Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5422
5422
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
Listopad 89 jsem jako malé školkové dítě nijak zvlášť nevnímala. Přesto, nebo právě proto mi v paměti utkvělo, že jsem se ptala, proč teta není doma a bylo mi odpovězeno, že je na demonstraci... Kniha Listopád je velmi silná kniha a místy mě při čtení mrazilo, ne protože bych nevěděla, co se dřív dělo, ale protože se nacházíme v době, která se začíná podobat té alternativní budoucnosti, což je dost děsivé.
Dočteno, necháno dostatečně doznít. Kniha ve mně vzbudila hodně emocí a ještě umocnila potřebu o všem přemýšlet. Literární zpracování možného vývoje se však autorce příliš nepovedlo. Působivě navodila tísnivou atmosféru, beznaděj i "výchovu a vymývání mozků". Postavy i kulisy dvacetiletého dění jsou však šablonovité, nenápadité, ploché, neživé. Popisované téměř absolutní odtržení východního bloku od okolního světa nereálné. Místy jakoby vykrádala Orwella. Autorka cítí potřebu čtenáře varovat ve smyslu co by, kdyby. Ale realita současnosti, celosvětové politické/pandemické dění , nástroje a způsoby uplatňování zásahů do běžného života atd. mi připadá zákeřnější a nebezpečnější než autorčina knižní fikce. Dávám autorce za pravdu - je třeba vážit si toho, co máme (měli jsme) a bránit to. Přemýšlet, nezaspat. Protože co by, kdyby.
Další skvěle napsaná kniha od autorky.
Trochu mrazivá představa.
Výborně popsaná situace a charaktery, jak je dokáže doba zdeformovat.
Díky bohu za dnešní dobu, i když také není úplně bezproblémová (ale kdy byla?).
(SPOILER) Váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdičkami, nakonec jsem dala 3. Knihu jsem sice přečetla na jeden zátah, ale mám z ní zvláštní pocit. Dobu předrevoluční i samotnou revoluci, mám v živé paměti / jako sama autorka /, na začátku 70. let jsem začala chodit do školy - ruské básničky, pionýři, ruské a sovětské hry, ruština ve škole,..... Chvilku mi trvalo než jsem se v příběhu zorientovala, nečetla jsem žádnou recenzi, čekala jsem buďto retrospektivní příběh předrevoluční nebo příběh porevoluční. Chvilku mi trvalo než jsem pochopila, že Maju z vězení nepustí a příběh bude fikce, co by kdyby......Trochu mi to připomínalo romány z let 50., kdy nepohodlní lidé mizeli ve vězeních nebo táborech, příběh Magdy zase zpočátku trochu připomínal Velké trápení. V knize jsou citáty použitelné pro současnost - vystrašení lidé jsou poslušní,.... Nemohu říct, že se mi kniha nelíbila, ale připadala mi tak trochu nedotažená.Já kdybych věděla, že mám někde dceru, tak bych ji hledala tak dlouho, až bych ji našla. V knize uběhlo tolik let, jedna na druhou myslela, ale to bylo všechno.
Listopád je další skvost z pera Aleny Mornštajnové. Tento příběh vykreslující alternativní historii je napsaný tak sugestivně, že z toho mrazí. Ukazuje společnost plnou udavačství, přetvářky, lží, zloby, zášti, nenávisti, strachu a rezignace. Všechny zachycené emoce jsou z knihy cítit. Představa, že to mohlo dopadnout nějak takto, je maximálně skličující.
Knihy Hana a teď už i Listopád jsou pro mne citově tak náročné, že nevím jestli je někdy přečtu znovu. Ale tak to má u knih s takovými náměty být.
Listopád si jednoznačně zaslouží nejvyšší hodnocení.
Jen tak mimochodem pro mladší generaci, která pochybuje nad věrohodností určitého chování - věřte, že v totalitním režimu se lidé chovají naprosto jinak než v tomto demokratickém.
Jaké by to bylo, kdyby nenastala Sametová revoluce?
Nová kniha od paní Mornštajnové přichází s až dystopickým scénářem - pracuje s teorií, jaké by to bylo, kdyby neproběhla listopadová revoluce a nadále vzkvétal socialismus. Příběh sledujeme skrze dvě hlavní hrdinky - Marii, která je kvůli účasti na demostraci zavřená do vězení, a Magdu, chovankyni ústavu pro "odložené" děti, z nichž se stát snaží vychovat "správné" socialisty.
Kniha předkládá znepokojivý obraz nejen toho, co by mohlo být, ale i toho, co se jinde děje. Jen vzpomeňme třeba na Čínu a Severní Koreu. Vidina rovnosti se přetavila v neúprosnou diktaturu a honbu za mocí. Vznikl svět, kde si ani rodinní příslušníci nemohou důvěřovat. Lidé beze stop mizí. Rodinám jsou násilně odebírány děti. Každý čeká na příležitost se skrze vaši chybu proplazit nahoru. Úsvit komunismu.
Ano, krutý svět diktatury, kde jsou lidé jen ovce, hlídané produkty státu, fantazie je zahálkou, za své názory mohou být na spoustu let uvězněni, zastřeleni nebo nadobro zmizet.
Autorka knihu napsala na popud svého dojmu, že si možná někteří lidé dostatečně neváží naší demokracie, čemuž opravdu fandím. Vnímám to stejně a občas by některým lidem "budíček" nezaškodil.
Příběh skončil tak, jak jsem předpokládala a s otázkami, které si čtenář musí zodpovědět sám. Dílo se mi moc líbilo a autorka odvážným tématem nešlápla vedle. Citím, že Listopád bude jednou z nejoblíbenějších "Mornštajnovek" .
Píšu bezprostředně po dočtení knihy a musím říct, že mě to rozsekalo na kusy, byl to totální masakr!! Myslím, že pokud by revoluce v roce 89 byla potlačená vojenskou silou, tak by to opravdu nějak takto vypadalo. Dá se předpokládat, že lidi, kteří totalitu nezažili, budou brát tuto alternativní realitu v knize jako nepravděpodobnou, postavy jako málo bojovné, bez odhodlání, smířené, prostředí moc šedivé ... tímto jenom ukazují, jak naivní jsou!! Já jsem totalitu zažila a při popisování praktik, ke kterým se následně státní aparát v knize uchýlil, aby lidi zastrašil a odradil od vlastního názoru a nějakých protistátních akcí a přiměl k poslušnosti, mi jezdil mráz po zádech.... však vymývání mozků a výchova uvědomělých a poslušných občanů a vojáků v různých diktaturách, toto se dělo v historii několikrát (Janičáři, Stalin, Hitler) a děje se to i nyní například v Severní Koree ... Podle mě je to skvěle napsáno a myslím, že tato kniha je ještě lepší než Hana, protože to, co se v ní popisuje není natolik vzdálené a neskutečné, jak by se mohlo na první pohled zdát, v tom souhlasím s komentářem Ellinek! Jistojistě se kniha bude víc líbit starším lidem, kteří si ty hrůzy, strach a bezmoc dokážou lépe představit, protože něco podobného do roku 1989, i když třeba slabší odvar, sami zažili...
(SPOILER)
Pokusím se být stručná:)
Knihu jsem přečetla během jediného dne. Autorka nezklamala v tom, že kniha je velmi čtivá.Na rozdíl od jiných autorčiných titulů zde není tolik postav a v příběhu se čtenáři snadno orientuje. Jelikož jsem se narodila v roce 1989, režim znám pouze z vyprávění, tudíž si netroufám odhadovat jak moc je chování postav předvídatelné a přirozené. Co mi však u takového příběhu, smyšlených dějin - nápadu, který má podle mě v naší zemi velmi vysoký potenciál, dost pokulhávalo, byly charaktery postav. Popravdě mi hlavní postavy přišli charakterově velmi chabé. Postavy Máji a Jany měly nesmírný potenciál zde charakter vykreslit nebo jej dále rozvést či upevnit. Říkám to hlavně proto, protože jsem dobu nezažila a konkrétně pro mě je velmi složité si něco takového představit. Proto se domnívám, že pro mne postavy byly charakterově absolutně bez šťávy. Jak zmínila Mona-Lisa. Všude je šeď, nepochybuji o tom, že by doba takto vypadala, ale pochybuji o tom, že by takto smýšleli lidé většinově. Toto mi na knize vyloženě vadilo. Chyběla mi akce, odhodlání, konání velkých "zakázaných" myšlenek, opravdová vzpoura.
Dále souhlasím s přeskakováním v ději, chybělo mi rozvedení některých zajímavých pasáží, příběh na mě působil jako kdybych přeskakovala několik důležitých stránek. Jako by byl často psán ve spěchu a bylo potřeba "nějak vyplnit" prázdná místa. Tak se to stručně sfouklo do kapitoly, která rovnou zachytila celých 8let života jedné postavy.
Konec mi lehce vyrazil dech. Nemám nic proti rozhodnutí autorky, jak svůj příběh ukončí, a byť jsem fanoušek špatných konců, tady mi zase chybělo to rozvést. Chyběla mi odpověď na jednoduchou otázku "proč takhle?" Nevěřím tomu, že někdo kdo na něco čeká 15 let se tak rychle smíří a absolutně obrátí. Ale je to jen můj soukromý názor, který píši ihned bezprostředně po dočtení poslední stránky:) Za mne se určitě nejedná o nejlepší autorčinu knihu. Kniha je v něčem nová, ale jak jsem se těšila na změnu a na téma, byla bych ráda, kdyby se autorka s dalším titulem vydala směrem, který měly její předchozí tituly jako Slepá mapa, Hana nebo Tiché roky. Co se týče tématu smyšlených dějin, bohužel se tato kniha Příběhu služebnice, Muži z vysokého zámku či Civilizaci určitě nevyrovná, ale to je moje chyba, že jsem si něco na ten způsob dychtivě představovala :)
Nicméně se těším na další autorčinu tvorbu, jsem vděčná za takové ženy v české literatuře! (A ta stručnost se mi bohužel moc nepovedla:) a hvězdy jsem chtěla dát dvě, ale bůh ví proč, mi to nějaká technická chyba neumožňuje.
Listopad 89 byl doteď v mojí hlavě milník, příslib něčeho nového a konec útlaku.
Tady to ale tak není, právě naopak. Od momentu, kdy hned na začátku narazíš na tuto událost a dojde ti, že v této alternativní historii strana zůstane u moci, svírá čtenáře nepopsatelná úzkost.
Teda aspoň mě určitě. Nepopsaný list dějin, na kterém Mornštajnová mohla rozehrát cokoliv a nejhorší na tom je to, že lidská rasa má napříč dějinami a státy na svědomí tolik věcí, že jsi schopný uvěřit čemukoliv.
V hledáčku jsou především střídavě dvě postavy- Marie a Magda.
Když už jsem trošku navázala vztah s jednou postavou - Marií, přišel střih, kniha se zaměřila na někoho úplně jiného a spojení proteklo mezi prsty.
A Magda, která přišla na scénu a ukousla si pořádnou část děje, doslova splývala s dobou . Chápu snahu o zachycení pochmurnosti a bezvýchodnosti režimu, ale ji jsem opravdu nesnášela.
Ke konci dostane slovo opět Marie ale jednotvárnost předchozích stránek mě nechala chladnou a zabila snahu zajímat se o hrdinku.
Většina knihy jde neskutečně po povrchu a jedná se jen o výčet nařízení, politické situace, jednotvarného života.
Jazyk je úžasný, jak je u autorky zvykem. A je to čtivé, o tom žádná.
Jenže bohužel mě kniha ubila svou šedostí a postavami semletými okolnostmi bez žádné známky vzdoru.
Tu pasivitu postav jednoduše nepřekousnu a odmítám věřit, že někoho režim/doba/okolnosti rozdrtí do té míry, aby v sobě zapudil základní pudy a rodinné instinkty.
Takto, neříkám, ze se to nedělo a neděje, ale nedostalo se mi možnosti propojit se s postavami, abych jejich chování pochopila a sympatizovala s nimi.
Kniha mě nechala zkrátka chladnou až na slibný začátek a konec plný emocí - ten mě zasáhl. Ale výsledný dojem je pouze průměrný zážitek bez zvratů s unylými postavami ale čtivý.
Takže 3 hvězdy.
Tragický, smutný, svým způsobem děsivý příběh ne o tom, co by se stalo, kdyby tehdy, ale především o tom, co se i teď může stát, pokud. Pokud to dovolíme. Knihu jsem četla v době, kdy nás dva politici se srdcervoucími výrazy dramaticky informovali o tom, co se ve skutečnosti stalo před sedmi lety, o čemž poté zákonitě mluvil každý. A každý, kdo to velmi dramaticky dokresloval, až se člověk pomalu začal cítit jako ve válečném stavu, způsobil, že se mi nakonec Listopád četl hodně špatně. Protože to, co autorka sepsala, vlastně ani nemusí být fikce. Nemusí to být otázka minulosti. Může se to stát i dnes. A je jedno, jaký režim se pro takový převrat rozhodne.
Za mě se Listopád řadí o malilinkatý stupínek výše než Hana, která nám připomíná, co se dělo a co bychom neměli opakovat, ale Listopád nám toto nastiňuje mnohem blíž, protože je to v podstatě ještě velmi nedávná minulost. Týká se nás a měli bychom se z ní poučit, přestože vidíme, v jak dezolátním stavu už dnes svět je. Listopád je zase ne tolik fiktivním svědectvím o tom, co všechno se může stát, jak by to vypadalo a jak nás to může ovlivnit.
I přes tragickou stránku závěru příběhu jsem na konci knihy přeci jen viděla nějakou tu naději. Protože žádná tyranie netrvá navěky. A možná i to, že člověk jen zapálí svíčku a postaví se po boku podobně smýšlejících lidí, může odstartovat vlnu změn. Nakonec i ta svíčka se může stát pomyslným světlem na konci tunelu a příslibem lepších zítřků.
(SPOILER) Doufala jsem alespoň v dobrý konec, škoda. Díky Bohu, že je to jen fikce. Povinná četba pro všechny ztěžovače a nostalgické vzpomínače.
Lačně jsem se na knížku těšila a chybu jsem neudělala. Silný příběh o síle slova, jiném úhlu pohledu, názoru a jeho dopadu. Síle znelíbení se pro "jinakost", buď ovečkou ze stáda a nic nechtěj. Knížka přinutí se zamyslet, co by kdyby...
Výjimečně jsem zase sáhla po něčem, o čem jsem věděla, že se mi nebude hodit do aktuálního rozpoložení.
A přesto, že někteří považují tuto knihu za zklamání, pro mě je snad důležitější než Hana.
Ukazuje, jak křehká je naše svoboda, a měli bychom si podle mě nejen připomínat historii, která nastala, ale i uvědomit si, že naše dnešní doba jednou bude historií a ukáže se, jací jsme byli.
(SPOILER)
Moje první kniha od paní Mornštajnové, původně jsem vůbec neměla v úmyslu číst tvorbu této autorky, ale tahle kniha mě intuitivně volala. :)) (A po téhle si určitě přečtu i ty další). Navíc ta obálka je neskutečně povedená, přitom tak jednoduchá a k tomu ten vypovídající název... Geniální! Mě osobně příběh vtáhl hned od první strany, moc se mi líbí styl autorky. U spousty knih mi vadí absence dialogu, tady vůbec. Naopak si myslím, že kdyby tu byly, příběh by to jen pokazilo. Hltala jsem stránku za stránkou, abych se dozvěděla, jestli se postavy dočkají spravedlnosti. Nedočkají... O to víc je ten příběh silnější.
Příběh je sice smyšlený, ale takové šílené životní příběhy se dějí i ve skutečnosti a v tomhle příběhu je to poselství jasné: "To, jak jste zareagovali v minulosti, určuje vaší budoucnost."
A vůbec to není příběh minulosti, vždyť ani dnes nemůžete říct, co si ve skutečnosti myslíte a hlavně v době sociálních sítích. Pokud vystoupíte z davu a řeknete něco, s čím většina nesouhlasí, budete odsouzeni. Svoboda dnešní doby je jen iluze.
ÚRYVEK Z KNIHY
„Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je.“ Maje trvalo dlouho, než slova paní Karly přijala za své.
„Chcete říct, že se nemáme o nic snažit a jen čekat, kam nás osud postrčí?“ namítala.
„Naopak, prostě jen nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel.“
Tohle je přesně ten typ knihy, kde jsem vděčná že jsem si knihu mohla přečíst, kniha se mi líbí, ale vím ze už si ji nikdy nepřečtu znovu. Vím ze o knize budu ještě dlouho přemýšlet. Ta představa toho, ze by režim pokračoval a tenhle komentář (vlastní názor na knihu) by nikdy nespatřil světlo světa, protože by existoval jen jeden společný socialistický názor..mraziva představa..
Je dobré si připomenout i v téhle nelehké době, jak dobře se pořad máme. Važme si svobody, už jenom z úcty k těm, kteří ve svobodě žít nemohli a nebo stále i v dnešní době ve svobodě žít nemohou.
Přečetla jsem na jedno nadechnutí. Měla to být fikce, ale já mám pocit, že paní Mornštajnová píše o naší současnosti. Mrazí mne z toho. Nepociťuji úlevu, že to v listopadu 89 nedopadlo takhle, ale tíži, že to dopadlo velmi podobně. Ta paralela s dnešní situací je tísnivá. Úmysl či kouzlo nechtěného...?
Výborná kniha! Děkuji
Velike zklamani. Hodne jsem se na tuto knihu tesil, ale opravdu se nepovedla. Nedocetl jsem a budu doufat, ze dalsi pocin teto autorky se vrati na uroven predchozich knih.
Přečetla jsem na jeden zátah.
Ale vlastně nemám jasno. V člověku zůstane mrazivý pocit i úleva, že to tak nedopadlo. Ale zároveň i určitá nejistá pachuť, že je celý děj až příliš orwellovsky nadsazený, přehnaný. A již zmíněná statičnost... podle mě si lidé zvyknou na všechno a prvotně chtějí žít svůj život, usmát se, radovat se i z mála - tady ani slunce nikdy nezasvítilo, protože by narušilo potřebnou ponurost.
Rozmohl se nám tu takový nešvar... Současné české autorky jedou na vlně "čím větší tragédie, tím víc to lidé chtějí"... Viz Lednická, Poncarová. Asi už jsem fakt přesycená.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Přečtena jedním dechem ostatně jako všechny knížky od A. Mornstajnove. V listopadu 89 jsem ještě nebyla na světě takže vše znám z doslechu od rodičů. Muselo být hrozne pro matku přijít ze dne na den o rodinu.