Longinovo kopí přehled

19.01.2024

Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty.
V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech.
Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin.

Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-)
Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.