Longbourn
Jo Baker
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220761/bmid_longbourn-twA-220761.jpg
4
96
96
Služka Sára si na longbournském panství zvykla dřít do úmoru a oplátkou dostávat pramálo. Jenomže každodenní život služebnictva, jehož pravidla neurčují pouze něžné srdce a železná vůle hospodyně paní Hillové, ale především omezené příjmy rodiny Bennetovy, už záhy obrátí vzhůru nohama příchod nového komorníka Jamese Smithe, který s sebou přinese tajemství a vůni moře. V georgiánské Anglii existuje svět, který mladé dámy zvyklé na salony a taneční sály nikdy nepoznají. Svět bídy, lásky a krvavých válek. Kniha Longbourn je holdem spisovatelce Jane Austenové, který ocení nejen ti, kdo si oblíbili hrdiny jejích duchaplných románů.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2014 , PasekaOriginální název:
Longbourn, 2013
více info...
Přidat komentář
Ze začátku jsem byla z příběhu nadšená, líbil se mi ten pohled do zákulisí plného dřiny ale zároveň i pospolitosti, příliš mi nevadily ani naturalistické popisy, na které jsem byla díky zdejším komentářům připravena. Postupem času ale příběh zakrněl, stal se rozvláčným a těžko stravitelným. Možná i proto, že mě Sára jako hrdinka příliš neoslovila.
Longbourn si přečtěte, jste-li fanoušky Jane Austenové, milujete-li starou dobrou Anglii a chcete-li vědět, jak to vlastně tehdy chodilo. Nejen panstvo, ale i jejich sloužící žijí své životy a sní leckdy nesplnitelné sny.
Kniha se mi líbila, nesrovnávám s knihami Jane Austen, protože autorka popisuje spíše dění "pod schody", jak to tehdy chodilo u služebnictva a opravdu je to někdy hodně podrobné (praní vložek, vaření). Líbí se mi, že popisuje život obyčejných lidí - jejich práci, starosti a i malé radosti:).
Jane Austinovou uznávám jako vynikající anglickou spisovatelku všech dob, ale nejsem její skálopevná obdivovatelka, proto jsem ani nečekala, že mě tato knížka vyvede z míry, právě naopak - velice jsem se na ni těšila, neboť mám rádo to dění "pod schody", jak už tady bylo zmiňováno. Ale byla jsem zklamaná. Sára mě jako hlavní hrdinka vůbec nesedla a i přesto, jak všechno byla do puntíku popsané (některé věci až tak důkladně, že jsem to snad ani vědět nechtěla), tak Sáru popsala tak nějak strašně plošně.
Nenašla jsem k této knížce cestu, nenadchla mě.
Začala jsem ji číst s chutí, protože mám Austenovou moc ráda a Pýchu a předsudek taky. Během čtení se mi ale zdálo, že autorka chtěla knihu odlišit od té romantické a nekritické předlohy až tak moc, že čtenáři dost často a někdy až zbytečně popisovala běžnou realitu života, o které by Austenová určitě nepsala. Nebo jak jinak prostě a kulantně říct, že se v knize dočtete o pravidelné menstruaci slečen Bennetových i hlavní hrdinky Sáry a o tom, jak se tenkrát praly vložky, o tom, jak se po objektu touhy pana Darcyho musel každé ráno vynášet nočník s různým obsahem a dále sice jen letmo o první masturbaci Sáry. A část věty, která se mi z celé knihy nejvíc líbila, když Sára cestovala se svou paní do vysněného Londýna a rozhlížela se po kraji: " Z lánů potažených hnědou vrstvou se táhl pach sraček...". Celkově ale, když jsem se nad toto povznesla se kniha číst dala a zajímalo mě, jak to nakonec vše dopadne.
Naštěstí jde o trochu víc než o čisté parazitování na klasice (a díkybohu lépe napsané než fan fiction), jejíž znalost je ale klíčová pro pochopení "mizanscény" příběhu. Bez ní jde jen o služebnickou love story paradoxně připomínající spíše o půl století pozdější Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, než samotnou Austenovou (ale na své si přijdou třeba i milovníci seriálu "Panství Dowton" navyklí sledování dění "pod schody", které je o poznání činorodější, než dramata probíhající v pohodlí "nad schody", k jehož hladkému chodu je potřeba spousta těžké práce). Zatímco sestry Bennetovy a zejména jejich matka trpí pocitem, že k nim život nebyl fér, neboť je neobdařil řádným dědicem ani pořádným jměním, siroty Peggy a Sára, které jim za levný peníz slouží, nemají opravdu nic. Zřejmě aby šlo o zábavnější hrdinku, obdařila autorka ústřední postavu Sáry výrazně emancipovanější myslí, než je dobově oprávněné (což ale nakonec čtenáři zřejmě ocení víc, než kdyby šlo o pasivní mátohu ve stylu Fanny Priceové z austenovského "Mansfieldského panství"). Naopak překlad se zbytečně vyžívá v obskurních výrazech, které mají svou archaičností pravděpodobně navozovat správně nostalgickou atmosféru (např. přemíra "oznobenin" namísto omrzlin apod.). I přes válečný exkurz nejsou stejně jako u Austenové mužské postavy nijak důkladněji prokreslené, nicméně současná autorka je k nim o dost přísnější, než ta původní (takže se tu vesele - leč stále celkem cudně - smilní, Darcy zůstává poměrně nadutý i po svatbě, pan Bennet má temné tajemství a Wickham je nejen prevít, ale také pedofil :)). Co totiž zůstává, je ekonomické vyznění, v němž jsou zkrátka muži v kontextu doby nesmírně zvýhodněni, přidává se však osten sociální nespravedlnosti, na který neměly hrdinky předlohy v zajetí svého příběhu tendenci ani pomyslet (pokud tedy nepomýšlely na vlastní situaci). Kompozičně je však novější kniha poněkud méně vyvážená než ta, která ji inspirovala.
Longbourn
Hezká myšlenka a nenuceně napsáno - to je pěkné. Co ale není pěkné, je urážení a zesměšňování Bennetových, s tím se mohla autorka krotit. Služebnictvo to mělo těžké, to zajisté, ale takový, téměř hierarchický, byl v 18. století život. Neměla by na to nahlížet svýma očima, nýbrž očima postavy z tamní doby, a ta by podobné smýšlení o rodině, která jí dala práci a bydlení, pravděpodobně neměla.