Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5455
5455
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
Co by bylo kdyby? Všechno napsané jsem vlastně zažila a chci věřit, že to už nejde změnit. Není chybou autorky, že mám z knihy depresivní pocit.
Kniha Listopád pro mě byla překvapením, protože autorka zvolila jiný žánr, než na jaký jsem u ní byla dosud zvyklá. Kniha byla dosti ponurá, smutná. Velmi čtivý a poutavý styl psaní paní Mornštajnové byl ale stejný jako u všech předchozích románů. Také se mi líbilo prolnutí obou hlavních ženských postav. Jedna byla vyprávěna v ich formě, druhá v er formě... obojí autorka bravurně zvládá a nemohu říct, že by bylo knize co vytknout. Líbila se mi moc, ač se jednalo o náročnější téma a několikrát jsem u knihy brečela.
Pro mne nejlepší česká spisovatelka se vydala směrem fikce a frází typu "coby kdyby". Není to jedna z knih, kterou si znovu přečtu, ale dočetla jsem ji, protože kvalita vyjadřování paní Mornštajnové a schopnost čtenáře zaujmout opravdu chytrým a vytříbeným stylem je nezměřitelná. Nemůžu hodnotit obsah knihy, protože to, jak si každý z nás dokáže představit, jak by vypadala minulost, "kdyby" se různé události vyvinuly jinak, je opravdu různorodá. Přečetla jsem si o představách paní spisovatelky, která tyto své představy umí zhmotnit a popsat velmi realisticky a zejména velmi kvalitně. Dvě hvězdy ubírám za přehnanou představivost, která je opravdu vykonstruovaná. Závěr knihy byl takový, jaký byl a zanechal ve čtenáři přesně takový pocit, jaký paní Mornštajnová zamýšlela - svíravý, smíšený, úzkostný s pocitem trocha toho vděku, že jsme ve společnosti tam, kde jsme.
Nedočteno.
Mohlo to být zajímavé, ale fiktivní polistopadový děj je přehnaný, neodpovídá předpokládanému vývoji tehdejší reality. Možná o racionalitu autorce ani nešlo, třeba si střihla jakési sci-fi; každopádně z toho nevzešla ani ryba, ani rak. Spíš takový další zbytečný Viewegh.
Tak jsem si vlastně uvědomila, že to všechno mohlo dopadnout úplně jinak ... a protože mě v roce 1989 bylo teprve 12 let, tak jsem tenkrát vlastně všechno kolem brala jako normální, že to tak má být, tak jak to pak brala hrdinka románu Lenka. A zřejmě bych i tak brala i ten další posun v dějinách, těžko říct ... je moc dobře, že se nad tím můžeme jen zamýšlet a rozumovat :-)
Děj mě dost zasáhl. Obdivuji Marii jak vlastně se ctí a bez zášti prošla životem s tak špatně rozdanýma kartama. Ta bolest ze ztráty dětí musela být příšerná a co teprve to prázno v srdci Lenky, která udělala krok v před, ale pro sebe a svou matku už pozdě ....
Zaujala mě jedna myšlenka - Nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará. Jako pán o psa přivázaného k boudě.
Jednoznačný adept na povinnou literaturu. Tohle by měli číst všichi mladí, kteří rudý režim nezažili. Žže chybělo málo a jak to tu všechno mohlo být. Co to znamená ta svoboda a že vůbec není samozřejmá a je třeba se o ni starat a pečovat
Hodně zlá, protože přehnaná fikce.
Proto o ničem.
Celkově můžu shrnout (nejen tu knihu, ale děj o kterém se v ní hovoří) asi tak, že kdybychom ty tehdejší real doby tady měli teď, dobře by nám tu bylo.
Dalo by se říct, že je to JEN román. Ale kdo dnes s určitostí ví, jak křehrá byla v listopadu 1989 hranice, za kterou by se tento román mohl stát realitou. A kolik ještě dnes žije lidí, kteří se tehdy pokoušeli dělat vše možné, aby se ta hranice zbortila. Demokracie je hodně křehké zboží a musíme si ho chránit. Kniha Listopád k té ochraně určitě přispěla. A za to patří Aleně Mornštajnové dík.
Po přečtení celého románu jsem musela dojmy dlouho vstřebávat. Jelikož jsem v době listopadu 89 byla ještě malé dítě, přímo jsem celou situaci neprožívala. Ovšem když se člověk podívá zpět a uvědomí si, že všechno mohlo tehdy dopadnou úplně jinak, začne se situací zabývat mnohem více. Román byl způsobem, jakým si může člověk uvědomit způsob života, který by klidně mohl vést i v dnešní době, třicet let po revoluci. A nebylo to vůbec příjemné zjištění.
Chtěl jsem ten příběh v sobě nechat doznít, usadit, vstřebat...ale nejde to. Ta tíha, která deformuje v totalitních režimech životy a osudy lidí na několik generací dopředu, se na mě doslova vyvalila a obklopila mě vrstvou šedi, temnoty, beznaděje a ztráty iluzí s třepotavým mihnutím naděje, že přece jen snad nic takového nemůže trvat věčně....Pocity trochu podobné jako u 1984, možná trochu víc..... v jednom komentáři byla uvedena myšlenka v tom smyslu, že jaké krutosti na lidských životech páchá totalitní režim, ví přeci každý. No pokud to ví opravdu každý, tak mě zaráží kolik lidí se stále nestydí svými sympatiemi k podobným totalitním režimům a kolik stesku se stále ozývá po době před r. 1989 jako celku nebo po některých "vymoženostech" socialismu.....no děkuju pěkně. Ale zřejmě tahle sorta lidí čte trochu jinou literaturu, než je tohle. Z které je mi sice smutno, ale o to víc si pak vážím toho, co je a co žijeme i se všemi chybami a nedostatky.
Jsem z knihy nadšená. Nemohla jsem ji odložit. Příběh mě zcela pohltil a chtěla jsem, aby ještě nekončil, ale zároveň jsem se strašně těšila, jak to dopadne... A pak si opravdu, po dlouhé době u knihy, dlouze poplakala. Pokřivené chování vystrašených lidí je největší zvěrstvo, aco tento režim lidem dal.
Po přečtení této knihy, tak nějak nevím co si o tom mám myslet. Snad jen to, že jsem ráda, že revoluce v 89' roku dopadla tak jak dopadla. Byly mi tenkrát čtyři roky a nejspíš by můj život byl teď jiný, než je. Kniha ve mně zanechává rozporuplné pocity.
Tak trochu plytke...romany zacinaji byt velmi podobne (podobne postavy, osudy, rodiny, prostredi, pocity, problemy,...).
Od Aleny Mornštajnové jsem dříve nic nepřečetl a jako první seznámení s její tvorbou jsem zvolil knížku, u které mě opravdu zaujalo popisované téma, jak to mohlo třeba být, kdyby se rok 1989 odvíjel jinak. Nepochybuji o tom, že je autorka dobrou spisovatelkou a její LISTOPÁD má několik velmi čtivých pasáží , z daného tématu se dalo ale dostat mnohem více. Při vylíčení životů Magdy a Marie mě např. mrzelo, že děj prakticky postrádá pohled na probíhající události ze strany muže. Muže zde chápu hlavně jako policisty, vojáky a do jisté míry zlo, strážce pořádku. Popisovaný život je tak plný strachu, stísněnosti, podezřívavosti a deprese. Osobně si ale myslím, že na každé době se dá najít něco hezkého. Něco, co lidem pomáhá se s danou dobou vypořádat. Závěr knížky mě donutil se zamyslet a celkové hodnocení vidím na lepší 3*
zajimavy namet, co by bylo, kdyby, zajimave k zamysleni i jako vystraha.Osobne si myslim, ze paklize by k takovemu zvratu v 89roce v socialistickem tabore doslo, tak by se zivot v nasi zemi blizil jeste vice , nebos spise , pomerum v Severni Koreji nebo Cine.Je dobre, ze si tenhle pribeh , co by, kdyby, muzeme cist jen jako fantazii skvele spisovatelky a je dobre, ze diky jejimu vehlasu/ctenosti si prectou treba i ti, kteri snad se soucasnosti s moznostmi, budoucnosti nejsou spokojeni...
Paní Mornštajnová svými knihami před lety rozčeřila hladinu klidného, českého rybníčku, kde se dlouho nic nedělo. Postupem doby jsem četla všechny její knihy, jen tato má své ALE a neplný počet hvězdiček. Jako již skoro pamětník si ráno 18. listopadu na malém městě pamatuji docela přesně...můj otec, děda mých synů , který by nikdy v životě nevolal v sobotu ráno před sedmou hodinou, kdyby se nic nedělo , volal...volal z Prahy a my dvěstě kolometrů od Prahy , poblíž hranic , kde vojáci spřátelených armád ubytovali dávno již svoje rodiny a rozhodně ne dočasně..oněměli...dnes už vím , že to byl strach, nadšení přišlo až později ... Rádio v ČSSR mlčelo, zato Svobodná Evropa jela, rušičky nerušičky...na zlatém podnose jsme to dostali hned k snídani. Ta síla lidu, co se zvedla od Šumavy k Tatrám....to by nezastavilo již nic. Spoluvytvářela jsem na maloměstě OF a ta jednota,ta síla energie, co v nás vyrostla a tvořila se....to bylo náramné. Listopááád...to bylo pro mne čtení, které bylo zklamáním Nechci tady rozebírat, jestli to či ono bylo nebo nebylo .,.chci se vyhnout diskuzím o tom, že nechápu .. Já chápu, ale já Listopad 89 zažila. Já už jako školní rebel, co šel proti větru,jsem nikdy u ničeho nechyběla, nikdy jsem nemohla být mimo...a tohle je příběh, příběh sice smyšlený, ale ...
Skvělý nápad zahrát si s tím, co by bylo, kdyby… Člověk se zamyslí a snad dokonce leccos přehodnotí.
Představovat si, co by bylo, kdyby ... je jedna věc, druhá věc je žít v tom a prožít to. Tolik odvahy jako měla Marie Hajná bych neměla. Pro takové hrdiny není boj za lidská práva prázdným pojmem. Vrátila jsem se znovu k tomuto románu. Je to dobrý počin od autorky zvláště pro generace, které tu dobu nezažily.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Listopád jsem přečetla během dvou dní, kdy se u nás díky tomu celá domácnost zastavila, ale jinak to nešlo. Jestli ale čekáte, že kniha bude v podobném duchu jako předešlé, tak se velmi pletete, protože tentokrát je to tak trochu cesta do budoucnosti.
I když pro mě byl Listopád hodně čtivý, není to úplně téma, co by mi sedělo. Každopádně i tak mě osudy lidí zasáhly a člověk si ani nechce představovat, jak hrozné by bylo takto žít. Jsem velmi vděčná, že žijeme ve svobodě, kterou máme a přeji si, a zároveň se i bojím, aby nám vydržela.