Lítice
Richard Weiner
Povídkový soubor Lítice je věnován problematice války, prožitku strachu, úzkosti ze smrti i vlastních pocitů a především osamělosti. Trýznivá samota člověka nespočívá však v izolaci od lidí, ale ve ztrátě víry v sebe sama.
Přidat komentář
Kniha mě příliš nepotěšila. První povídka mě nezaujala a já se obával, že i u dalších to bude podobné, avšak povídka Deník mi převelice sedla a já dostal naději, že není vše ztracené. Bohužel, při čtení zbylých povídek jsem byl opět zklamán. Povídky mi přijdou nudné (až na Deník) a jazykově protivné. Závidím všem, kteří dokáží v této četbě nalézt něco krásného, avšak pro mě je četba Weinera zapovězená.
Tato kniha mi nejspíše moc nesedla ... z 5 povídek mě zaujaly tak jen 2 [ale za mě nejvíce Dopisy]
Z knihy je cítit skepse, utrpení, marnost, vina...každopádně je expresivní a naturalistická. nicméně mě nebavila.
„Průměrní čtenáři marně budou ovšem hledati ve svazku napínavé příběhy plné hluku bitevního. Weiner ani na chvíli nevzdává se povýšeného stanoviska, nehoví vůbec vkusu širokých vrstev. Zajímá ho válka toliko se odráží v nitru dnešního inteligenta vrženého na bojiště. Svůj úkol pojímá čistě subjektivně. Má odvahu jíti vlastními cestami, říkati své slovo. Kniha předpokládá čtenáře plně oddaného, pozorného na každý odstín a přitom i odborně školeného. Tento slibný svazek mladého básníka svědčí o širokém rozpětí ducha, o vřelém a životném vztahu k voleným látkám.“
(František Serafínský Procházka, Zvon, 1917)
Sice nejsem úplně fanoušek literatury o válce, v této knize je ale líčena velmi osobitým způsobem. Skvělá kniha.
Myslím, že dneska se velmi těžko sežene. V univerzitní knihovně měli 1 vydání z roku 1928, ale už ho ani nepůjčují absenčně.
Nezaujalo mě to, války nemusím, ale na druhou stranu - jsou horší povinné knihy.
Dost možná nejnezajímavější ze všech klasik, které jsem doposud četl. Ani jedna z povídek mi nic neřekla, zhola nic nedala, u každé z nich jsem se nudil a trpěl umělými a patetickými výjevy války. Kdepak, to bych lhal – ani trpět jsem nedokázal, jen jsem se netečně probíral stránkami a vždy na konci přemýšlel, kam Weiner ztratil závěr. Za to, že mě kniha ani pořádně nedokázala nasrat, jako to kdysi udělal Zola se Zabijákem, za to, že celkový obsah sbírky do několika měsíců navždy zapomenu, hodnotím knížku tak nízko, jako jsem tu ještě jinou nehodnotil. Možná bych potřeboval, aby mi někdo osvětlil, co je na tomhle díle tak imponujícího, já ale nenašel jediný moment, který by mi řekl něco nového.
Část díla
Blahosklonný den
1916
Deník
1916
Dvojníci
1916
Kostajnik
1916
Ztřeštěné ticho
1916
Autorovy další knížky
| 1990 | Proč nejsem komunistou |
| 1993 | Škleb |
| 1928 | Lítice |
| 1996 | Netečný divák a jiné prózy. Lítice. Škleb |
| 1998 | Lazebník / Hra doopravdy |
Weinerova expresionistická metoda necílí k psychologické kresbě charakterů, nýbrž sugestivně odhaluje celý lidský život jako propad do prázdnoty, jako absurdní divadlo
povídky se zdají být útržkovitými vzpomínkami vojáka, ale tato tříšť je mnohem hlubším záznamem o stavu lidské duše
nádherná povídka Ztřeštěné ticho o hrůzném napětí bezprostředně před útokem