Letnice dvacátého století
Stanislav Balík , Jiří Hanuš
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122847/letnice-dvacateho-stoleti-122847.jpg
4
1
1
Letnice dvacátého století: druhý vatikánský koncil a české země / Stanislav Balík, Jiří Hanuš ve spolupráci s Pavlem Hradilkem a Karlem Rechlíkem. Rozsáhlá monografie věnovaná tématu šíření koncilních myšlenek v české společnosti od 60. let 20. století až do roku 1989, založená na původním archivním výzkumu i na vzpomínkách pamětníků. Publikace přináší rozbor vztahu socialistického státu ke koncilu, analýzu souvislosti mezi společenským a církevním vývojem v letech politického a kulturního uvolnění, interpretaci teologických, institucionálních a kulturních podnětů souvisejících s „koncilní generací“ významných reprezentantů katolické církve. Kniha nepomíjí ani aspekt ekumenických vztahů, které koncil vyvolal v život, a klade důraz na liturgickou reformu i některé významné podněty církevního umění.... celý text
Přidat komentář
Moc se mi líbil už název! Opravdu považuji druhý vatikánský koncil za prostor vydatného působení Ducha. Stejně jako v originálních Letnicích (na začátku biblické knihy Skutků a na začátku dějin hlásání evangelia) i zde se zvláštním způsob změnila nesourodá skupina posluchačů Slova v jeden vícehlavý organismus, který se vydává svědčit z epicentra až na samý konec světa. (Ano, vidím, že je tohle přirovnání hodně přehnané, ale mám druhý vatikánský koncil rád, a tak jsem si odpustil, že jsem si tuhle patetickou nadsázku neodpustil.)
Potěšení jsem měl ale i z četby, tahle publikace je totiž stejnou měrou poctivě zpracovaná jako čtivá. V tématu druhé vatikány se soutředí na vztah koncilu a českého prostředí. V několika rovinách. Předně analyzuje účast českých (československých) biskupů a dalších zástupců na zasedáních, pak navazující specificky obtížné prosazování reforem v prostředí komunistické normalizace, dále vliv na české katolictví a kulturní prostor obecně, se zvláštním důrazem na liturgickou reformu. Trochu neorganicky pak působí poslední oddíl věnující se tuzemské architektuře a umění v pokoncilní době. (Je to zajímavá kapitola, ale kdyby v knize chyběla, tak by nechyběla.)
Specifika českého prostředí bylo zajímavé sledovat, jak při tání v roce 68, tak v době Husákova režimu (výzva k otevřené spolupráci se světem nemůže neznít nezkresleně, když je tím světem socialistické Československo), tak v čase lacině získané svobody. Ten příběh stále není ukončen, jak k interpretaci, tak k realizaci koncilu se tady stále nějak (někdy i nevědomě) vracíme.
Hned v té první části se pohledem na českou delegaci dalo ilustrovat, jak složité to ve Vatikánu bylo, jak různorodé zájmy a pohledy museli koncilní otcové začlenit do konečné podoby textu. Mám teď na mysli vztah ke komunistickému režimu. Ten nakonec nebyl v žádném z dokumentu výslovně odsouzen, ani zmíněn. Bylo to správně? Jistěže ne, vždyť zlo se má nazývat pravým jménem – a to teda nejen tehdy, když je ateistické – a ustupováním zlu se toto cítí legitimizováno a posíleno. (To se ostatně také dělo). Jistěže ano, protože přímou konfrontací se dostanou miliony věřících za železnou oponou do situace ještě větší perzekuce. Oba postojí mají své dobré argumenty, řekl bych, a to rozhodování bych určitě nechtěl mít na svém triku.