Lovci kožišin
Helge Marcus Ingstad
Jejich osudy a dobrodružství v severní Kanadě. Příběh mladého Nora, lovce kožešin v severní Kanadě, na začátku 20. století.... který žije se svým psím spřežením, pár bělochy a místními Indiány v krásné kanadské přírodě.
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 1971 , OrbisOriginální název:
Pelsjegerliv blandt Nord-Kanadas Indianere, 1940
více info...
Přidat komentář
Do děje jsem se vžila hned. Lovci, kteří nikdy nevěděli co je přesně čeká a stejně se vydávali do zasněžené krajiny.
Vydat se na sever ameriky, jít ve stopách lovců a mít hlavu čistou. Krásně napsaná kniha, kterou vřele doporučuji, každému kdo dokáže vnímat dobrodružstvi v přírodě.
Skvělá knížka, kterou napsal skvělý člověk. Zde jsou sepsané jeho pravdivé zážitky, které nasbíral při svých pionýrských toulkách kanadskou divočinou před 80áti lety. Jednalo se zejména o území severně od Velkého otročí ho jezera. Pozor, knihu nezaměňovat s Flosovými Lovci kožišin. Životopis tohoto norského dobrodruha stojí za pozornost. Já osobně ho řadím mezi norské velikány jako byli Roald Amundsen, Fridjtof Nansen, či Thor Hayerdal. Za povšimnutí stojí, že Ingstad se narodil v 19.století a zemřel v 21.století ( 1899-2001) , žil tedy ve třech stoletích...
Příběh dobrodruha, odkázaného sám na sebe. Nepřestane mě fascinovat, co člověk všechno dokáže (nebo dokázal?), mít jen pár základních věcí a jinak být zcela soběstačný z toho, co nabízí příroda Kanadské divočiny. Setkání s jakýmkoliv dalším člověkem je velká náhoda a důvod pro společné pobytí. A když se lovci sejdou v létě ve výkupní stanici, tak probírají, kdo se už nevrátí (smrt je zcela přirozenou součástí života, to, že někdo umrzl, nevyvolává zvlášť velké emoce), a za pár týdnů je to táhne zas pryč od lidí.
a mám nového oblíbence mezi dobrodruhy a výzkumníky ! a rozhodně tuto knihu do knihobudky nevrátím :)
Helge podává svou výpravu do Kanady, mezi lovce kožešin jako něco tak nádherného, samozřejmého, přitom jen tak mimochodem zmiňuje drsný život a severu a jeho útrapy, že máte chuť zbalit si pár švestek a vyrazit v jeho stopách...
" Ani Forth Smith, ani Fort Fitzgerald není místo, kde se vám může zalíbit. Setáváte se tam poprvé s bičem severu : s komáry a tiplicemi. Zakrátko vyhlíží nový návštěvník tak, jako by byl stižen hlízovým morem. Ani oku nemá toto místo co poskytnout. Všechno zde má příchuť svrbění a nudné polocivilizace."
na severu se potkáte nejen se zvěří, Indiány, ale i s jinými dobrodruhy.
"...jinak je minulost uzavřenou knihou a není zvykem se vyptávat. Na severu muž začíná znovu. Je posuzován podle toho, co dovede, a po všem ostatním níkomu na celém širém světě nic není.", kteří se umí při setkání po dlouhém čase samoty zřejmě i pěkně rozjet :
" co se však ještě děje, shromáždí-l se hrstka lovců kožišin na slavnosti v kanadské divočině, není už nic pro ostatní. Indiáni jsou dobří sousedé - a to, co pronikne ven do jasé letní noc, se nebude povídat dál." :D to zní přímo...tajemně :)
barvitě popsán život severských Indiánů...dle anotace je autor jediný běloch, který s kmenem "Pojídačů divokých sobů" celý rok žil, přijali ho mezi sebe, a díky tomu nám připravil i etnograficky zajímavou publikaci...třeba :
" Je nyní doba, kdy domorodci hýří, pochutnávajíce si na čerstvě povyrostlém paroží, keré je několik palců dlouhé a potažené zelenou chlupatou kůží. Každý sob má v jícnu hrst larev. Ty patřily za starých dob k zamilovaným jídlům Indiánů, ale dnes se po skolení zvěře vybírají a zahazují." Dobrou chuť !!!
popisuje schopnost indiánů se orientovat v přírodě - -kompas vs. vrozené schopnosti : "Tijón ukazuje nebe, závějě, kůru, větve stromů...Nakonec dodává : Možná velký vítr v zemi beze stromů, možná nic vidět, - Indiáni vždycky vědět cestu, tady - a s úsměvem si přiloží prst na čelo."
nádherná bílá samota, občas krutě nehostinná (pár příběhů traperů, co se už nevrátí...) a potom se zas měnící do barevné zelené divočiny protkané stříbrnými jezery a modrými stužkami řek....člověk sám, jen se svými psy a pak spolubydlícimi typu vlci, sněhule, veverky, občas nějaké ten medvěd....no, šla by jsem hned...pryč tady z toho uspěchaného světa...i když vím, že ani ta divočina už není to, co za Helgeho časů....
jak praví závěr knihy :
"jdeme do města za vším, o čem jsme tam na severu tolik večerů hovořili u tábrového ohně nebo ve stanu. -- Vítá nás shon , chvátající auta a tramvaje, jekot a hřmot, záblesky křiklavých barev a světel. Lidé se štvou ulicemi , jako by na tom záviselo blaho celého světa. Když jsme ve městě čtvrtý den, přijde ke mně Klondike Bill a praví "odcestuji zítra na sever. Musím zas domů do stanu, tady se cítím příliš osamělý."
smekám, pane Ingstad, za prožití a jestě lepší popsání vašich dobrodužství a vřele doporučuji ! a jdu shánět vaše další knížky...
P.s. mám vydání z roku 1965 a na straně 45 je v 5 řádku zvrchu slovo "naproti" otočené o 180°...vzhůru nohami :)
Tato kniha ve mě zanechala hluboký dojem. Silné příběhy o lidech žijící ze dne na den bez majetku a přece šťastni. Navíc má autor vypravěčský talent a při čtení vás obklopí plastický obraz kanadské přírody. Je to kniha, kterou jsem určitě nečetl naposled. Škoda, že Ingstadovi v češtině vyšli jen čtyři knihy. PS: Na youtube jsem našel video party třicátníků, kteří se sešli se stoletým Ingstadem! Chtěli informace, aby se mohli vydat v jeho stopách a nalézt v tundře jeho srub. Našli ho! Úžasný příběh.
Zas další knížka o severské divočině. Byla fajn. Žádný konstruovaný román jako od Londona a na druhou stranu to bylo pěkně uspořádané vyprávění. Tak jsem rád že jsem tuhle knížku objevil.
vyborna kniha pro dobrodruhy,milovniky prirody a dobrodrzžstvi....cetl jsem ji asi petkrat
Autorovy další knížky
| 1965 |  Lovci kožišin |
| 1971 | Kolumbus nebyl první |
| 1942 |  Poslední Apačové |
| 1961 | Mužovia divočiny |
Nenápadný poklad. Ingstad se ve 30.tých letech vzdal advokátské praxe v Norsku a na několik let zmizel na severu Kanady, aby lovil kožešinovou zvěř. Když bylo třeba, postavil chatu, vor nebo most, zabíjel soby a vlky (ale zželelo se mu medvíďat). Se psím spřežením procestoval tundru i lesy, sám, s bílými druhy i s Indiány. Knížka je plná krásných, krutých i humorných momentů. Neskutečný zážitek asi musel absolvovat, když v naprosté pustině s vábničkou na losy přivábil namísto zvířete Indiána s vábničkou na losy, nebo když po putování divočinou narazil na indiánskou vesnici plnou nadržených žen a dívek, protože muži byli už dlouho na lovu... Neuvěřitelné historky doprovází přímo fotografiemi z míst činu, takže číst knížku je opravdu silný zážitek.