Literární náhražka: Poznámky prósou i veršem
František Bohuslav
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412508/bmid_literarni-nahrazka-poznamky-prosou--Yqd-412508.jpg
4
1
1
Směs krátkých textů v řeči volné i vázané, které autor sepsal během zotavování - tělesného i duševního - ze zranění utrpěného roku 1914 na frontě. František Bohuslav (1882-1953) byl především hercem. Po odvodu do druhé světové války však v boji oslepl a musel se vzdát slibně se rozvíjející kariéry. Později se pustil do psaní divadelních her a vzpomínek a ke konci života se na jeviště vrátil, aby tu ztvárnil roli slepého malíře ve vlastní hře. Literární náhražky jsou dokumentem o životní fázi, kdy bylo Františku Bohuslavovi nejhůře, a představují příklad pozoruhodného odhodlání žít a tvořit navzdory osobní tragédii.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1925 |  Divadelní radosti a starosti |
| 1918 | Když si člověk potmě hraje |
| 1917 |  Literární náhražka: Poznámky prósou i veršem |
| 1915 | Z propadla (Zápisky herce v nemocnici) |
Úvahy a momentky F. Bohuslava zachycují střípky válečného roku 1917. Dozvíme se, že rakouská cenzura zakázala české lidové písně a trikoloru, že dokonce vyškrtávala z divadelních her anglické a francouzské cizomluvy, že lidé navzdory válečnému nedostatku dbali o černý oděv na pohřby a že se při placení užívalo falešných peněz, čemuž se Češi naučili od haličských Židů. Směna však často byla naturální; autor se zmiňuje o knězi, jenž slíbil mladým milencům, "že jejich lásce požehná za pytel brambor".
Svérázný je Bohuslavův černý humor, s nímž se vypořádává se svou slepotou. Jako válečnému invalidovi mu alespoň všichni prokazovali úctu (ještě v roce 1917? podivuhodné; člověk by řekl, že tehdy už byla válečná euforie dávno ta tam), ovšem on sám se několikrát vymezuje proti nedemokratickému (sic!), devótnímu služebníčkování.
* "Abych odvrátil od sebe představu světa dnešního, suggeruji si, že jsem slepý mlok, mající barvu lidské pleti a žijící ve vodách prostojenské jeskyně, jejíž mistrovské umotvary nevymizí mi z představ."
* "Děkujíce slavnému výboru pro péči o osleplé vojíny, žádáme pro každého z nás kapesní lampičku, fotografický přístroj, divadelní kukátko a broušené zrcadlo. Nebylo-li by možno jmenované věci koupiti bez lístku, prosíme o vymožení nám volných vstupenek do biografů a na pražskou rozhlednu. Kdyby snad ani toto nebylo povoleno, žádáme, aby zřízen byl pro nás kurs střelecký, v němž bychom se zatím cvičili ve střelbě na slepo."
Koupila jsem si tuhle brožurku, když mi bylo asi čtrnáct, ale tehdy jsem z ní nic neměla. Jsem ráda, že jsem ji kvůli zařazení do Databáze znovu pročetla, jelikož teď už ji umím docenit jako zajímavý egodokument a historický pramen. Autorova vůle a optimismus jsou inspirativní.