Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5511
5511
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Z knihy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že komunismus padl a my máme možnost studovat bez kádrového zatížení, donedávna jsme mohli také svévolně cestovat a poznávat jiné země, výběr v obchodech je také rozmanitý...
Na stranu druhou mám stísněný pocit, jelikož mě překvapil závěr knihy. Nečekala jsem, že Maja nikdy neuvidí své děti, i když měla na okamžik světýlko naděje s Magdou. O synovi se mohla jen domnívat, že se má dobře.
Nakonec skonala při boji o svou svobodu...
Stísněný pocit ve mně zakotvil. Svoboda, o které často hovoříme, již není taková jako dřív. Nad námi se utahují smyčky digitálních pout, díky kterým se dobrovolně ženeme do propasti. Málokdo si váží svobodné volby, svobodného bytí. Zbývá jen doufat, že lidé pochopí a začnou si své svobody vážit a nebudou ji brát za samozřejmou
Ano, ivulko15, to je právě to, proč je kniha škodlivá a proč ji hodnotím tak nízko. Po přečtení si řada čtenářů zamne ruce s vědomím, jak se máme dobře... Máme?
Většina z nás si občas postěžuje jak se má špatně a tady nám paní Mornštajnová předestřela dost děsivý scénář jak by jsme se taky mít mohli........
- bylo to tvrdý a dojemný!
- ne příliš klidné čtení pro českého obyvatele, ale poučné a citlivě psané
Knihy Aleny Mornštajnové mám hodně ráda, z této mám smíšené pocity. Je to něco jiného, než klasicky píše. Kniha je zajímavá, ale nezanechala ve mě silné pocity, jako zbývající díla autorky.
Alena Mornštajnová je vynikající vypravěčka příběhů.
Jenže její knihy nejsou pouze o příběhu. Její knihy jsou o duchu a emoci.
Její postavy ožijí v naší hlavě a my s nimi prožíváme jejich emoce.
A přesně pro tohle jsou její knihy úchvatné.
(SPOILER)
Mrazivé, smutné a tísnivé a prakticky bezvýchodné. Konec komunismu si pamatuju, dospíval jsem, bylo to pro mne velmi důležité období a svým způsobem jsem rád, že jsem ho zažil a že si díky tomu asi víc vážím svobody, kterou rozhodně nepovažuji za samozřejmost. A tato moje zkušenost se samozřejmě otiskuje do toho, jak vnímám tuto knihu - především politicky, okamžitě se mi zatmí před očima a všem podělanejm komoušům přeju co nejvíc utrpení a ..
Tento příběh se ovšem mohl odehrát v jakékoliv totalitě, je to - myslím - takový obecně ženský příběh matka-dcera, láska, rodina a tak podobně, musím říct velmi silný příběh.
Přemýšlím, proč se vlastně celý příběh odehrává po 1989, když by se úplně stejně mohl odehrát v padesátých letech. Pochopitelně, že prostě proto, že ho autorka tak napsala a hotovo, ale stejně mi to hlodá.
Líbilo a dojmulo mne to. Můžem být rádi, že to tehdy v 89 dopadlo jak to dopadlo, že?
Jsem ročník 1987, takže jsem dobu komunismu více nezažila než zažila . Obecně moc nemusím příběhy na téma co by kdyby , takže mě tenhle příběh moc neoslovil . Všechno splácané dohromady . Nejvíce mě bavily kapitoly o dětském domově .
V knize se autorka vrací do doby před revolucí roku 1989 a po ní. Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Marie zvaná Mája ,která vyjádřila nesouhlas s tehdejším režimem a za to byla uvězněna na 20 let. Přišla v té době dost drsně o manžela i o obě děti .Dobře popsaná tehdejší doba -doporučuji k přečtení všem, kteří tuto dobu neprožili.
Kniha se mi moc líbila a četla se sama. Je zajímavé si občas připomenout, jak dobře se máme a jak by vše mohlo být jinak. Knihu ukládám do knihovny a rada se k ní zase jednou vrátím, stejně jako k Haně.
Takový mix: Stačilo jen říct Jáchoymov, Epsteinův Dravec, Špitálníkové obraz KLDR. Tyhle knížky mi to připomínalo a nedávalo mi to vlastně nic nad ně. Čekala jsem propracovanější myšlenky té alternativní historie, střet našeho současného světa s uzavřeným státem, nějaká eskalace, inovativní myšlenku... ale je to jenom další rodinné drama v rybníčku české současné literatury. Sice se snaží hrát na naše city a sounáležitost listopadem 89, ale přitom by se mohlo odehrávat stejně tak v jakékoli totalitní zemi a bylo by to fuk.
Jinak psáno hezky, knížka se četla plynule, jenom takové haló kolem sebe si podle mě nezasloužila.
Uf. Mám autorku rád, ale musím říct, že tohle byla pro mě od ní zatím nejslabší kniha. Trvalo mi, než jsem se dostal na konec a jsem rád, že to mám za sebou. Nicméně se těším, že další kousek už bude zase podle mého gusta.
Paní Mornštajnová opět nezklamala. Mrazivý, smutný a bolavý příběh. Zpočátku jsem se Listopádu trochu bála, je to přeci jen alternativní verze naší historie, ale opravdu není čeho se obávat. Vstřebávám a ještě hodně dlouho budu. Po Haně určitě nejlepší Alenina kniha. Děkuji za takové knihy a takové autory!
Romány této autorky mám rád, ale k této knížce jsem přistupoval od začátku trochu s odstupem, protože se jedná vlastně o fikcí "co by kdyby...", ale uším říct, že jsem byl zase nadšený hlavně z toho, jak se toto téma může uchopit. Nejde o úplnou fantazii, protože kam až se může dojít vidime i jinde na světě, ale možná proto mi to připadá nalehavejsi. Romány paní Mornstajnove bych klidně doporučil jako povinnou četbu, myslím že zatím vždycky otevřela část naší historie, která ale a důsledky na naší současnost a na chování každého z nás. Za mě zase povedený román.
"Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl." (s. 23)
Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Takhle silný příběh dvou žen, který se nakonec protne. Kde zvítězí lidskost nad systémem. Kde ze všeho nejvíc záleží na zachování si vlastního sebe-vědomí. Protože pokud i to ztratíte, stanete se jen bezduchou loutkou na největším divadelním jevišti světa.
A vlastně to není nic těžkého. Stačí zasít do lidských srdcí strach. Tak moc mi to připomíná uplynulé dva roky - a strach, který ovládl 99% společnosti. To 1%, které od začátku chápalo situaci, bylo vnímáno jakožto smyslů zbavené. A pak se to procento začalo zvětšovat.
"Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné zdi postavíš jen z nových cihel." (s. 229)
To, že se společnost mění, vyvíjí, tomu nelze zabránit, i když žije v domnělé svobodě. Smutný fakt je ale ten, že se ze svých chyb jen málokdy dokáže poučit. Jak lehko zapomínáme a užíváme stav, jaký je nyní...
Tahle kniha člověka donutí se zamyslet. Nad tím, co se mohlo stát, a někde ve světě třeba i stalo nebo stane... Přečtěte si ji, nebudete se od ní moci odtrhnout, protože vás svými ostrými a dlouhými drápy stáhne a už nepustí.
Konec knihy jsem opravdu takový asi nečekala.. Faktem je, že mě oproti jiným autorčiným knihám tahle tak moc nevtáhla, ale četby nelituji ani trochu.
Tenhle autorčin román už není nic moc. Patrně už se náměty vyčerpaly a je to vidět. Z románu je cítit alegorie na C- 19 a na současný stav naší země.
"... A pokud už nelze vládu udržet přísliby šťastné budoucnosti, lze ji udržet strachem. Moc chutná sladce a je třeba jí ledacos obětovat. Třeba i štěstí většiny národa. Proto přece vznikly diktatury."
"Obraz společnosti, jaký vytvářela média, byl ale naprosto odlišný od skutečnosti, v níž byli lidi nuceni žít."
A takových citátů bych mohla uvést desítky. Příběh je sice vsazen do fiktivního obratu po listopadu 89, takové co by, kdyby.... ale narážky na to, co se děje dnes, jsou jasně patrné. To jsou ty lepší pasáže příběhu. Bez nich by byl celý román plytký a nezáživný.
Tak snad příští román autorky bude zase skvělý jako Hana.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Trošku jiný námět, než jsem u pí. Mornstajnove zvyklá,ale jako vždy, skvěle napsané