Přidat komentář
Prostě řečeno: souvisle položená nauka o politickém zřízení. Sice bychom lecco odsoudili, ale popřít bychom nemohli, že se jedná o základní kámen dnešní politické filosofie. A na to, že jde o téma složité, dával celý spis smysl a byl srozumitelný, vlastnost i ta dnes ryzí i vzácná.
Aaa, tak tohle bylo něco neopakovatelného. Toto majestátní dílo Leviathan je opravdu cosi neopakovatelného a zvláštního. Mezi jinými důvody vyniká tento – autor odvrhuje metafyziku, kterou považuje za prázdnou a neobsažnou (a neříkám, že ho za to chválím, jen popisují jeho myšlenkový pochod) proto, že její autoři naprosto odmítají definovat pojmy, které užívají. A Hobbes se opravdu drží toho, co považuje za správné a jeho dílo je prolnuto definicemi. Hobbes začíná na samém začátku, definuje to, co dělá člověka člověkem a potom co dělá stát státem. Nestane se vám, že by použil pojem, který předtím nedefinoval. Neříkám, je to poněkud únavné (zachází až do krajností, abych tak řekl), ale zážitek je to opravdu neopakovatelný.
O tomto díle by se dalo hovořit hodiny a psát eseje, na což zde očividně není prostor, tak zmíním jenom pár zajímavých bodů. První je ten, který se nejvíce dotýká mého studia a obecného diskurzu kolem Hobbese vedeného. Co je to přirozené právo a zákony přírody? Hobbes se do značné míry shoduje se starším pojetím Huga Grotia – přirozené právo je právem rozumu, právem z rozumu vycházejícím. Pro pochopení, jakým směrem ovšem rozum musí nutně směřovat je nutné znovu zopakovat to, co je u Hobbese nejznámější – podle Hobbese je přirozeným stavem člověka válka (Bellum omnium contra omnes, zde si dovolím krásnou citaci z anglického originálu, kde autor popisuje život člověka v takové válce „… and the life of man, solitary, poor, nasty, brutish, and short.“) a přirozeným právem člověka je vlastně právo na všechno a všechny – všech na všechno a všechny. Rozum – přirozené zákony pak stanovují metody jak dojít co největšího míru.
Co se nám na Hobbesovi může zdát poněkud neakceptovatelné je jeho pojetí nedotknutelnosti panovníka dokud tento nezačne plně selhávat ve svém úkolu – ochraně svých poddaných, tj. vyloučení jakéhokoliv práva na vzpouru, či revoltu vůči suverénovi. Zároveň autor odmítá dělbu moci suveréna, ta je absolutní a nedělitelná, akceptuje pouze jakousi dělbu práce – panovník přirozeně může, ba dokonce by měl, delegovat své pravomoci na úředníky.
Na druhé straně je v některých ohledech až nadčasově progresivní. Například názor, že okrást chudáka je mnohem horší, než okrást boháče byl vysloveně proti proudu a obecně jeho pojetí trestního práva je dost progresivní. Stejně jako jeho neustálé zdůrazňování toho, že lze poslouchat pouze takový zákon, který byl dostatečně akcentován a lidé měli možnost jej poznat. Vlastně hovoří o formální specifikaci zákonodárství.
A teď něco málo k ‘‘náboženské‘‘ části knihy.
Je neskutečně zajímavé číst úvahy velkých myslitelů, řekněme z toho sedmnáctého, osmnáctého století, o jejich náboženství. Najdete to například i u Montesqueiua, nebo Rousseaua, ale u Hobbese, který danému tématu vymezil de facto polovinu knihy je to nejvýraznější. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o tom, že všichni tito autoři věřili v Boha. To jistě ano. Ale je vidět, že s Písmem byli tak trošičku bezradní. Snaha oprostit se od doslovného chápání, zcela svévolné, racionalistické vývody, vlastně dosti střízlivý pohled, který se snaží pochopit alegorie, či chyby v logice pisatelů (typicky když se Hobbes snaží zjistit, z jakého místa na zemi nejspíše vznikla představa ohnivého jezera v Pekle, nebo věčné plameny pekelné). Člověku je těch lidí skoro líto. Snaha – marná. Zároveň je to opravdu hluboce zajímavé a člověka to nutí zpochybňovat, že alegorizace náboženství je jen současný trend.
Zajímavé je také to, že Desatero je obvykle považováno za celkem solidní soupis něčeho, co bychom mohli považovat za přirozené právo. To ovšem Hobbes obrací. Říká, že jediné přirozené zákony vyplývají z přirozeného práva - rozumu, který nám byl Bohem dán. Kdežto Desatero dal národu rukama Mojžíše coby suverén – zákonodárce svého vyvoleného národa – to jest, jedná se o právo pozitivní.
A musím končit, víc toho sem rozhodně nenarvu. Jedná se prostě o velice zajímavé čtení, které stojí za to.
Jedno ze základních děl politické filosofie (politické vědy a státovědy) napsal Thomas Hobbes v polovině 17. století v exilu v přímé reakci na probíhající anglickou občanskou válku, která nakonec skončila na nějaký čas vítězstvím parlamentaristů.
Hobbes precizně stanovuje definici pojmu za pojmem, aby si vybudoval solidní základnu pro vývozování svých závěrů. V nich jako jeden z prvních teoretiků vyvozuje vznik státu prostřednictvím právně závazné společenské smlouvy. Lidé ji uzavřeli proto, že v původním přirozeném stavu byli v neustálé válce všech proti všem (latinsky zvukomalebně: bellum omnium contra omnes). Příčinou bylo, že Hobbes pojímá lidi v přirozeném stavu jako egoisty hájící jen svou sebezáchovu a své zájmy. Aby bylo zabráněno neustálému kořistnictví, běsnění a násilí (tedy neustálé občanské válce) lidé se dobrovolně odevzdali do rukou suveréna, jehož hlavním úkolem je zajistit mír a bezpečí.
Hobbes se tak přiklonil na stranu monarchie a to absolutistické. Suverén nad sebou nemá žádnou kontrolu, sám vydává zákony a sám spravuje veškeré záležitosti, a to včetně církevních. Jedinou autoritou mu je Bůh, respektive zákon daný Bohem (ovšem v trochu jiném výkladu než ho vykládala tehdejší církev). Suverén může být svržen jen tehdy, když nedodrží svůj díl úmluvy, tedy nezaručí mír a bezpečí svých poddaných. V jiných případech se lid dle Hobbese bouřit nesmí.
Z dnešního pohledu je značná část definic v díle již známých a vcelku zážitých. A co se týče části o státu - přestože je Hobbes pesimistický vůči lidské přirozenosti, je až naivně idealistický vůči morálce neomezeného suveréna. Hobbes ve zkušenosti s ničivou občanskou válkou tím přehodnocuje priority a staví bezpečí a mír (sebezáchovu člověka) nad všechna ostatní práva a svobody.
Jedním z pilířů klasické politologické literatury, které mě velmi nadchlo. Hobbes a jeho Leviathan navrhuje myšlenku skutečnosti, že přirozený základní stav lidstva je anarchie, tudíž silnější má převahu nad slabšími. Podle Hobbse naše jediné přirozené právo je pud sebezáchovy a vychází z toho, že život pro mnohé, spíše pro většina lidí, je ničivé utrpení.
Jen třeba říct, že u staršího českého vydání není kniha kompletní. Celé Hobbesovo dílo je rozděleno do 4 knih: 1. O člověku, 2. O státu, 3. O křesťanském státu, 4. Království temnot. A právě naše starší české vydání se skládá jen z 1. a 2. části ( O člověku a O státu)... proto taky má jen něco kolem 300 stran. Je to sice nádherné vydání, s pěknou vazbou, ale není kompletní (s takovou by se mělo jmeenovat "1/2 Leviathanu").
Píšu to jen pro případ, že by si to někdo chtěl koupit, tak ať ví, že to není celá kniha. Tohle mě vždycky naštve - pokud je nějaké dílo zkráceno (vybrané úryvky; jen některé části), převyprávěno nebo jinak upraveno - a není to napsáno ani v názvu ani v popisu knihy a člověku to dojde až si to koupí. Třeba pokud je nějaké klasické dílo, které má 700 stran vtěsnáno (upraveno) do 200 stran a ani nenapíší do obsahu nebo dokonce ani do předmluvy, že je to dílo zkráceno/upraveno. Pak už to není původní dílo a je to něco zcela jiného.
Jaké "rozložení sil" způsobilo vznik instituce Státu?
Na počátku tu máme přirozený stav - lidé jsou si přirozeně rovnocenní, ve svých schopnostech a zájmu o sebe: „… žádné poznání tváře země, žádné pojetí času, žádná umění, žádná literatura, žádná společnost a, a to je nejhorší ze všeho, neustálý strach a nebezpečí násilné smrti, a život člověka, osamocený, chudý, sprostý, hrubý a krátký …“
... takové rozložení sil mezi lidmi podle Hobbese způsobilo stav neustálé bojovné a neregulovatelné soutěže, o potravu, zboží, moc, slávu - stav války, ... neexistovaly, kromě přírodních zákonů, žádné zákony...
a protože člověk je racionální bytostí, bylo jeho racionálním zájmem o sebe sama najít způsoby, jak dosáhnout maximální šance na přežití - byl to neustálý strach, který vedl lidi ke snaze o prosazení míru, což v konečném důsledku pro ně znamenalo provedení řady ústupků, odevzdání části svých práv nějaké ustanovené centrální moci (ustanovené dohodou všech - každého s každým - a to ve stejné míře), jejímž úkolem bylo prosazení přírodních zákonů za pomocí instituce trestu...
tak Hobbes (ve zkratce) ospravedlňuje vznik moci a autority panovníka, protože pro Hobbese je touto autoritou (která je mimochodem nad touto společenskou smlouvou) panovník (na rozdíl od jeho odpůrců - např. J. Locka, který propagoval vládu)... se svými odpůrci se ovšem shoduje v tom, že v jakémkoli politickém systému je vládce prostě nezbytný...
podle Hobbese by společnost bez moci státu neexistovala ... a tak se s touto institucí "potýkáme" dodnes :-).
Štítky knihy
třicetiletá válka (1618-1648) moc násilí společnost a politika absolutismus politologie občanská svoboda
Autorovy další knížky
| 2009 |  Leviathan |
| 1988 | Výbor z díla |
| 1909 |  Základy filosofie státu a společnosti: O občanu |
| 2010 |  O človeku |
| 1965 | O telese |
O Leviathanu existuje dnes už tak velká knihovna, že nemá moc smysl, abych něco přidával... A tak jenom malinko. Hobbes své dílo psal v obdobně rozkolísané době jako je ta dnešní. Tehdejší svět těžce hledal novou stabilitu poté, co ta stará přestala vyhovovat. Nové se vždy rodí těžce a Hobbes nesporně přispěl k tomuto úsilí nemalým podílem, který nebylo možné přehlédnout. Které dnešní dílo dosáhne obdobného významu, aby se ho lidstvo přidrželo a opřelo se o něj?