• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Thomas Hobbes

Leviathan

„O Leviathanu existuje dnes už tak velká knihovna, že nemá moc smysl, abych něco přidával... A tak jenom malinko. Hobbes své dílo psal v obdobně rozkolísané době jako je ta dnešní. Tehdejší svět těžce hledal novou stabilitu poté, co ta stará přestala vyhovovat. Nové se vždy rodí těžce a Hobbes nesporně přispěl k tomuto úsilí nemalým podílem, který nebylo možné přehlédnout. Které dnešní dílo dosáhne obdobného významu, aby se ho lidstvo přidrželo a opřelo se o něj?“... celý text
— Hobo

---

Leviathan

„Prostě řečeno: souvisle položená nauka o politickém zřízení. Sice bychom lecco odsoudili, ale popřít bychom nemohli, že se jedná o základní kámen dnešní politické filosofie. A na to, že jde o téma složité, dával celý spis smysl a byl srozumitelný, vlastnost i ta dnes ryzí i vzácná.“... celý text
— Clivicus

---

Výbor z díla

„Zákon o zachování pohybu zní, „těleso, které je v pohybu se pohybuje stejnou rychlostí a stejným směrem až pokud na něj nepůsobí jiná síla.“ /Gallileo Galilei – Hobbesův současník/ I my lidé jsme součástí přírodně materiálního světa, a ten se řídí zákony mechaniky – tedy, tělesa se pohybují a vzájemně na sebe kauzálně působí – ve stejném duchu pak Hobbes, jako veskrze materialisticky založený filozof, pojal svou filozofickou vizi. A tak je Hobbesův pojem moci motivován právě touto analogií k působení těles – „moc je dispozice účinně působit“! A v úplně stejném duchu přistoupil i k lidským emocím (myšlenkám, činům) – „činy jsou produkovány mechanicky a spadají pod deterministické zákony“ – a tak si smyslové vnímání můžete představit jako pohyb těles směrem ke smyslovému orgánu, čímž dojde k jeho podráždění a následně vjemu; zrovna tak lze tímto způsobem vysvětlit podle Hobbese i „touhu“ – což není nic jiného než niterný pohyb směrem k objektu touhy (provázený pocity libosti, nebo nelibosti, pak můžete očekávat averzi), nebo „volbu“ – jako pohyb směrem k objektu po kterém toužíme, či „konání“ – jako pohyb k dosažení objektu touhy, a k jejímu uspokojení. Poskládáním všech těchto premis pak Hobbes získal jednoznačný závěr – podobně, jako je základním principem pohybujícího se (materiálního) tělesa (Galileiho zákon) zachování pohybu, je „základním (a přirozeným) principem člověka zachování o ochrana jeho vlastního života“. Podle Hobbese je tedy lidským štěstím, a přirozeností každého jedince, neustálé uspokojování svých tužeb a potřeb – tedy, pohybovat se směrem k objektu své touhy. Odtud tedy vane vítr, pokud hledáte východiska pro Hobbesův racionální egoismus – každý jedinec přirozeně touží po uspokojení svých potřeb – a ty jsou zaměřeny čistě na jeho individuální dobro (užitek) a sebe-záchovu – a to jsou podle něj touhy, které motivují všechny naše volby a činy! A jak že se to má s rozumem a přirozenými pudy? Takže, vězte, že naše pudy, vášně a emoce stanovují naše objekty touhy (emoce rozhodují, po čem budeme toužit), zatímco rozum, ten ustanovuje prostředky k efektivnímu dosahovaní našich objektů touhy (najde cestičku, jak je uspokojíme), pomáhá zvažovat alternativy, jak nejlépe dosáhnout toho, po čem toužíme (nejefektivněji a s vynaložením co nejméně prostředků) – cílem je přeci sebezáchova! Problém je, že některé lidské vášně nás lidi sice orientují k míru – jako touha po klidu, strach ze smrti, touha po pohodlném životě, po bezpečí, ale jsou tu i jiné (a ty nám jsou úplně stejně vlastní, jako ty předchozí), které nás orientují spíš úplně opačným směrem – k násilí, boji, válce … a protože jsme zaměřeni individuálně (sebezáchovně) – je přirozené (v přirozeném stavu), že se jedná o „válku všech proti všem“! Takže, co je potřeba, abychom v takovém stavu věcí byli schopni dosáhnout svých cílů? MOC – jako aktuální prostředek k uspokojení budoucích tužeb! Co se totiž stane, když dva zatouží po tomtéž? Na to pozor! Každý (je to v naší přirozenosti) má schopnost – zabít, zaútočit a fyzickou silou dosáhnout svého, nebo, pokud ji nemá, využít lsti, tedy rozumu, který poradí, s kým a proti komu se případně spolčit a tak dosáhnout svého (individuálního, sebezáchovného) cíle! A podle toho (když tak toho Hobbese dnes čtu, až mě mrazí, jak aktuální a současné se ty jeho vize zdají), to dnes ve světě vypadá tak, jak to vypadá! Taky vám to tak připadá, při pohledu na aktuální zpravodajství, že je „člověk člověku vlkem“? … a tedy, že naší pravou tváří, přirozeností, je bojovat „všichni proti všem“? Že v tom našem, současném přirozeném stavu vládne přesně to, co pan Hobbes předpověděl – nedůvěřivost a nejistota – „v přirozeném stavu (totiž) nikdo není v bezpečí“ – soupeří se o hodně, o vše – o zdroje a o moc! Problémem ovšem je, že všichni mají podobnou naději na úspěch, na uspokojení svých tužeb – a tak je výsledkem – atmosféra strachu! (kdy nejlepší obranou je útok!) … aktuálnost Hobbesových výroků si každý jistě dovodí … … a ještě jeden dovětek si nemůžu odpustit … „Pohrdání je znakem nedostatku moci, po které každý přirozeně touží.“ – i to máme v sobě, touhu po respektu a uznání! … výsledkem není pak nic jiného, než (a to si možná je dobré zapamatovat) že, když někoho urazíte – bude útočit! … i kdyby jen za účelem získání reputace! „… neplatí žádné morální zákony, protože neexistuje síla (autorita), která by je vymáhala …“ … a dnešní zprávy už není třeba číst, vše bylo řečeno … už dávno!“... celý text
— alef

---

---

Leviathan

„Aaa, tak tohle bylo něco neopakovatelného. Toto majestátní dílo Leviathan je opravdu cosi neopakovatelného a zvláštního. Mezi jinými důvody vyniká tento – autor odvrhuje metafyziku, kterou považuje za prázdnou a neobsažnou (a neříkám, že ho za to chválím, jen popisují jeho myšlenkový pochod) proto, že její autoři naprosto odmítají definovat pojmy, které užívají. A Hobbes se opravdu drží toho, co považuje za správné a jeho dílo je prolnuto definicemi. Hobbes začíná na samém začátku, definuje to, co dělá člověka člověkem a potom co dělá stát státem. Nestane se vám, že by použil pojem, který předtím nedefinoval. Neříkám, je to poněkud únavné (zachází až do krajností, abych tak řekl), ale zážitek je to opravdu neopakovatelný. O tomto díle by se dalo hovořit hodiny a psát eseje, na což zde očividně není prostor, tak zmíním jenom pár zajímavých bodů. První je ten, který se nejvíce dotýká mého studia a obecného diskurzu kolem Hobbese vedeného. Co je to přirozené právo a zákony přírody? Hobbes se do značné míry shoduje se starším pojetím Huga Grotia – přirozené právo je právem rozumu, právem z rozumu vycházejícím. Pro pochopení, jakým směrem ovšem rozum musí nutně směřovat je nutné znovu zopakovat to, co je u Hobbese nejznámější – podle Hobbese je přirozeným stavem člověka válka (Bellum omnium contra omnes, zde si dovolím krásnou citaci z anglického originálu, kde autor popisuje život člověka v takové válce „… and the life of man, solitary, poor, nasty, brutish, and short.“) a přirozeným právem člověka je vlastně právo na všechno a všechny – všech na všechno a všechny. Rozum – přirozené zákony pak stanovují metody jak dojít co největšího míru. Co se nám na Hobbesovi může zdát poněkud neakceptovatelné je jeho pojetí nedotknutelnosti panovníka dokud tento nezačne plně selhávat ve svém úkolu – ochraně svých poddaných, tj. vyloučení jakéhokoliv práva na vzpouru, či revoltu vůči suverénovi. Zároveň autor odmítá dělbu moci suveréna, ta je absolutní a nedělitelná, akceptuje pouze jakousi dělbu práce – panovník přirozeně může, ba dokonce by měl, delegovat své pravomoci na úředníky. Na druhé straně je v některých ohledech až nadčasově progresivní. Například názor, že okrást chudáka je mnohem horší, než okrást boháče byl vysloveně proti proudu a obecně jeho pojetí trestního práva je dost progresivní. Stejně jako jeho neustálé zdůrazňování toho, že lze poslouchat pouze takový zákon, který byl dostatečně akcentován a lidé měli možnost jej poznat. Vlastně hovoří o formální specifikaci zákonodárství. A teď něco málo k ‘‘náboženské‘‘ části knihy. Je neskutečně zajímavé číst úvahy velkých myslitelů, řekněme z toho sedmnáctého, osmnáctého století, o jejich náboženství. Najdete to například i u Montesqueiua, nebo Rousseaua, ale u Hobbese, který danému tématu vymezil de facto polovinu knihy je to nejvýraznější. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o tom, že všichni tito autoři věřili v Boha. To jistě ano. Ale je vidět, že s Písmem byli tak trošičku bezradní. Snaha oprostit se od doslovného chápání, zcela svévolné, racionalistické vývody, vlastně dosti střízlivý pohled, který se snaží pochopit alegorie, či chyby v logice pisatelů (typicky když se Hobbes snaží zjistit, z jakého místa na zemi nejspíše vznikla představa ohnivého jezera v Pekle, nebo věčné plameny pekelné). Člověku je těch lidí skoro líto. Snaha – marná. Zároveň je to opravdu hluboce zajímavé a člověka to nutí zpochybňovat, že alegorizace náboženství je jen současný trend. Zajímavé je také to, že Desatero je obvykle považováno za celkem solidní soupis něčeho, co bychom mohli považovat za přirozené právo. To ovšem Hobbes obrací. Říká, že jediné přirozené zákony vyplývají z přirozeného práva - rozumu, který nám byl Bohem dán. Kdežto Desatero dal národu rukama Mojžíše coby suverén – zákonodárce svého vyvoleného národa – to jest, jedná se o právo pozitivní. A musím končit, víc toho sem rozhodně nenarvu. Jedná se prostě o velice zajímavé čtení, které stojí za to.“... celý text
— Set123

---

Leviathan

„Jedno ze základních děl politické filosofie (politické vědy a státovědy) napsal Thomas Hobbes v polovině 17. století v exilu v přímé reakci na probíhající anglickou občanskou válku, která nakonec skončila na nějaký čas vítězstvím parlamentaristů. Hobbes precizně stanovuje definici pojmu za pojmem, aby si vybudoval solidní základnu pro vývozování svých závěrů. V nich jako jeden z prvních teoretiků vyvozuje vznik státu prostřednictvím právně závazné společenské smlouvy. Lidé ji uzavřeli proto, že v původním přirozeném stavu byli v neustálé válce všech proti všem (latinsky zvukomalebně: bellum omnium contra omnes). Příčinou bylo, že Hobbes pojímá lidi v přirozeném stavu jako egoisty hájící jen svou sebezáchovu a své zájmy. Aby bylo zabráněno neustálému kořistnictví, běsnění a násilí (tedy neustálé občanské válce) lidé se dobrovolně odevzdali do rukou suveréna, jehož hlavním úkolem je zajistit mír a bezpečí. Hobbes se tak přiklonil na stranu monarchie a to absolutistické. Suverén nad sebou nemá žádnou kontrolu, sám vydává zákony a sám spravuje veškeré záležitosti, a to včetně církevních. Jedinou autoritou mu je Bůh, respektive zákon daný Bohem (ovšem v trochu jiném výkladu než ho vykládala tehdejší církev). Suverén může být svržen jen tehdy, když nedodrží svůj díl úmluvy, tedy nezaručí mír a bezpečí svých poddaných. V jiných případech se lid dle Hobbese bouřit nesmí. Z dnešního pohledu je značná část definic v díle již známých a vcelku zážitých. A co se týče části o státu - přestože je Hobbes pesimistický vůči lidské přirozenosti, je až naivně idealistický vůči morálce neomezeného suveréna. Hobbes ve zkušenosti s ničivou občanskou válkou tím přehodnocuje priority a staví bezpečí a mír (sebezáchovu člověka) nad všechna ostatní práva a svobody.“... celý text
— memphisz