Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5459
5459
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
Pokud máte pocit, že události listopadu 1989 nemohly dopadnout jinak než dopadly, tak POZOR! Tato kniha vás vyděsí!
Bezútěšný příběh Marie a její dcery Magdalény mě doslova srazil na kolena a v mnoha věcech mi otevřel oči. Vůbec jsem si nedokázala představit, co by se mohlo stát, kdyby režim nepadl.
Děkuji paní Mornštajnová za barvité varování.
Knížka na mne padla jak těžká, černočerná deka. Dokonce i její úvod - před zvratem - je popsán takovým stylem, že vyznívá neradostně. Což teprve dále... Zřejmě to tak autorka chtěla, aby příběh byl působivější. To se jí podařilo, dočetla jsem opravdu zdeptaná. Jen si říkám, že tomu chyběla aspoň špetka humoru - samozřejmě černého!
Všechny knihy od Mornštajnové se mi moc líbily, tak jsem se na tuto těšila. Bohužel jsem jí nedočetla, dělalo se mi při ní tak fyzicky špatně, že jsem prostě nemohla pokračovat. Depresivnější knihu jsem nečetla, jakože příběhy všech jejích knih jsou silné ale tohle jde prostě do hloubky a začne vám to žrát a hlodat přímo ve středu duše. Možná je to tím, že jsem matka dvouleté dcerky a tento příběh je hlavně cílený na nepravosti provedené na matkách odtržených od dětí a dětech samotných. Citlivějším matkám od dětí číst nedoporučuji.
Za mě tohle nejslabší kniha paní Mornštajnové. Není špatná, není blbě napsaná. Jen příběh mi moc nesedl, nechytil mě za srdce, tak jako ostatní. Je to moc smutný a krutý příběh. Je to něco co se opravdu mohlo stát a teď by jsme byli všichni úplně jinde…
Velice silná kniha, která nastiňuje co by se dělo, kdyby komunismus nepadl. Doporučuji přečíst všem, kteří tvrdí “zlatí komusti”. Z knihy jsem měla husí kůži. Opravdu další skvělí počin od Mornštajnové.
Nejsem fanoušek knih "co by, kdyby...", ale Mornstajnovou jsem si nechtěla nechat ujit. A je pravda, že jsou lide, kterym nevadí, že tu byl komunismus a nesvoboda, tak je fajn jim ukazat, že to tu mohlo vypadat šílene i dále. I kdyz ted nam to připadá nereálné, co třeba Čína...
U knihy jsem brečela, hlavně proto že mám malou dcerku a ta představa, že ji vytrhli z rodiny. A Maja se na ni upinala. I když se tu neděje, jinde na světě komunismus kvete. Dobré si to připomínat a děkovat, jak žijeme. Za me nakonec silná kniha.
Kniha je... zvláštní. Pro mě osobně i poměrně reálná (což je velmi děsivé). Fyzický zle se mi dělalo při představě,že mě někdo odvede uprostřed noci a nechá samotné moje malé děti. Konec překvapil a trošku se mi ulevilo.
Stojí za přečtení byť je to trochu ,, jiná" Mornštajnová než je člověk zvyklý :)
Tuhle knížku by měli zařadit do povinné literatury. Deprese, bezmoc, smutek, vztek i naprosté zoufalství. To všechno prožívají postavy a upřímně, já to prožívala s nimi. Narodila jsem se do komunismu, naštěstí to však v listopadu 89 dopadlo dobře. Od rodičů ale vím, jak šílená a těžká doba to byla, i když to tak na první pohled nemuselo vypadat. Tato kniha mi ale zase o chlup více přiblížila mentalitu té doby, to, že díky lidem, jako jsou mí rodiče, můžeme žít svobodně, můžeme cestovat, studovat, číst, dělat a říkat, co chceme. Proto je až děsivé, co se momentálně na naší politické scéně děje. Lidé zapomínají. A to je špatně. Tato kniha by měla být připomínkou toho, že svoboda je křehká a rozhodně není samozřejmá. Na Hanu ale nic nemá, bude obtížné napsat něco lepšího a srovnání tu bude vždy. Nicméně Listopad je důležitá a skvěle napsána kniha a můžu ji určitě doporučit.
Oči mi letěly po stránkách a najednou byl konec. Je to obecně oceňovaná dovednost autorky, díky které příběh rychle plynul, ale až do poloviny po mně vlastně jen tak stékal a byla jsem přesvědčená, že budu hodnotit jen na 3 hvězdy. Nakonec jednu přidávám, za odvahu zvolit jiné téma i formu a i za to, že jsme ušetření prvoplánového hraní na city.
A jsem moc ráda, že si o této dystopii můžeme jen číst a nemusíme ji žít, protože to není samozřejmost. A tak navíc přidávám citaci, která není fikce a o které se v českém tisku nedočteme. Je to část proslovu devatenáctileté rusky Olgy Misik, který nedávno pronesla před soudem. (A byla odsouzená na 2 roky a 2 měsíce, protože se v 17 zúčastnila demonstrace a příslušníkům OMON četla článek ústavy, který deklaruje právo občanů na nenásilné shromažďování.)
„Lidé se mne často ptají: máš strach? … Neznají bouchání na dveře uprostřed noci, zatýkání a uvěznění bez příčiny. Neuvědomují si pocit zoufalství, který jsme nasáli s mateřským mlékem. … Nikdy jsem neměla strach. Cítila jsem zoufalství, beznaděj, bezmocnost, dezorientaci, úzkost, frustraci, vyhoření, ale nikdy strach. … Nelituji že jsem se zúčastnila protestu a jsem na své činy hrdá. …. A šla bych znovu a znovu, dokud by nenastala změna. Říká se, že dělat stále tytéž věci a čekat jiný výsledek je definice šílenství. Zřejmě i naděje je projevem šílenství. Ale nedělat to, v co věříte jen proto, že někdo ve vašem okolí si myslí, že to nemá smysl je naučená beznaděj. A je lepší být šílencem v očích světa, než bytostí bez naděje ve vlastních očích.“
Jak málo stačí, aby se mnoho stalo...nebo nestalo. Mnohokrát se nám to mihlo hlavou, ale domýšlet nechtělo, neb by to bolelo. Madam Mornštajnová to udělala za nás. Odvážně, přímo, na malé ploše a bezohledně. A užitečně.
Když v listopadu r.1989 propuknou demonstrace, všichni cítí konec komunistického režimu, ovšem armáda přichystá protiúder a diktatura se naopak přitvrdí. Ti kdo se podíleli na demonstracích skončí ve vězení či zmizí, rodiny se rozpadnou, rodiče přijdou o děti a děti o rodiče. Fikce z pera Aleny Mornštajnové je děsivá, až neskutečně reálný popis tísnivé budoucnosti, těžké diktatury, kdy na každém rohu hlídají vojáci a země, kde se zastavil čas. Naprosto fantastická kniha ovšem velmi tísnivá a hodně depresivní. Musím říct, že každá kniha Aleny Mornštajnové mi zanechá pověstný šrám na duši. Přesto se nemůžu dočkat její další knihy
Uf, co k této knize říct?
Příběh byl velmi silný leč dost depresivní. Neumím si představit, že by tvrdý režim v roce 1989 nepadl a stále bychom v něm žili. Neříkám, že něco dobrého nebylo (nemůžu soudit, nezažila jsem), ale toto co bylo napsáno, bych pro své děti nechtěla. Paní Mornštajnová napsala opět knihu, která má svou hloubku a i přes ne zrovna happy end je kniha skvěle napsaná.
Skvěle napsaná kniha, která mě nadchla. Pustit se do tohoto tématu chtělo nemalou odvahu. Můj osobní dojem při debatách se čtenáři: nejvíce pomlouvají ti, kteří by se v Listopádovém světě měli nejlíp.
To téma mi přišlo skvělé. Alternativní historie mě vždy bavila a v souvislosti s listopadem 89´ se mi to zdálo jako hodně dobrý námět, tím spíš, že tehdejší dění jsem hodně prožívala a opravdu, první dny po 17. listopadu nebylo úplně jasné, jak to dopadne, takže nějaká temná alternativa vývoje tu jistě byla…
Pro mě ale nakonec, přes čtivou formu, která umí drápkem chytnout za srdce, spíš zklamání.
V té temné variantě bych si samozřejmě dovedla představit zvrat k totalitě i zatčení čelných představitelů „Sametové revoluce“, zásah Lidových milic, možná STB, ale tenhle v podstatě válečný stav, masové zatýkání po celé zemi, hromadné násilné odvlékání obyčejných lidí z paneláků za křiku, kopání a střílení? Masové svozy zatčených náklaďáky? A to vše českými a slovenskými kluky na vojenské prezenční službě?
Hromadné střílení mužů bez soudu, několikadenní pobyt zatčených žen v tělocvičně školy – tady se snad autorka musela inspirovala osudem lidických obyvatel v r. 1942...
A po násilném vojenském puči nastolení té nejtvrdší vojenské diktatury na dlouhá desetiletí…? Navíc s tím, že spousta lidí takový režim, přiznaně krutý, s přesvědčením podporovala?
Zvláštní bylo i unášení dětí z rodin, i ta převýchova (takový novodobý Lebensborn) v ústavech hlídaných vojáky, kdy děti ale - kupodivu - chodily do normálních škol, takže zase tak dokonalé vymývání mozků to nebylo… (Hromadné procházky chovanek do „normálního“ světa mi tak trochu připomněly obdobné procházky chovanek ústavu v Ishigurově Neopouštěj mě.)
Příběh je vystavěn velmi drásavě, autorka své čtenáře nešetří, trochu ale i prvoplánový doják s nedotaženými postavami. Kdyby se jednalo o podobenství, kdyby to nebylo zasazeno do konkrétního časového období posledních desetiletí, možná bych nehodnotila tak nízko, konec má snad potenciál chytit za srdce, asi je záslužná i snaha varovat před komunistickou totalitou, kterou pamatuje stále míň a míň lidí, ale já tomu příběhu prostě nemohla uvěřit.
Musela jsem si nechat několik dní na to, abych si v hlavě utřídila myšlenky a zjistila, jak na mě kniha zapůsobila. Protože po přečtení jsem cítila jen tíhu nesvobody a uvědomění si, že nás od takového osudu opravdu dělilo jen velmi málo. Člověk si hned uvědomí vděk za to, že můžeme žít tak, jak žijeme.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Brr, mrazivý neskutečný příběh bez jediné pozitivní věty.