Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5424
5424
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Geniální téma, geniálně načasované vydání!
Jsem "Husákovo dítě", takže mi z knihy není zrovna do zpěvu, protože paní Mornštajnová prostě umí vyprávět. I když si troufnu říci, že Hana a Slepá mapa mi příběhově zajely pod kůži o něco hlouběji. I tak suverénních 5 hvězdiček a zařadit do povinné četby!
Na knihu jsem se těšila, odložila jsem rozečtenou knihu a pustila se do této. Těžké téma. Kniha je skvěle napsaná tak, že jsem ji prostě dala za pár hodin. Ovšem pochmurná, smutná, zvláštní. Znova už bych si ji asi nepřečetla, mám rozporuplné dojmy, ale za přečtení určitě stojí.
Literární styl paní Mornštajnové mi vůbec nevyhovuje, a tak jsem po dvou pokusech (Slepá mapa a Hana) logicky předpokládal, že se spolu už nikdy nepotkáme. Jenže autorčin nejnovější a z mého pohledu velmi odvážný žánrový posun k alternativní historii mě zviklal natolik, že jsem se rozhodl do téže řeky vstoupit ještě jednou.
Alena Mornštajnová se bohužel příliš nekamarádí s dialogem (čemuž rozumím, protože z mého pohledu jí dialogy opravdu nejdou) – a tak její texty mají podobu masivních špalků jakéhosi volně plynoucího autorského komentáře, kterým nám krok za krokem "odvypráví" celý obsah příběhu. Mnohým zjevně tento styl nevadí – mně ano.
A další věc, která mi nesedla: celkový pocit statičnosti. Příběh sám o sobě totiž připomíná stojatou vodu, kde se jen tu a tam pohne nějaká vlnka, a kdybychom ho rozkreslili do grafu, byla by to spíš přímka než oscilující sinusoida. A dobrý román by MĚL mít výšiny i hloubky...
Listopád není o dramatických dějových zvratech ani o vyhrocených, gradujících konfliktech (příběh je v podstatě jednoduchý a je v něm materiálu sotva tak na povídku), ale spíše o atmosféře – a ta je, myslím, vystižena solidně. Nicméně knížce by výrazně prospěl kontrast – je to černobílý obraz, v němž chybí bílá.
Přesto mě Listopád zaujal o fousek víc, než autorčiny předchozí romány (Mapě i Haně jsem dal "za dvě") – a proto hodnocení zvyšuju o jednu hvězdičku.
A kromě toho autorce vysekávám poklonu za její odvahu opustit vyjetou a bezchybně fungující literární dálnici a vydat se nevyšlapanou pěšinkou odlišného žánru.
Proti jiným knihám této spisovatelky jiné téma, mnoho našich předchůdců prožilo tenhle příběh o strachu,udávačství a dlouholetých vězeních v padesátých a šedesátých letech minulého století (r.1950-1970 atd) doopravdy.Krásně napsané ,co by se stalo,kdyby se v r.1989 nic nezměnilo,musela jsem se v knize zorientovat na začátku nejdříve,ale pak jsem se nemohla odtrhnout.Buďme rádi,že žijeme v dnešní době.Děkuji p.Aleně Mornštajnové
Od knihy jsem se nemohla odtrhnout a přecetla jí celou na jeden zátah.
Trochu mě děsí představa, že jsou země, kde se takhle žije. Takže jsem ráda, že to u nás dopadlo jak dopadlo.
Koho z nás,kdo jsme tu dobu zažili a u těch událostí byli, někdy nenapadlo, co by bylo kdyby....trochu mě mrazí, trochu je mi úzko a mám pocit jako po strašně zlém snu, ze kterého jsem se probudila a děkovala, že to byl jen sen.
Úžasná kniha. Děkuji a doporučuji. A jdu se projít. Protože to potřebuju rozdýchat
Žádná dovolená v NDR nebo v Bulharsku. Dokonce ani na Mácháči. Žádná rakouská nebo západoněmecká televize. Tuzex asi taky zrušili.
Výborná kniha. Mám rád tento typ literatury, alternativní realitu. Člověka to nutí k přemýšlení jak moc by byl jeho život odlišný od toho dnešního. A díky Bohu, že je to jen fikce. I když nebylo daleko k tomu, aby to fikce nebyla a my to prožívali každý den. Prostě společnost sevřená strachem se lépe ovládá.
Nedočteno.....
Chápu, že je těžké navazovat na předchozí čtivé tituly, zvláště poté, kdy vás čtenářská obec neoficiálně pasuje na nejoblíbenější českou autorku.
Patrně v touze uchovat laťku oblíbenosti na setrvalé výši a nezapadnout do vyjetých kolejí zvolila Mornštajnová téma, které zvolila.
To je první kámen úrazu - srovnáno s předchozími - je kniha důkazem, že autorka je mnohem jistější v kulisách doby reálné než v popisech fiktivní minulosti, které bohužel vyznívají planě a jalově.
Další výtku mám k samotnému ději...jako čtenář očekávám, že mě kniha bude buď BAVIT (šokovat, překvapovat dějem nebo vykreslením postav), nebo mě POUČÍ a tím více či méně přitažlivou formou rozšíří obzory mých znalostí.
V Listopádu se nedočkám ani jednoho.
Sečteno podtrženo – tohle se Aleně Mornštajnové nepodařilo ( zavání to burn out syndromem) a nezbývá, než kochat se nadějí lepších mornštajnovských zítřků...
Troufnu si však tipnout, že při inventuře autorčina díla, rozhodně nebude na předních místech figurovat tento počin.
Opět výborně napsané. Tak, že mrazí z toho, jak je to reálné. Atmosféra je dusivá, chybí jakákoliv naděje v jednotlivých příbězích. Přesto se kniha čte sama.
Na další knížku mé oblíbené autorky jsem se moc těšila. A byla opět skvělá! A, přestože se tenhle příběh doopravdy nestal, to, že (by) se stát mohl, na mě působilo naprosto přesvědčivě, neuvěřitelně reálně a strašně smutně.
Příběh o tom, jaký by byl asi život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak a komunisté zůstali u moci. Příběh Marie, která se kvůli účasti na demonstraci dostane na dlouhá léta do vězení. A příběh Magdaleny, která je umístěna do „ozdravovny“, kde se vychovávají noví komunističtí kádři.
Dlouho očekávaná kniha Aleny Mornštajnové je tu. Neváhala jsem ani minutu a hned jsem se dala do čtení. Jak už bývá u autorky zvykem, kniha je neskutečně čtivá, psána s lehkostí. Ponořila jsem se do příběhu a už jsem knihu neodložila, dokud jsem jí nedočetla. V knize je spoustu různých vět, slovních spojení a citátů, které se mi moc líbily a moc jsem si je užívala.
Období kolem roku 1989 je zde vylíčeno neskutečně realisticky, takže jsem se vrátila vzpomínkami do té doby. Spoustu věcí jsem si připomněla a oživila. O to horší bylo číst dál, neboť představa, že by se opravdu nepodařilo svrhnutí komunismu, byla velice živá a krutá. Hlavně ve druhé části knihy bylo skvěle vylíčeno, jak by to tu vypadalo, kdyby… A myslím, že je to i varováním toho, abychom neusnuli na vavřínech a svobodu si nenechali vzít.
Navíc veškeré zákazy a příkazy, které se objevily v knize, mi připomněly současný život v pandemii, takže další prohloubení depky.
Zhruba od třetiny mi kniha připomínala Příběh služebnice, nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale je to tam hodně cítit. Na druhou stranu, asi jakýkoliv příběh, kde vládne diktatura, bude Služebnici připomínat….
Co se týče lidské roviny a hlavních hrdinů, nechytil mě příběh tolik za srdce, jak tomu bývá zvykem. Zvláště Magdalena mi byla hodně nesympatická a u Marie bych uvítala více informací z jejího života. Každopádně emocí, tam bylo dost, ne, že ne
Myslím, že hlavně začátek knihy se mi líbil proto, že jsem četla o něčem, co jsem sama zažila. Jsem moc zvědavá na názor mladších čtenářů, kteří již komunismus nepoznali na vlastní kůži.
Takže celkově zajímavá kniha, kterou rozhodně doporučuji k přečtení, ale od autorky mému srdci nejbližší zůstává Slepá mapa.
Listopád. Strašně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co napsat. Dočetla jsem knihu už před pár dny a musela jsem si nechat chvilku na to, abych vstřebala všechny pocity a emoce, který to ve mně vyvolalo. A že jich bylo!
Kniha je rozdělena do dvou vypravěčských rovin. Maja se svým manželem se připojí k demonstraci a ona listopadová noc je pro ni osudná, je zatčena a odsouzena k dvaceti letům vězení. A najednou se ocitá sama mimo vše, co kdy znala, netušíc, zda jsou její manžel a děti Kubík a Lenka v pořádku. Druhá rovina vypráví příběh Magdaleny, která jako dítě byla násilím odebrána svým rodičům a umístěna do ozdravovny, kde ji vychovávali k obrazu svému komunisté a vtloukali ji do hlavy, co se musí a co se nesmí.
Co vám budu vyprávět, je to neskutečný čtení. Hltala jsem kapitolu za kapitolou, stránku za stránkou. Nutí vás to číst, dokud nejste na konci. Tuhle knihu jen tak neodložíte.
Tušila jsem, jak se příběhy obou žen spojí a měla jsem pravdu. Jestli jste si mysleli, že Hana byla to nejlepší, co Alena Mornštajnová napsala, tak vám můžu říct, že se opět překonala.
Velice zajímavá kniha. Díkybohu že děj je jenom fikce a ne skutečnost. Původně jsem si nějak špatně přečetla recenzi, takže jsem byla chvilku mimo a čekala jsem kdy Marii propustí z vězení, ale naštěstí jsem se skoro na začátku ještě jednou podívala na recenzi a došlo mi, že na to čekat nemám.
Scény z totality mi přišly dobře popsané a i vymývání mozku mladé generace.
Poslední dobou mám problém psát recenze, tak aby opravdu ukázala, jak skvělá knížka je. Určitě bych tuhle knihu, ale doporučila. Myšlenka je zajímavá.
....dočteno, já jsem opět nadšená, další hluboký, silný příběh, nemám, co bych vytkla. My, kteří jsme dobu před listopadem prožívali nejspíš více porozumíme, pochopíme. Zajímalo by mě, jak toto téma bude vnímat a přijme mladé generace, pro ně rozhodně přínosná výpověď . Kniha v mé mysli zakotví na dlouho. Je až děsivé, jak by.... co by....kdyby...., skoro bych věřila, že až tak.... Paní Mornštajnové děkuji.
Precteno za dva dny. Prvni dojem? Bible pro komunisticke poslance a jejich volice. Uz vidim, jak by u toho cteni plakali dojetim a smutkem, ze je to jen pouha fantazie autorky. V myslenkach budou vzpominat, jak se tu krasne bonzovalo, jak se tu zilo a fizlovalo. Jaka to skoda, ze to ti sileni studenti tehdy dokazali. A to je na tom romanu obdivuhodne a sokujici, jak verohodne to pusobi a jaky strach mi to nahnalo do zil. Bravo, autorka v zivotni forme!
Mé první knižní setkání s Alenou Mornštajnovou. Listopád je hodně náročný román, je pomalý, ale o to více depresivní a alarmující. Co by se stalo, kdyby se v roce 1989 nic nezměnilo? V alternativní realitě žijeme stále v době socialismu, jsme obklopeni armádou, donášení je běžnou záležitostí, každý se musí mít na pozoru. Za každé křivé slovo proti státu se hned zavíralo.
Ač nerada, kniha mě lehce zklamala. Čekala jsem něco ohromujícího, přece jenom je to Alena Mornštajnová, kterou si většina chválí, ale až tak úplně mně styl psaní nesedl. Připodobnila bych ho k Jiřímu Hájíčkovi, už díky té pomalosti, popisům, které převládaly nad dialogy. Avšak příběh jako takový, byl šokující a v konečném důsledku mi obou hlavních hrdinek bylo líto.
Ale i přesto jsem ráda, že jsem si knihu mohla v předstihu přečíst. Jak se totiž zdá, Alena Mornštajnová touto knihou mnohé čtenáře překvapí.
Paní Mornštajnová je pro mne TOP. Její knihy jsou skvosty, které ukládám s radostí do své knihovny. Na Listopád jsem se moc těšila a byla jsem zvědavá, jak si autorka poradí s příběhem, který se opírá hlavně o její fantazii. Kniha se výborně čte, paní Alena rozhodně nezapře svůj styl a talent pohrát si s dějem. Nicméně, pro mne je dílo zklamáním. Tentokrát se mi autorka netrefila do noty, jak se říká. V knize mi chyběly oblíbené detaily a propracování postavy Marie, která prožila dvacet let ve vězení. Až na pár dopisů domů, jsem se vlastně vůbec nedozvěděla, co ve vězení prožívá, co se jí honí hlavou, jaké má starosti atd. Naopak svět její dcery v "nápravném zařízení" je popsán výborně a nic mi v něm nechybělo. Takže to zas musím pochválit. Očekávala jsem, že můj celkový dojem napraví závěr knihy, ale bohužel se tak nestalo. Nebudu zde psát, jak to celé dopadlo, abych nepřipravila čtenáře o zážitek, ale já jsem prostě čekala víc.
Když už máte pocit, že vás Alena Mornštajnová svou další knihou až tolik nepřekvapí, přijde s alternativní českou historií. Myslím, že tímto jen podtrhla své postavení mezi nejlepšími českými spisovatelkami. Její novinka Listopád ukazuje, jak bychom žili, kdyby demonstrace v listopadu 1989 dopadly jinak. Oceňuju, že se autorka zbytečně dlouho nevěnovala tomu, co bylo předtím — to buď už známe nebo si o tom můžeme přečíst v jiných knihách. To, co se skutečně před rokem 1989 dělo, pouze shrnula na několika stranách a pak na to přirozeně navázala ve smyšlené části. Neblahý vývoj polistopadové situace sledujeme zejména pohledem ženy a dívky, díky jejichž vyprávění je Listopád mrazivé čtení, ze kterého je vám místy až nevolno.
Velká část příběhu se odehrává ve vězení nebo ve speciálním domově mládeže, ve kterém od devadesátých let vyrůstala nová, bezchybná generace naplňující představu pravého socialistického člověka. Jako čtenáři jsme však poměrně dlouho odtrženi od toho, co se děje venku. Jsme tak poněkud ochuzeni a domýšlíme si, jak to vypadá mimo zmíněné zdi, především skrz postřehy a domněnky dívek či žen. Na jednu stranu stejně jako ony nevíme, jak přesně se společenská situace vyvíjí, ale na druhou stranu je to škoda, protože právě to nás na alternativní historii zajímá. Mornštajnová to však ve druhé části knihy jako by pochopila a mnohem častěji popisuje, jak takový český komunismus ve 21. století vypadá. Listopád je velmi dobře napsanou knihou, a to je ve spojení s opravdu chytře vymyšleným dějem literární radost.
Na závěr si dovolím jednu citaci: „Mladá generace, doposud jen pohrdavě shlížející na strach svých rodičů a prarodičů, kterým měla za zlé, že se nechali zatáhnout do sítě socialismu a zbaběle v ní setrvávali, jednou provždy pochopila, na jakých základech funguje diktatura,“ říká v knize jedna z postav. A právě proto bych Listopád rád viděl v povinné školní četbě, protože svým líčením socialistického teroru by možná i v některých případech mohl nahradit kapitoly v učebnicích.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Přečetla jsem na jeden zátah.
Ale vlastně nemám jasno. V člověku zůstane mrazivý pocit i úleva, že to tak nedopadlo. Ale zároveň i určitá nejistá pachuť, že je celý děj až příliš orwellovsky nadsazený, přehnaný. A již zmíněná statičnost... podle mě si lidé zvyknou na všechno a prvotně chtějí žít svůj život, usmát se, radovat se i z mála - tady ani slunce nikdy nezasvítilo, protože by narušilo potřebnou ponurost.
Rozmohl se nám tu takový nešvar... Současné české autorky jedou na vlně "čím větší tragédie, tím víc to lidé chtějí"... Viz Lednická, Poncarová. Asi už jsem fakt přesycená.