Lido di Dante
Petr Borkovec
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/348515/mid_lido-di-dante-Gbz-348515.jpg
4
43
43
Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec (1970) napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati.... celý text
Přidat komentář
Zakryj si oči, čas pádí. Jsme tady a teď a pak jsme později a pořád tady a možná o kousek vedle. A ty jsi ty a já jsem já.
A taky jsem ten chlapík v červených plavkách, co pobíhal s jiným chlapíkem po ulici a taky jsem ten legrační chlap na nudapláži, co na nás tak blbě čuměl, když jsme tam omylem přimotali v plavkách, a taky jsem ten spisovatel, co přijel na čtení a taky jsem to dítě, co s Erikem pozorovalo vodní ptáky a možná taky Jóžina, jo, toho, co vylézá z bážina. A možná jsem zabil a možná jsem podvedl a možná jsem to nebyl vůbec já, možná jsi to byla ty.
Ale i když se vracíme, i když to znovu zkoušíme, ty už nejsi ty a my už nejsme my, změnili jsme se z lesa plnýho vášně v krajinu po ohni, černou a křehkou, trochu víc foukne a zmizíme docela, musím se k ní brodit hlubokou vodou, oblečení si držím nad hlavou, přelézám ploty a průvodcem mi je naše dítě, už ne ty. Protože ty spíš.
(Kdo touží po "psychologicky pečlivě vykreslených postavách", "komplexním ději" nebo vůbec "ději" plynule pokračuje k dalšímu titulu, pantofle nechte, prosím, u vchodu, nikdo mi v nich neodcházejte, děkuji!)
Ty povídky působí jako mistrovské fragmenty mnohem delších textů. Někdy až úmorně dlouhé lyrické popisy střídá ve zkratce podaná akce. Jako blesk z čistého nebe. Ty popisy ale mají své opodstatnění. Nic se tu neděje náhodou. Vše se děje jako by bylo skryto za nějakou fasádou, jako ty stěny u Tonyho v baru, na které když se sáhne, tak se propadnou, jako ohořelé stromy v závěrečné povídce, na které když se sáhne, tak se rozpadnou. Vše je ve výsledku jen zdání, sen, jako ostatně Dantovo Peklo. I když ve své době bylo Dantovo Peklo přijímáno jako něco skutečného. Podobně působí i tenhle soubor povídek, jako umný propletenec skutečnosti a snu, kde nelze přesně určit co je sen a co skutečnost. Jediná a vlastně banální výtka směřuje k té možná až přílišné literátskosti; prostě a jednoduše Borkovcovo psaní působí někdy až moc suverénně a jistě. A to je obecně asi to, proč jsem pro jeho styl přijal ono nechtěně přesné označení jakéhosi čtenáře na obálce Petříčka; totiž označení protivný impresionismus, ale osobně nevnímám ono slovo protivný ve smyslu nepříjemný, ale daleko spíš jako neodbytný až tělesný pocit jdoucí proti čtenářskému očekávání. V tom psaní je něco vzpurného, něco co se dere na světlo dost často na úkor čtivosti a celkové srozumitelnosti. Ale je to vzpurnost výsostná. Doporučuji.
Jeho dvanáct povídek v nenápadné knížce Lido di Dante je jakousi laškovnou poctou Itálii a zejména oblasti poblíž Ravenny. Ale nečekejte žádné popisy turistických atrakcí, spíše pestrý rej postaviček a nálad, často až surreálných. Borkovec je suverénní v používání češtiny, umí být velice vtipný, ale také trochu melancholický. Prostě mistr.
Možná jsem měla čtení této knihy nechat na jindy. Vůbec jsem se nedokázala začíst, poetika mě neoslovila a bez většího zaujetí jsem čekala na konec. Pardon, nepochopila jsem.
Borkovec prozaik - a ono to funguje, byť to občas hapruje.
Lido di Dante možná není až tak pozoruhodná oblast, ale minimálně v Borkovcově podání se z něj stává naprosto barvité, specifické a živé prostředí. Pinety, podivné bary plné kuriózních postaviček, mnoho ptactva a po pláži korzuje detektorář. Ale své pozorování (jako vždy brilantní) rozvíjí Borkovec až v surreálných představách. Jakási záliba v opomíjenosti se tímto způsobem stává neskutečně atraktivní a jisté představy ("stádo dikobrazů", bajku o lanýži a hřibu, sestřelené kolibříky) jen tak nevyženu z hlavy.
Decentní problém mám s jazykem. Borkovcova jazyková suverenita a barvitost je občas až příliš silná oproti načrtnutém ději. Jistě, tácy vody na pláži a volavky v deltě jsou fascinující, ale občas až příliš vytrhující. Víc mi sedly povídky s hovorovým jazykem, ve kterých přece jenom trochu popis ustoupil (jindy si v takovém popisu libuji, ve formě povídek to je ale trochu rušivé).
Nejpozoruhodnější: I dnešní den bude součástí příběhu (kontrast amatérských pornoherců a náboženství), Camping Classe (subkultura dohnána ad absurdum!) a Kolibříci v Brisighelle (spojení zabíjení ptactva ještě s dětskou nevinností).
Borkovec si s námi pohrává, že vlastně ani nevíme, kdo se skrývá za vypravěčem. Funguje to. Jen jsem se těšil na ty provazovky na obálce, ale ty stejně nejsou určující. Pietro, Pietro, dobrý povídky!
V koupelnovém větráku sebou škube uvolněná lopatka. Ale ten zvuk, který poslouchám už druhý den, se proměňuje; měkne, řekl bych – zrovna teď je tak měkký jako by za plastovou mřížkou drnkalo poštolčí křídlo. Anebo celá poštolka, otáčející se kropenaté tělo s bezvládnými letkami, do nichž naráží dýchavičná bílá vrtule. (...)
(s. 93)
Jestlipak se ve zbytku svého života propracuji, prolenoším, prosním, probdím k takovému lebedění plážových matadorů... Chtělo by to lepší pojem než lážo plážo, ani "lidění" - od Lida - nezní, prostě vnitrozemec na to asi běžně nemá (buňky a geny). Zatím tedy nehodnotím, možná později v životě...
Moc mě to nebavilo, v paměti mi zůstanou jenom Bar Lupen, Camping Classe a I dnešní den bude součástí příběhu, která byla fakt trefná, ostrá a syrová. Zbytek jsem nepochopila, asi. A na rozdíl od jinejch čtenářů mě tenhle fakt trochu rušil ve čtení. Chtěla jsem sentimentálně přidat hvězdičku aspoň za umístění do Rimini, ze kterýho jsem měla tenkrát trochu podobnou náladu jako autor... Ale jsem vostrá holka, tak nechám ty dvě.
Zklamání. Nemohla jsem se začíst, povídky byly na můj vkus příliš zmatené a chyběla jim lehkost.
Atmosféru by to i mělo, pár zajímavých postav taky. Jen jsem místy netušil, co tím chtěl básník říci. A tak to asi má i být...
Mám rád Itálii, mám rád styl Petra Borkovce a nedávno jsem si konečně přečetl Dantovu Božskou komedii. Těžko jsme proto následně mohl sáhnout po jiné knížce (spíš knížečce) než této a jsem nadšen. Při čtení jsem se vždy spolehlivě přenesl na italskou mořskou pláž, do pinety či do kavárny ... Pro mě kouzelná knížka.
Skvělé. Kombinace místního průvodce a průvodce žitím funguje, jakož i konfrontace toho, co mizí a co přetrvává nebo snu a skutečnosti. A i když má kniha jen málo přes sto stran, je škoda ji zhltnout najednou.
Misty vtipne, zajimave. Obcas jsem se ztratila v deji. Na prozu proste moc nejsem :)
Autorovy další knížky
| 2021 |  Sebrat klacek |
| 2017 |  Lido di Dante |
| 2018 | Herbář k čemusi horšímu |
| 2019 | Petříček Sellier & Petříček Bellot |
| 2012 | Milostné básně |
Působivé dílo (byť rozsahem spíš dílko), dvanáct povídek, které se někdy jako povídky spíš tváří; stejně jako jejich postavy a místa taky trochu „klamou tělem“. V těchhle literárních zastaveních na pobřeží Ravenny se mění lokality, čas, vypravěč, jazyk a styl, a přesto to všechno drží pohromadě. Nemám autora načteného, ale styl většiny textů jsem si užíval, nejvíc „nudistický manifest“ v Camping Classe, komický kontrast v povídce I dnešní den bude součástí příběhu a humorně-melancholický text (ve dvou částech, jako taková povídková dilogie) otvírající a uzavírající celou knížku.