Linie krásy
Alan Hollinghurst
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188409/bmid_linie-krasy-sSp-188409.jpg
4
182
182
Nick Guest, mladík ze skromných poměrů a čerstvý absolvent Oxfordu, dostane možnost sdílet domácnost s rodinou konzervativního poslance Geralda Feddena. V honosném londýnském domě Feddenových se však nesmělý, kultivovaný Nick, prahnoucí po všem vytříbeném a stylovém, rozhodně necítí jako pouhý podnájemník. Feddenovy – dravého kariéristu Geralda, jeho noblesní manželku Rachel, syna Tobyho, svou platonickou lásku, i maniodepresivní dceru Catherine – přijme beze zbytku za svou druhou rodinu. Pak však přichází první skutečná láska, první seznámení s londýnskou gay scénou, první lajna kokainu, první setkání s AIDS. Vynikající román, za nějž autor r. 2004 získal Bookerovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
The Line of Beauty, 2004
více info...
Přidat komentář
Není to nějaká divoká jízda, co se týká děje. Ale ta práce s jazykem, popisy situací, postav či dojmů jsou opravdu excelentní. Tohle neumí každý (z těch, kteří ano, mě napadá třeba Cunningham).
Naprosto chápu, že Linie krásy nesedne každému, protože je to poměrně náročná kniha na čtení. Jak je poznamenáno i v doslovu, nedisponuje žádným košatým dějem a bůhví jak dramatickými oblouky; jsou to spíše velmi propracované obrazy, ze kterých ale sálá intenzivní atmosféra. Je to zajímavá sonda do jednoho období britské historie, a především do vyšších společenských kruhů. A z jejich popisu, jakkoli byly občas až moc nevzrušivé, jsem nadšen. Ten snobismus a povrchnost, kterou chtěl Hollinghurst čtenářům zprostředkovat, ze stránek doslova prýští. A k tomu ten jazyk. Krásná stylistika, zajímavé metafory, skvělá hra se slovy. Nedocenit tuhle knížku je v pořádku. Označit ji explicitně za blábol je známka malosti.
(SPOILER)
Román o pokrytectví, snobismu, politikaření, netolerantnosti, podvádění. Hlavní hrdina, byť není součástí světa, v němž se pohybuje, není jen pozorovatelem a hodnotitelem, ale právě naopak je součástí toho všeho, a čtenář tak může sledovat jeho vzestup a pád.
Kniha je protkána nezáživnými popisy, ač chápu jejich funkci, je chvílemi náročné se jimi prokousat.
Jak se toto dílo dostalo na seznam knih, které si chci přečíst? Netuším.. Čtení sálodlouhého mělkého vyprávění jsem celkem často musela přeskakovat, kniha neinspiruje, nic nedává a chvilkama je trýznivě nudná. S žádnou z postav se nedalo ztotožnit a zajímalo by mě, z jakého důvodu tento blábol dostal ocenění.
Knížka je velmi dobře napsaná. Ze začátku mi sice chvilku trvalo, než jsem si zvykla na styl psaní, ale pak jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Do poloviny knihy se může zdát, že se vlastně příběh příliš nerozvíjí, ale potom se objevuje jedna vážná událost za druhou a člověk si uvědomí, že všechno do sebe zapadlo. Kniha ukazuje, jak se v minulosti homosexuálům žilo a jak to měli nesnadné, k tomu se tam i prolíná politická situace té doby, která má na příběh také velký vliv. Autor se nebojí psát o problémech jako je AIDS a vše vykresluje velmi podrobně a reálně. Linie krásy je úžasná a dojemná kniha, která patří mezi mé nejoblíbenější a velmi ji doporučuji.
Pro mě ideální mix všeho. Snobismus, politika, sociální prostředí homosexuálů, britské elitářství, levice....k tomu krásná práce s jazykem. Zaslouženě oceněná kniha.
Kniha homosexuálneho autora o homosexuálovi Nickovi Guestovi a jeho príhodách zo sveta spoločenskej i politickej smotánky. Odohráva sa to v priebehu rokov 1983 až 1987 a je opísaných niekoľko epizód. Napísané je to bravúrne. Pretvárka, faloš, snobstvo, pokrytectvo, krutosť.... Občas značne mrazivé čítanie.
Na románu oceňuju zejména tři aspekty: vykreslení prostředí britské konzervativní smetánky 80. let 20. století, jazykovou eleganci protkanou barvitými obrazy a hlavního hrdinu, jehož "vzestup a pád" jako by inspiroval samotný Stendhal (a toho já můžu). Hodně mě bavily i aluze na spisovatele Henryho Jamese, i když jeho dílo neznám moc dobře.
Neskutečně povrchní a ublábolená snobárna o homosexuálech z vyšší britské třídy za éry tzv. tatcherismu. Svět vyšších vrstev sledujeme z pohledu mladého Nicka Guesta, který si nedávno uvědomil svoji homosexualitu a který čtyři roky obývá dům poslance Geralda Feddena, jelikož se přátelí s jeho synem z dob oxfordských studií. Ještě v první polovině knihy jsem byla ochotna dát tomu šanci, ale protože se tam nic neděje a vlastně se tlachá naprosto o ničem, byla jsem knihou naprosto otrávena. Prostě se mi zdá, že se jedná o typ knihy, kterou si musí přečíst každý rádoby intelektuál, ale vlastně jí nemusí vůbec rozumět, o to tady vůbec nejde, pouze se to počítá ke společenskému bonmotu. Další knihy si od autora určitě nepřečtu. Za mě tři hvězdy.
Na tuhle knihu jsem se chystal několik let, a když jsem ji konečně vzal do rukou a začal číst, najednou jsem měl pocit, že jsem šlápl vedle. Těžko jsem se srovnával s dosti explicitním popisem homosexuálního vztahu, do kterého nám Hollinghurst umožňuje hned od začátku nahlédnout. Výstižnější by nejspíš bylo říct, že čtenář nejen nahlíží do jednotlivých vztahů protagonisty, ale stává se snad přímo jedním z jejich aktérů. Autor zde předkládá tak sugestivní popis prostředí, nálad a citových hnutí jednotlivých postav, že máte pocit jako byste byli jednou z nich, jako byste se stali dalším členem Feddenovy rodiny, tak jako se jím v podstatě stal Nick Guest.
Vrátím se ještě k tomu, jak se můj vztah ke knize v průběhu čtení postupně měnil. Od počátečního rozčarování, kdy jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že knihu odložím nedočtenou, přes postupné zvykání si na popisy situací, do kterých se jako heterosexuálně orientovaný muž (zřejmě) nikdy nedostanu a odhodlání prokousat se až k závěru, ale dát knize průměrné hodnocení, jsem se pomalu dostával k půlce a začínal konečně chápat, že držím v ruce literární klenot, který nejen že dočtu až do konce, ale že to určitě nebude poslední kniha od Alana Hollinghursta, které četbu si vychutnávám.
Největší zásluhu na tom, že jsem knihu neodložil má samozřejmě autor, který kromě toho, že je velkým znalcem lidské duše, umí se slovy tak mimořádné kousky, že snad i kdyby popisoval tání ledovce, tak to bude poutavé a zábavné.
Nicka jsem si nakonec dost oblíbil a spolu s ním také Catherine i Tobyho. Spousta dalších postav mě uváděla v úžas s jakou dovedností a přesností jejich charakterové vlastnosti autor vykreslil.
Vřele doporučuji alespoň něco od tohoto spisovatele přečíst.
Uchvátil mě styl, jakým je kniha napsaná. Vyprávěný takovým jazykem by mě bavil snad jakýkoliv příběh...
Vtipné je, že jsem po knize sáhla po aféře "porno na Vltavě" a když jsem se začetla, zjistila jsem, že jsem ji už před pár lety četla. Takže ve mně vůbec nic nezanechala. Přečetla jsem si ji i podruhé, je to zajímavě psaná kniha, má to příběh, ale už zase skoro nevím, o čem byla
Ukázková čtenářská schizofrenie. Autorův brilantní vypravěčský styl je (pro mě) v přímém rozporu s nechutně expresivním líčením detailů homosexuálních rituálů, to vše umocněno (mně) nesympatickým protagonistou a celé zabaleno (jak jinak) - v obalu sžíravé kritiky všech konzervativně smýšlejících.
Hlavní hrdina je levicový intelektuál, který se na straně jedné prezentuje jako estét vysmívající se všem nevkusným zbohatlíkům, na straně druhé mu nečiní pražádnou potíž provozovat nahodilý sex s návštěvníky veřejných záchodků.
Spisovatel tvrdošíjně opracovává téma homosexuality ve všech svých dílech, patrně s podobně titěrnou epikou, takže Linie krásy je mou první a zároveň poslední knihou z jeho dílny.
Musím přiznat, že nebýt skandálu "Porno na Vltavě", tak by mě knihy Alana Hollinghursta minuly. Jako první jsem od autora četl Sparsholtovu aféru, kterou jsem zařadil mezi top knihy loňského roku. Linie krásy je oproti ní míň příběhová - něco se tady pořád děje, ale plyne to jako život, někdo se objevuje pár kapitol a pak postupně zmizí, pak se objeví jiná vedlejší postava - žádnou celkovou zápletku nečekejte. Je to vyprávění o životě a láskách mladého gaye v Británii 80. let. Stejně jako ve Sparsholtově aféře, i tady autor skáče v čase a i tady se objevuje téma neopětované lásky. Linie krásy je ale explicitnější, je tady víc sexu a drog. Čtení mě bavilo, bylo to jako vracet se do baru, kde jste štamgast a vědí, co vám mají nalejt. Sparsholtova aféra se mi ale líbila víc.
S touhle knihou jsem se fakt dlouho trápila. Musim vyzdvihnout prvni sex s Leem, ten je opravdu sugestivní. Jako sonda do lidské duše asi dobrý, ale já bych ji po druhé nečetla.
Náročná četba. Divoká jízda po lajně kokainu a sexu. Svět vyšší společnosti plný pokrytectví a přetvářky. Spousta tlachání o umění a estetickém vnímání světa.
Pod povrchem je však schováno věčné téma, které je blízké každému z nás. Hledání lásky a porozumění.
Brilantní. Dokonalá společenská satira a tragédie zároveň. Vzestup a pád odvážného vypravěče ve světě přední britské elity, příběh plný bohatství, snobismu a pokrytectví, ale také vášně, všudypřítomného kokainu, témat osobní identity a sociální třídy.
Celým textem prostupuje Henry James, zasloužená cena Man Booker Prize!
Štítky knihy
homosexualita anglická literatura 80. léta 20. století Velká Británie společenské romány Margaret Thatcherová, 1925-2013 zfilmováno – TV seriál Bookerova cena
Linie krásy
Linie krásy je pro mě zvláštní v tom, jak nenásilně spojuje klasický, vytříbený jazyk s často odvrácenou stranou salónního života v 80. letech 20. století. Už samotný vypravěč má v sobě stejný rozpor - přes estetické vnímání, dosažené vzdělání a celkovou citlivost se snadno (a bez vysvětlení) pouští na zakázaná území. I jednotlivé události, poskládané s nedbalou, až fitzeraldovskou elegancí, nemají vodítko ani bližší výklad, prostě jen přicházejí a mizí podobně jako hosté na okázalých večírcích místní smetánky.
Přesto obraz, na který název mimo jiné odkazuje, drží pevně při sobě a všechny protiklady tvoří uvěřitelný celek, stejně nadějný, jako důvodně smutný. Bez konkrétního vyznění ukazuje časově ohraničenou životní etapu, naplněnou hledáním příležitostí a směřující k poznání, jak jsou všechny domnělé jistoty, včetně života, křehké.