a velice pevně zmáčkl košík s chlebem, až bylo slyšet jemné praskání vysušených proutků, z nichž byl upleten." místo např. "Pousmál se a košík s chlebem zmáčkl, až to zapraskalo." Kdyby byly myšlenky do vět formulovány pečlivěji, mohl být román výrazně kratší. Zároveň by v něm líp fungoval humor, takhle pointu známe už v třetině věty.
V knize se občas objeví různé bizarnosti: malý prorok Jonáš; fata morgána; andělé, jejichž přítomnost nemá žádný důvod; mlčící zvony. Je věcí preference, jestli Vás to bude bavit nebo štvát.
Když člověk, který pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií, vydá v 57 letech debutový román, který "nápaditě využitými prvky magického realismu odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristrama Shandyho", může to dopadnout všelijak. Miroslav Hlaučo to zvládl skvěle a jeho Letnice jsou pro mě pohádkou v tom nejlepším smyslu slova, kde prim hrají staré dobé příběhy utkané z fantazie. Zvlášť v té současné vlně sebezpytných autofikcí a depresivních nebo ufňukaných vizí světa je tohle skutečný literární balzám (i když ve druhé půlce tomu trochu spadne řetěz).
Chvíli mi trvalo se začíst, naladit se na příběh, vyprávěný lehce zastaralým jazykem, ale brzo mě prostě okouzlil magickým realismem, nenápadným vtipem, krásnými obrazy. Chvílemi mě úplně překvapilo, že čtu něco českého a současného. Za mě velmi přiíjemný a svěží překvapení.
Prvních pár desítek stran jsem byl u vytržení, pak se ale nadšení postupně vytrácelo – Letnice jsou totiž zpočátku velmi nápadité a kouzelné a v rámci české literatury plné traumat také příjemně pozitivní, po úchvatném úvodu se ovšem dostaví zklamání. Jazyková invence mizí, nových nápadů je pomálu, vše se začne opakovat, vše se zbytečně táhne. Stejné je to i s hlavním tématem, jímž je příchod nové doby – rozvine se zajímavě, vyvíjí se ovšem zcela předvídatelně a vyšumí do ztracena, ačkoliv to zrovna v tomto žánru jistě nebylo nutné.
Zkrátka – o špatnou knihu rozhodně nejde, začátek ovšem ve čtenáři vzbudí značná očekávání, která se nenaplní. A to je obrovská škoda. Kdyby se text rozumně seškrtal a kdyby autor udržel počáteční míru invence, mohlo jít o veledílo.
Něco se děje .... v městečku Svatého Jiří .... o květné neděli roku 1903 ....
V městečku plném malých zázraků .... kde se i mrtví vracejí ....
Toto je opravdu zábavné vyprávění s různými postavičkami, kde mne pobavila tragikomická osobnost von Rechnitze, který přijel na kontrolu obce v období letnic ....
Zvláštní kniha .... zobrazující přechod minulosti do současnosti ....
Bohem (ne)zapomenuté městečko Svatý Jiří ukryté mezi kopci, kde se zastavil čas. Po staletí tu lidé žijí stále izolovaně od okolního světa, avšak ve spojení a úctě s přírodou. Co je tu normální, jinde považují za zázrak. Na nedělní mši si obyvatelé zkracují cestu přes rybník, protože chodit po vodě, tu umí už malé děti. Kameník láme kámen pomocí píšťaly. Dřevorubec stromy nekácí, ale pozná, kdy přišel jejich čas a poprosí je, aby spadly. Rozmlouvá se tu s anděly a se sochami svatých. Pohádka pro dospělé s prvky magického realismu, která mi naprosto učarovala. Během čtení jsem doufala, že kniha nikdy neskončí a já nebudu muset příběh opustit.
Přála bych si přenést se do 19. století a zmizet v této kouzelné vesnici na konci světa.
tento žánr není pro mě. Dávám mu 2 *, protože sama nevím jak hodnotit.
Nevím, proč jsem po ní sáhla, není to můj styl
Ďáblovi pohůnci mě dostali :D Moc jsem si to užila. V českém rybníčku plném traumat velice osvěžující a příjemné zpestření.
"Cesta nic nežádá, na cestě je všechno dané předem, cesta nevyžaduje rozhodování ani řešení, cesta nechává člověku čas na to aby ho doběhla jeho duše, mívající obvykle zpoždění, a aby ho předběhly jeho myšlenky, které u moudrých a klidných lidí vždy mají před přítomností náskok."
Mohla by to být kniha, kterou bych mohla přečíst opakovaně.