Loupežníci

31.07.2024

Prostě romantika!! Kdyby to nemělo tak podivuhodně zamotaný konec, úplně si to umím představit jako Hollywoodský trhák.
Přesto, má to i po letech co říct.

20.04.2024

Schillerova dramatická prvotina je psána stylem zkušeného spisovatele, a i přes některé očividné dějové zkratky, se jedná o silné romantické dílo s neromantickým vyústěním. Ivanovsky Karamazovská postava France Moora, či snad bychom měli chronologicky správněji říci, Ivanův předchůdce Franc, je nejzajímavější postavou tohoto dramatu, na této postavě je skvěle zachyceno lidské nelidství, a věčná touha nabourávat nenabouratelné.

Škoda jen marxistického doslovu (vydání z roku 1955), který se opět snaží odstranit či přesněji pokroutit to podstatné ze Schillerova dramatu, tj. dialog mezi řádem utvářeným a libovolně řízeným člověkem a řádem Božím, tento konfliktní dialog se marxistická kritika snažila přetvořit na boj mezi třídami dělníků a buržoazie, tedy na boj jen uvnitř řádu lidského.

„Člověk se snadno klame. Věř mi, pokládáme někdy za sílu ducha to, co konec konců není než zoufalství.“ (s. 93, Karel Moor)

„Z bláta člověk povstává, nějakou dobu se blátem brodí a bláto děla a opět se v bláto rozpadá, až se nakonec sám přilepí na podpatky svého pravnuka. To je konec písničky, to je blátivý kruh lidského určení, a tak, šťastnou cestu, pane bratře! Svědomí, ten cholerický mravokárce, stižený pakostnicí, ať si vyhání vrásčité ženské z hampejzů a ať mučí staré lichváře na smrtelném loži, u mne se audience nikdy nedočká.“ (s. 107, Franc Moor)

16.07.2023

Schiller je typickým představitelem preromantismu, kdy buduje emocionální rodinné drama z prostředí loupežníků... a víc k tomu již vlastně ani není třeba říct, jelikož jsem v jedné větě shrnul všechny základní rysy tohoto období. Máme tu starého šlechtice Moora, dva bratry a milenku se sebevražednými sklony, jejichž propletené vztahy doplňují ještě další postavy, takže je o zábavu postaráno. Kdyby se s autorem potkal Shakespeare, určitě by mu zatleskal. Dříve mě drama bavilo více, ale pořád jde o kvalitní kousek a spolu s Goethem patří Schiller k nejlepším představitelům své doby.

21.04.2023

Zaprvé musím říct, že tohle je neuvěřitelně hezky napsané a některé věty a obraty mi vyloženě působily rozkoš. Vtipných momentů také nebylo málo a tak to má být - dokonalé vyvážení mezi seriózností a komičností.
Zadruhé, postavy byly moc hezky vykreslené a charekterizované. I někteří loupežníci, jmenovitě Schweitzer a Roller, kteří nedostali tolik prostoru, si mě dokázali získat. Takové kámoše mít je prostě k nezaplacení. Hlavní postavy, ač mají své charakteristiky, převážně zastupují koncepty (ateismus, křesťanství, archetyp otce a syna). Nejvíce mě zklamala jediná ženská postava v celém díle, Amálie. Ta na rozdíl od ostatních neměla vlastní charakteristiky žádné, pouze se stala zosobněním ženského ideálu a žila pouze svoji láskou ke Karlovi. Je to škoda, měla potenciál pro zásadní ovlivnění příběhu.
Řešení etických otázek a dilemat bylo také zajímavé, dochází k setření hranic mezi dobrem a zlem a zmatení, zda lze vůbec svět takto černobíle rozdělit. Osobní rozervanost postav a rozklad mysli jsem si užívala. Konec byl nečekaný.
Čtenářský prožitek mi lehce rušily překlepy, kterých ve vydání z r. 2005 nebylo málo.
Myslím si, že kniha má rozhodně co nabídnout, nicméně svými klasickými náměty i zpracováním zřejmě nebude úplně pro každého. Chce to trpělivost a chuť transportovat se do oné doby. Předem jsem se vzdala naděje vidět toto někdy naživo v divadle.

14.08.2022

nádherná ukázka reakce na osvícenství a počátek romantismu. Velký důraz na emotivnost, což mi většinou nevyhovuje, ale Schiller tuto charakteristiku dokázal brilantně využít. Úžasné postavy a jedinečný, překvapující příběh. Vřele doporučuji

10.07.2022

Drama má opravdu napětí i zajímavé etické problémy. Například jde Karl zachránit věrného přítele před smrtí, ovšem během této záchranné mise zemřou nevinní občané města včetně žen a miminek. Věrnost je tu pateticky vyzdvizena cnost, ať už jde o věrnost milovanému, přátelství, dodržení vlastního slibu... A to me právě i iritovalo. Postavy, když jednou něco slibily, tak přestali používat mozek a chovaly se zaslepeně a sadomasochisticky. Stáří textu se také značně podepsalo na čtivosti. Dlouhé monology, nerealisticke dialogy, nekonečné bědování, to vše nám nedává zapomenout, že čteme staletí prověřenou klasiku, která není nic pro příležitostné čtenáře.

26.05.2021

Toto drama mě příjemně překvapilo a bavilo číst ...

17.07.2020

(SPOILER) Když jsem si přečetla název knihy, tak jsem si řekla, že to nic moc extra nebude. Čekala jsem, že kniha bude nudná. Ale k mému překvapení, se mi nápad hodně líbil. Kniha mě zajímala od začátku do konce. Bylo v tom napětí. Jen mě hodně mrzelo, že buď se hlavní postavy vzdaly nebo spáchaly sebevraždu a nebo je zabil někdo jiný. Doufala jsem, že konec bude aspoň trochu šťastný, ale bohužel nebyl. Bylo mi z toho smutno.

01.07.2020

Celkem zajímavá kniha, příběh sice trochu smutnější, ale velmi čtivý. Navíc je to klasika německé literatury, takže k povinné četbě úplně ideální. Četla jsem ji v 17 a přišla mi pěkná.

18.04.2020

„Buď jaké buď, ty bezejmenné zásvětí, jen zůstane-li mi věrno toto mé já. Buď si jaké buď, jen když tam budu mít své já. Vnější věci jsou na člověku pouhým nátěrem. Já sám jsem si nebem i peklem. [Bože,] kdybys dal jen mně samotnému nějaký spálený kout země, kout, jímž jsi povrhl, kde budu zírat v osamělou noc a do věčné pouště. Pak bych tu mlčící pustinu zalidnil svými fantasiemi [...]."

Vždycky jsem si představovala mladičkého Schillera, jak potají předčítá z rukopisu Loupežníků svým -náctiletým spolužákům na Karlsruhe; a jak jsou všichni ti chlapci, kteří kolem něho sedí, vzrušeni dobrodružným dějem. Teď je mi jasné, že vzrušovat je musela i aktuálnost jeho společenské kritiky (všeho, od církve až po jednotlivé vychovatele). Ťal do živého.

Největší přednost Schillerovy hry vidím nejspíš v etických otázkách, které nastoluje. Může dobrý člověk velet zločincům a sám zůstat dobrý? Co pro nás mají znamenat pokrevní svazky, do nichž nevstupujeme dobrovolně? Máme dát přednost slibu a odpovědnosti před osobním štěstím? Jakou vinu za zlé skutky máme přičítat charakteru člověka a jakou prostředí nebo nešťastným náhodám? Schiller svoje odpovědi formuluje jasně, ale zůstává na každém čtenáři, jestli jeho řešení přitaká, nebo jestli v něm jednání hrdinů vzbudí mravní odpor. Mně třeba mírně vadila autorova moralizující zbožnost; ale respektuji, že on sám takový byl.

Největší a nejpůsobivější postavou pro mě není ani ušlechtilý vůdce loupežníků Karel, ani démonický Franc, rouhající se Řádu. Natož nerealistická Amalie, jejíž celá osobnost se redukuje na nudné zbožňování Karla. Největší dojem na mě udělali Karlovi nejvěrnější druhové, Roller a Schweitzer, kteří by ho následovali i do pekel. Schiller mi pomohl znovu si uvědomit, že mravní vlastnost, které si cením nade všechno, je věrnost.

Loupežníci jsou hra patetická, plná reflexívních monologů, romantické niternosti a idealismu. (Francův plán zavraždit svého otce žalem je velice idealistický - ve smyslu vlády ducha nad hmotou - a nelze si nevzpomenout na Novalisův pokus o sebevraždu těla prostou vůlí.) Je to ale zároveň hra pre-romantická, plná klasicistních reminiscencí na antiku. Kdyby ji napsal autor vyzrálý, hodnotila bych ji asi přísněji, ale jako prvotina chlapce je rozhodně pozoruhodná.

16.11.2019

Nebylo o vysloveně špatné, ale také to určitě nebude moje nejoblíbenější kniha vůbec. Slabší 3 hvězdy. Téma pomsty, vychytralosti, vypočítavosti - to mne zrovna moc neoslovovalo v případě této hry. Některé monology byly také na můj vkus příliš rozvláčné. Konec překvapivý s nečekanými zvraty. Jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, ale znovu už číst nebudu.

24.02.2019

Překvapena délkou hry, ale naplno vtažena do vln romantismu, jsem nakonec přišla na chuť i delším monologům-úvahám.

13.10.2018

Nebyl to špatný nápad, ale nechápu, proč tam mají skoro všichni sklony k sebevraždě/vraždě.

25.02.2018

V rámci Čtenářské výzvy jsem si přečetla tuto knížku.Nemůžu napsat,že to bylo špatné,ale hodně mi vadily dlouhosáhlé monology .A překvapivý konec.

21.11.2013

Když pominu značnou patetičnost dramatu, pro který se zřejmě dnes tak málo hraje, ale který k romantismu patří, musím přiznat, že sílu Loupežníci opravdu mají. Čekal jsem nějaké bandity ve stylu Lotranda, ale to jsem se spletl. Tohle byli opravdoví lotři, ničemové, vyvrženci, jejichž poslední nadějí pro přežití v tomto světě je nevyřčený slib přátelství, pouto společně prolité krve - jejich nejvyšší zákon a jejich jediný mrav (Napadá mě souvislost s filmem Divoká banda).
Navíc je to vlastně i filosofický traktát (což také divadelní hře pro dnešní publikum moc na atraktivnosti nepřidá:-( ). Pojednání o Bohu a údělu člověka. O tom, že propadne-li kdo zlu, ač se holedbá vznešenými cíly, je stejně ztracen. Napadá mě: skončil takhle nějak podobně i Robin Hood?

18.04.2012

ooo, Schiller, kedysi sa toľko vkladalo slov do vyznaní, dnes stačí len "I love you", ale beztak, nedokážem si pomôcť, keď prirovnám Schillera k ruskému Lermontovi z vlastných citov... Schiller akoby sám bol Pečorinom, Hrdinom našich čias, ale tých nemeckých čias, dobovo i krajinne odlišných a rovnako emotívne silno efektných v mojom srdci, takého človeka stretnúť osobne, hovorím si po už koľký raz... next Úklady a láska, Mária Stuartová... ešte pripomeniem na zamyslenie pikošku z doslova: Schiller a Goethe boli priateľmi a Goethe ho volal do jeho mesta, aby prišiel bývať, takéto vzťahy kedysi bývali...