Longinovo kopí
Louis de Wohl
Román sahající od života v palácích Římské říše až po neklidné Judsko, kde střet lásky a zrady, pomsty a výkupného sebedarování vrcholí Kristovým ukřižováním. Je to příběh nejdramatičtější popravy na světě, přičemž hlavní postavou je tentokrát jeden z jejích nejméně známých účastníků – voják Longin, který do boku Krista na kříži zabodl kopí. Vynikající beletrista Louis de Wohl pokládal Longinovo kopí za své největší literární dílo.... celý text
Literatura světová Náboženství Historické romány
Vydáno: 2020 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Longinus der Zeuge, 1955
více info...
Přidat komentář
Výborně napsaný román s uvěřitelnými postavami a věrohodnými dialogy. I když se dotýká událostí, které znám velmi dobře z evangelií, přistihla jsem se, že jsem napjatá, jak bude příběh (i ten biblický) pokračovat. :-) Líbilo se mi, jak autor domýšlí to, co v Bibli přímo není (nebo ani nemůže být), jeho "doplňky" jsou v duchu evangelijního příběhu a skvěle do něj zapadají. Kniha zároveň pěkně ukazuje život v Ježíšově době, hlavně vztahy mezi Židy a Římany, ale i mezi různými skupinami Židů. Čtivá, obohacující kniha, vhodná určitě nejen pro věřící.
Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty.
V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech.
Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin.
Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-)
Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.
Historický román se mě velmi líbil a do poloviny jsem ho hltala.Pak se změnil do náboženské literatury a začal nahrazovat příběh biblický.Ovšem i to se povedlo a mělo to na čtenáře pozitivní vliv díky umu spisovatele.Řekla bych že tento historicko-náboženský román nenahradil doposud žádný film,hlavně proto že si postavy dotvoří čtenář sám.Jen na do plnění i Claudia Procula byla pravoslavnou církví prohlášena za svatou.
Plně souhlasím s uživatelem petrarka72.
Byla to moje první kniha od Louise de Wohla a určitě ne poslední. Velice čtivé, občas i mírně provokativní "domyšlení" a "dovyprávění" čtyř evangelijních příběhů spojených do jednoho velkého Příběhu.
Postava setníka Longina velice dobře propracovaná. Až po přečtení jsem se dozvěděla, že katolická tradice skutečně setníkovi, který kopím probodl Ježíšovi bok, přisoudila jméno Longinus a svatořečila ho. Má svoji sochu v nadživotní velikosti v chrámu sv. Petra v Římě i svou rotundu v Praze.
Kniha z roku 1955, která ani v roce 2022 neztratila prakticky nic na své čtivosti.
A ještě jedna perlička: Byl tu zatím nejkrásnější popis znásilnění, který jsem zatím v beletrii četla.
„Pořád ještě nechápu, proč ti připadá tak nebezpečný.“
„Ty totiž nerozumíš politice, můj milý Bozi. Ten muž je přesně to, co ještě chybělo. Člověk, kterého provází pověst něčeho mimořádného, zázračného. Dostávám o něm zprávy už víc než dva roky. Jeho záznam se rozrůstá. Na začátku to bylo nevinné: přátelská slova pro chudé, útěšná slova pro nemocné. Ale brzy začal mluvit velice odlišným jazykem, zvlášť proti našim přátelům farizeům.“
„Proč by ti to mělo vadit? Jestli je někdo trochu setře…“
„Kdybys jen nebyl tak krátkozraký, Bozi. Tohle byl první pokus zaútočit na autoritu; copak to nechápeš? První pokus o to, aby lidé pojali nedůvěru k těm, kteří údajně vědí všechno lépe, k učeným mužům, k mužům s třásněmi na rouchách, k mužům, kteří dříve vyžadovali úctu a poslušnost… Nezačal tím, že by útočil na nás. Od svých agentů jsem neslyšel ani slovo o tom, že by někdy zmínil moje jméno. Je mazaný, Bozi, velice mazaný. A zná Zákon. Před nějakou dobou údajně uzdravil několik malomocných. Naprosto správně je poslal, aby šli a ukázali se kněžím.“
„Uzdravil malomocné?“ zeptal se Boz nedůvěřivě. „Tomu přece nevěříš, nebo ano?“
Kaifáš si povzdechl. „Nejsem lékař, Bozi. A ty lidi jsem neviděl předtím, než je – uzdravil. Vím, že nevědomý kněz může prohlásit člověka za nečistého, i když má třeba jen nějakou ošklivou vyrážku. Ale jestli opravdu vyléčil malomocného, nebo deset malomocných, nebo sto? Prosím, ať klidně vyléčí všechny malomocné v téhle zemi, pokud se nebude dostávat do střetu s vládou.“
„A dělá to?“
„Nejen že chodí a uzdravuje. Učí. Uzdravování není vůbec jeho hlavní cíl, jen pokus dokázat pravost jeho učení. Jestliže dokážu uzdravit malomocného, vrátit zrak slepému – není to důkaz, že to, co vám říkám, je pravda? Nejspíš jsou tací, kteří ho považují jen za jakéhosi léčitele. Ale velká většina jich naslouchá jeho učení a přijímá uzdravování jako důkaz, že je tím, za koho se pokládá.“
Ztotožňuji se s ostatními - tohle je opravdu příjemné překvapení, čtivý a inteligentní apokryf, pohled na historické události z doby kolem roku 33 z pohledu Římanů, především méně známé osobnosti, setníka Cassia Longina (jenž, podle Jana, "mu probodl bok kopím a vyšla ven krev a voda."). Líbí se mi autorova pokora, s jakou k látce přistupuje, rešeršní vytěžení tématu, téměř klasická schopnost zachycovat poutavě myšlenkové pochody, z nichž staví vnitřní monology (nejen) hlavního (anti)hrdiny, i smysl pro vizuální stránku vyprávění.
Za mě velmi příjemné překvapení, až bych řekla, že jsem nadšená. Četlo se to skvěle, pohled na události ukřižování Krista ze strany Římanů byl velmi neotřelý a zároveň autor krásně pracoval s tím, že kdokoliv se s Kristem setkal, tak nemohl zůstat nedotčen. Velmi jsem ocenila i postavu Piláta, která je pro mě neustále v celém pašijovém příběhu postavou velmi zajímavou a autor si s ní velmi dobře pohrál.
Určitě se pustím i do dalších knih tohoto autora.
Příběh se mi líbil, připomínal mi knihu "Quo Vadis", popisuje rané křesťanství a to z pohledu římanů, židů i farizejů. Jedná se o velmi zajímavou sondu do tohoto období.
Obdivuji styl psaní pana de Wohla. Zvlášť ke konci jsem nemohla přestat hltat každý následující řádek. Touha zjistit, jak vše skončí, byla silnější než únava. Knihu jsem četla během doby velikonoční, takže atmosféra příběhu byla ještě umocněna "aktuálním" děním. Oceňuji perfektní zakomponování příběhu vojáka Cassia Longina do Kristova umučení. Myslím si, že pan autor nadmíru dobře vystihl smýšlení lidí starověkého Říma a také Judska. Longinovo kopí mi připomnělo četbu knihy Quo vadis, kteroužto jsem četla přesně před rokem. Škoda, že tuto knihu nezná více lidí. Za mne se jedná o jednu z mých oblíbených knih, kterou bych jistě doporučila dalším čtenářům. Není důležité, zdali je člověk věřící, či nevěřící, tento příběh, byť částečně smyšlený, si může přečíst každý bez ohledu na víru. Doba, lidé, události, vše je podáno velmi příjemným jazykem, jenž se dobře čte. Četba této knihy mne povzbudila k další intenzivní četbě. Je toho tolik, co jsem ještě neobjevila, stejně jako Longin na počátku svého příběhu. Plný počet hvězd si tato kniha jistě zaslouží.
Autor mistrně zakomponoval do příběhu o setníku Longinovi Kristovo svědectví, ukřižování a zmrtvýchvstání.
Krásný román,který mi přiblížil poměry v Judsku za života Krista. Jednotlivé osudy se navzájem nenásilně prolínají,oceňuji i filosofické úvahy,kterých je kniha plná. Možná místy mi tam přece jen ten sentiment zavanul,ale nebyl na škodu.
Štítky knihy
křesťanství Ježíš Kristus Izrael starověký Řím pomsta ukřižování rané křesťanství historické rományAutorovy další knížky
2014 | Longinovo kopí |
2011 | Dobývat nebe |
2015 | Tiché světlo |
2014 | Nepokojný plamen |
2012 | Svatá Jana z Arku |
Kdybych nečetl "Jeho království" od Waltariho, asi bych dal plný počet hvězdiček, ale pod jeho dojmem mám chuť dát jen hvězdičky tři. Kniha je výborně vyprávěná, děj pěkně šlape, prostředí i dobový způsob myšlení jsou dobře vylíčené, ale ten silný dojem, který se mě zmocnil u Waltariho, tu vůbec nenastává. Autor se soustředí spíš na děj než na vnitřní prožitky postav, takže zatímco Waltari je niterný a poctivě prožitý, jeho postavy jsou plné trýznivých otázek a děj se odehrává v téměř detektivních dialozích a společných pochybnostech, tady jde vesměs o hotové typy, které prostě zažijí obrácení a začnou pronášet věroučné fráze. Některé dokonce (např. Marie z Magdaly) už všechno předem ví a ještě před Ježíšovým ukřižováním mluví jako farář z kazatelny. Přitom z evangelií víme, jak byli Ježíšovi učedníci natvrdlí a jak dlouho nechápali, než se jim učení teprve s jeho smrtí a vzkříšením začalo skládat a dávat smysl. Dokonce i Ježíš tady pouze mluví "podivné věci", ale nemá žádné zvláštní charisma, kterým by si čtenáře získal. Je zažíván spíš z povzdálí a z doslechu. Zatímco Waltari je prodchnutý zvláštním, až mystickým světlem a setkání hlavního hrdiny se vzkříšeným Ježíšem mají intimní neopakovatelnou atmosféru (která nutí se k těmto částem knihy stále vracet), tady se člověk "jen začte" do jednoho z mnoha čtivých románů o velikonočních událostech. Osobně mi z románu silněji utkvěla jen závěrečná symbolika Longinova kopí jako Mojžíšovy hole vyvádějící vodu (a krev) pro ostatní... Možná je to dost, ale možná je to málo. Dávám tedy čtyři hvězdičky, abych neodrazoval, ale současně vyjádřil, že něco důležitého mi chybělo. A to byly pochybnosti, otázky a tajemství.