Lidé z maringotek
Eduard Bass (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/150183/bmid_lide-z-maringotek-EH4-150183.JPG
4
113
113
Česká klasická proza a poezie.
Přidat komentář
Další kniha z dávné povinné četby, mám jí stále v knihovně. Eduard Bass vypráví krásné příběhy lidí kolem cirkusu a té doby.
zajímavé a úsměvné příběhy a vzpomínky lidí od cirkusu, uvítal jsem na konci knihy i slovníček některých výrazů a slangů používaném v cirkusovém prostředí které autor v knize použil,oddechová četba
Knihy od pana Basse mně nikdy neoslovily, stejně jako filmová zpracování. Působily na mně těžkopádně. Ale jistě je to krásná literatura pro všechny milovníky tohoto žánru.
Krásné povídky z cirkusového prostředí. Moc mě bavili před lety a i dnes. Je to kočovní život, to musí mít lidé v krvi, aby takto žili. Jenže mi jim svým způsobem můžeme závidět, na druhou stranu však uživit se tímto způsobem života, je nesmírně těžké.
Další moje srdeční záležitost, hned po Cirkusu H. Chvíli sice trvá než se člověk začte, je to něco jiného než román. Ve druhé půlce mě to začalo konečně bavit, proto jsem se vrátila zase na začátek a četlo se to skoro samo. Jen jsem si musela tak nějak zvyknout.
Kniha i film byly velmi dobré.Není to sice Humberto,ale samostatně se mi to líbilo asi víc.Myslím,že bylo dobré,že se tyhle povídky do Humberta nevešly.
zajímavé a poetickým stylem psané povídky. Autor využívá hodně "nářečí" a lidové mluvy artistů..ze začátku jsem měla problém se začít, hned úvod je totiž květnatým výlevem zamilovaného muže-...nicméně postupně se akce rozjížděla. podle mně úplně nejlepší je povídka "příběh vysloužilého voltyžéra", a další 3 následující do konce knížky. Cirkus Humberto byl jiná liga. Nicméně i u lidí z maringotek se dobře sedělo u táborového ohně a dobře se popíjelo, klábosilo a vykládali historky...
Byla tady ještě patrná noblesa, spojená s artisty, artistkami, obdiv ke kumštu...(autor i odhaluje taje některých kouzelnických triků...) takové ohlédnutí za slávou a dobrodružným životem cirkusáků počátkem 20století....
Deset povídek z cirkusového zákulisí, ale tak trochu s jiným nadhledem - s lehkým úsměvem na rtech (...deset let zpátky jsem president klubu atletů John Žižka...) a malou nostalgií ("Láska, můj hochu . . . láska sama není věrná, jako vítr není stálý a oblaka nejsou pevná. Vděčnost, obdiv, úcta, to jsou štítonoši věrnosti, neboť ctnost se řadí k ctnosti a láska není ctnost . . . ")
Nejprve jsem se do knihy nějak nemohla začíst. Mé myšlenky bloudily někam jinam, ale tak od třetího příběhu se vše ustálilo a já dočetla skoro jedním dechem.
Od Basse jsem čekal mnohem víc. První půlka knížky mě nezaujala. Druhá už se blížila mému očekávání. Celkově dávám tři hvězdičky.
Svým komentářem se od předešlých budu lišit. Oproti Cirkusu Humberto, který mne bavil od začátku do konce, jsem u těchto povídek měla vždy problém se do nich pořádně začíst. S tím, že cca první polovinu každé povídky jsem vždy louskala děsně dlouho a vždycky mě to začalo bavit až zhruba od druhé poloviny. Nevím, asi bych si tu knihu znovu nepřečetla. Jen netuším, jestli je to mnou nebo knihou. Možná spíš mnou...
v případě " Pana Spisovatele " Eduarda Basse nemá snaha tyto krásné lidské osudy a příběhy zfilmovat moc velkou šanci proti páně Bassově brilantním slohu a síle v knize. je to svět sám pro sebe a já ho vždycky rád prožívám zas a znova. Ne že bych si nevážil perfektních výkonů herců, režisérů, kameramanů - to ne - , ale, pan Bass a jeho knihy mi dávají víc než podstrčené obrázky z filmu. To samé platí i o Cirkusu Humberto a jiných
Autor toto dílo mínil jako poděkování čtenářům za pozornost, kterou věnovali knize Cirkus Humberto. Řekl bych však, že v především v popisu charakterů postav jednotlivých povídek Cirkus Humberto ještě předčí.
Znám jen film, který se docela povedl, až na několik "nereálností", či těžko si představit, že by tomu právě tak jak to autor napsal i bylo.
Skvělý Jan Tříska, a v menší roli výrazný Josef Hlinomaz.
Část díla
 |
Doslov mudrujícího excentrika 1942 |
|
Historie manéžního šaška 1942 |
 |
Podotknutí mistra těžké váhy 1942 |
|
Povídka krále střelců 1942 |
|
Příběh vysloužilého voltižiéra 1942 |
Autorovy další knížky
| 1955 | Cirkus Humberto |
| 1963 | Klapzubova jedenáctka |
| 1948 | Lidé z maringotek |
| 1983 | České humoresky |
| 1949 | Žeň českého humoru |
Krásne príbehy o životoch, aké sa už dnes nevidia. Škoda prvej kapitoly, akoby ju písal iný človek. Zvyšok knihy je úsmevný, fascinujúci, prvá kapitola ťažkopádna, nezáživná, ako falošné filozofovanie o desaťkrát požutej žuvačke…
V príbehoch sa striedala ľahkovážnosť, potmehúdske kúsky a veselosť s ťaživejšími osudmi a myšlienkami na zamyslenie. Najviac sa ma dotkol príbeh starého šaša Agathona.
„Ale pak jsem poznal, že u strýce Agathona to bylo štěstí. Zapomněl, že jsem syn jeho sestry, ale zapomněl také čím býval a co kdysi uměl. A to bola v jeho případě milost Boží. Víte, u jiných živností, dělal je člověk poctivě, zbude nakonec kus toho vykonaného díla, na které můžeš se zalíbením pohlédnout nebo aspoň vzpomenout. I když se živíš prací, která není natrvalo, která se den za dnem spotřebuje a zmizí, můžeš si na ni vzpomínat jako na cosi stvořeného a jsoucího, co se oddělilo od tvé osoby a vykonalo v světě svůj úkol. Dejme tomu kuchař, že ano. To je taky denní dřina a nakonec k ničemu. Všechno to zmizí v lidských střevech. Ale pořád je to něco jiného než komediant, protože ten své dílo dělá sám za sebe. A když zestárne a ochabne, vleče sebou jako tíživý stín, co bylo kdysi jeho chloubou. Kuchaře nemusí trápit, že všecko, co líbezného stvořil, jede nakonec na hnůj, protože to byl cizí materiál, z kterého dělal, ale komediant pane, komediant si nakonec řekne: „Já jsem ten hnůj. Já, který jsem byl nádherný Boží zázrak, jsem teď míň než trupel. A dobrý sotva na mrvu.“ To je tá hrůza, pánové, které se všichni děsíme a pro kterou nám hořkne naše sláva a pro kterou lpíme na životě a na činnosti a upíráme pádícímu času vražedné jeho letopočty.“