Listovní příležitosti

09.08.2023

Knížku jsem pořídil v antikvariátě na pardubickém náměstí víceméně bez větších očekávání především z nostalgie, protože jsem se kdysi zabýval Bedřichem Fučíkem a "jeho" autory - Demlem, Zahradníčkem, Čepem, trochu jsem se znal i s jeho spolupracovníkem Vladimírem Binarem. Mojmíra Trávníčka jsem osobně nepoznal, ale vybavuji si jej jako pečlivého, skromného a věrného, lze-li to tak říci, editora a komentátora české (vlastně spíš moravské) spirituálně zaměřené literatury, jehož studie mám kdesi hluboko v knihovně a možná se k nim pod vlivem četby Listovních příležitostí vrátím.

Byť šlo v otištěné Fučíkově korespondenci v podstatě celou dobu především o všemožné odborné, technické a logistické záležitosti, s velkým gustem jsem se do jeho dopisů začetl. A s napětím sledoval nejen pokroky v práci z dnešního pohledu nepředstavitelné. Vše totiž probíhalo v době bez počítačů a oficiální techniky, jednalo se tedy o práci extrémně náročnou, a přitom nefinancovanou žádnými granty a dotacemi, v podstatě nadšenecké (Fučík byl v důchodu, Trávníček působil v jakési ozdravovně v horách), vykonávané jen z lásky k autorům, jen díky pocitu nutnosti uchovat literáty komunistickou mocí vytlačené mimo oficiální oběh aspoň nějak ve čtenářském povědomí, a to v co nejkvalitnější textové podobě. Jejich ilegálně vydávané samizdaty si pochopitelně našly své zájemce ochotné za ně platit, ale při skrovném počtu exemplářů šlo bezpochyby o odměnu víc než symbolickou (zajímavé je, že byť Fučík Trávníčka v dopisech opakovaně prosí, aby si sledoval a připomněl mu, kolik je mu za editorskou práci, přepisy a opisy dlužen, konkrétní částky prakticky nikde nepadnou).

Prožíval jsem s nimi leckdy dramatické osudy textů, zejména rukopisných, které se v době prakticky nedostupné reprodukční techniky a současně velmi nespolehlivých poštovních služeb často ztrácely, zpožďovaly, na čemž nesli mnohdy vinu i různí zbrklí badatelé a zájemci o jejich zapůjčení. Přestože žil Fučík v té době v Praze a Trávníček až při slovenských hranicích, nezřídka volili formu osobního předání určitých textů či dokumentů.

Korespondence je zároveň zdrojem kritické reflexe díla autorů, jejichž spisy oba pisatelé zpracovávají. Není sice nijak soustavná, jde o občasné zmínky, ale kdokokoli se vážněji zabývá Čepem, Zahradníčkem a Demlem, neměl by tento pramen vynechat. Hodnotící poznámky se týkají i některých současníků a souputníků. Tak například Radovan Zejda, jehož jsem měl možnost krátce osobně poznat a vážím si jej jako regionálního autora a všestranného usilovného pečovatele o literární a vlastivědný odkaz Jaroměřicka a Třebíčska, v dopisech působí jako poněkud amatérský nadšenec. Vladimír Binar jako Fučíkův dost nespolehlivý parťák, k němuž však pisatel chová zvláštní náklonnost a prakticky pokaždé jej něčím omlouvá. Zajímavé zmínky padnou i o Stanislavu Vodičkovi, Janu Kameníkovi a Marcelu Kabátovi. Na vzájemném vztahu obou pisatelů překvapí, že ač vedou korespondenci patnáct roků a o přátelském charakteru jejich vztahu nelze pochybovat, celou dobu si vykají. O to zvláštnější je, že v jednom či dvou dopisech Fučík Trávníčkovi tyká (a není to proto, že by jej peskoval), pak se ovšem opět vrací k vykání.

Do toho všeho vzácně, ale o to působivěji probleskují různé osobní trable a potíže, zmínky o zdravotních problémech, pobytech v nemocnici, ale i jedna z nejsilnějších a nejzvláštnějších pasáží, kdy Fučík jen tak mimochodem Trávníčkovi sděluje, že mu zemřela nejmladší, sedmiletá dcera (dopis č. 26). Anebo dopis, kdy Trávníčka konejší a posiluje po smrti jeho otce (č. 78). I proto se vyplatí tuto nenápadnou publikaci číst a editorovi Jiřímu Hrabalovi patří velký dík za to, že vyšla.