Loučení

09.04.2018

Román LOUČENÍ, napsaný v letech 1935 až 1938 v Paříži a Moskvě, má autobiografické rysy. Ale postava jeho hrdiny HANSE GASTLA prolamuje hranice autobiografičnosti; jsou na ní ukázána nebezpečí i rozhodnutí, před než byl postaven mladý měšťák po přelomu století a která o jednu generaci později, ještě umocněna fašismem, opět stojí před mladými lidmi.

Román je psaný v první osobě. Jedna z prvních recenzí románu v roce 1941, vyslovila přirovnání k metodě proudu prožitků, jak jí používali PROUST a JOYCE.

Citát z knihy, který mne oslovil:

Budete psát sám o sobě, ale toto Já nebude prostě životopisné, bude to postava jako každá jiná. Postavíte pomník neústupnému životu. Zpodobíte nelidské příšery ve všech jejich odrůdách.

Ještě stále se stmíváme. Doutná jenom ubohá jiskřička, naše vědomí… Jde o to, jak dokáže člověk uvést sám sebe v soulad s tím, co se děje mimo něj… Za předpokladu, že existuje věc dobrá a věc špatná, existovala by pravda a omyl… Tak se člověk skládá ze dvou složek: z jedné, jež předstírá, že existuje, a z druhé, která skutečně je… Ale k tomu, jaký skutečně je, patří právě ta věc… A tak tedy člověk předstírá – jeví se tak i sám sobě -, že je slušný člověk. Je jím však opravdu? Slouží totiž skrz naskrz špatné věci, je zapleten do skrz naskrz nebezpečného bludu. Co je pak ve skutečnosti za člověka? Zajisté není tím, co předstírá, že je… Je úplně jiný, je někdo druhý… Žije s tím druhým pohromadě, ten druhý je také on, aniž je si toho možná nějak vědom… Tak žijeme všichni vědomě i nevědomě, ba dokonce proti svému vědomí, nebo částečně vědomě, částečně nevědomě… Šílené tajemství…