Lovcovy zápisky
Ivan Sergejevič Turgeněv
Ivan Sergejevič Turgeněv: Lovcovy zápisky. Rok 1874, první vydání. "Lovcovy zápisky je soubor 25 povídek ruského spisovatele I. S. Turgeněva. Popisují život a přírodu na ruském venkově očima lovce. Příběhy se odehrávají v Rusku (Orelské gubernii) v 19. století. Hlavním hrdinou je lovec Kostomarovskij. Povídky původně vycházely v časopise Sovremennik v letech 1847-1852, knižně poprvé vyšly roku 1856 (tři povídky však autor doplnil až v letech 1870-1874) a svému autorovi přinesly velký úspěch. Jejich líčení ruského venkova a venkovanů významně přispěly ke zrušení nevolnictví. Patří mezi nejznámější díla klasické ruské literatury a stále vycházejí v mnoha jazycích." (zdroj: Wikipedie)... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1874 , I. L. KoberOriginální název:
Zapiski ochotnika, 1852
více info...
Přidat komentář
Jak která povídka. Některé jsou slabé, jiné dobré a asi dvě tři skvělé. Celkově lepší průměr.
Je to hodně o povaze lidí, Turgeněv je dobrý vypravěč a výborně svoje postavy charakterizuje. Nejvíc se mi líbil svérázný Jermolaj, který doprovázel vypravěče na jeho cestách, a pak zchudlý statkář Čertopchanov, co ho opustila cikánka Máša a on se z toho už nevzpamatoval. Poslední ranou pro něj bylo, když mu ukradli Malek-Adelu, koně, kterého měl od žida... Tak to je hezká povídka, i když hodně smutná.
Měj jsem ještě povinnou ruštinu, tedy vím o dílu Записки охотника již opravdu hodně dlouho. Dosud jsem ji ale nečetl, asi i proto, že jsem si z tehdejší politické situace nepřinesl právě oblibu v ruských produktech (a dnes to není o mnoho lepší). Ani nevím proč, ale sáhl jsem po této knize nyní a nelituji. Není to sice supermoderní pecka, ale čte se dobře a děj příjemně plyne. O Turgeněvovi jsme se učili, že uměl střídmými prostředky charakterizovat i velmi složité postavy, a musím to potvrdit. A ještě bych k tomu přidal, že umí skvěle mísit poetiku a krutost prostředí a doby.
Druhá kniha od Turgeněva. Když jsem si toho času přečetl Jarní vody, bylo mi jasné, že dříve nebo později si budu muset přečíst i Zápisky. Upřímně chovám podezření, že je Turgeněv snad vůbec nejlepší vypravěč, co jsem kdy poznal. A to říkám i přes klasicky mizerné provedení knihy Dobrovským. Jedná se o soubor pětadvaceti povídek, spíše lyrických, než epických (dost přírodní lyriky, takřka žádné vyprávění (dobře, to přeháním)), které se krásně čtou a které vám mysl zaplní jen sebou samými.
Vypravěč chodí po lesích a potkává u toho nejpodivnější existence, které více méně pasivně pozoruje a bystře, citlivě popisuje. Povídky jsou tu zajímavější, tu méně, individua v nich popsaná jsou podivuhodnější, tu méně. Ale čte se tu zkrátka krásně. Některé povídky si prostě člověk nemůže nezapamatovat. Můj oblíbený je Újezdní lékař. Neuvěřitelně plasticky popsaný rozhovor dvou můžu, citlivé a jímavé vyprávění, které se člověku vrývá pod kůži, protože Turgeněv píše prostě bravurně. Marně pro to hledám příměr. Na straně druhé je fakt, že až na silnou atmosféru a skvělé vyprávění v knize nic jiného nenajdete. Ale co sakra? Proč by to mělo vadit? Je to uklidňující, po šíleném vyprávění Výrostka, nebo po odborné literatuře. Otevřete lahev vína a posadíte se do křesla, nebo vezmete knížku a sednete si do parku. A pak na nic jiného nemyslíte. To je jednou za čas tak uklidňující a osvěžující, že se za to autorům jako je Turgeněv ani nedá dostatečně poděkovat.
Vždycky jsem si říkal, jak je to bizarní, že v době kdy Melvile píše Bílou velrybu o velrybářích a Jack London příběhy dobrodruhů z Aljašky, tak v románech z carského Ruska chodí jedni znudění šlechtici k jiným, hrají karty, pijou vodku a jejich duševní obzor sahá od Moskvy do Petrohradu. V případě, že jde o vojáky, tak možná ještě na Kavkaz.
A tady jsou velmi pěkně napsané povídky ne z prostředí aristokracie, a z venkovského prostředí - lesy, stepi, polostepi, zapadlé vesničky a lidé v nich.
A je jasné, že být v té době rolníkem v takovém Bělevu, Bessonovce nebo v jakékoliv jiné zmíněné dědině, že to rozhodně žádný med nebyl. Protože ve všech oblastech, kde se povídky odehrávají, ještě vládlo nevolnictví a tom, co to v praxi znamenalo se v této knížce dovíme dost a dost. Některé historky jsou mrazivé. A proto Lovcovy zápisky tak přispěly ke zrušení nevolnictví. A na jedné straně kruté zacházení s nevolníky a na druhé straně krásné popisy přírody, až se člověk přímo vidí někde na okraji zrajícího žitného pole a březového háje s protékajícím potůčkem. Takhle sugestivní umí Lovcovy zápisky být.
Zrovna jsem knihu dočetl, ale mám takový dojem, že se k ní budu v budoucnu ještě vracet.
A ještě jedna hluboká poklona překladateli - chvílemi mluva naprostých vypitých primitivů s IQ tykve, jinde podlézavé obraty notorických pochlebníků a jinde rádoby učené rozpravy pseudointelektuálů. Všechno opravdové a plastické. Smekám.
Ač jsem chtěl být originální a napsat sem nějaká další moudra, jelikož je má hlava velká a vše pobere dokonale, narazil jsem na problém, že nedokáži nic originálně pochvalného či hanlivého vymyslet. To mě vedlo k zamyšlení, zda vůbec originální člověk jsem a během toho, co plodím tento nesmyslný blábol o své vlastní (ne)originalitě pomalu dospívám k tomu, že nikoli. Zdá se, že můj vlastní úpadek se rodí ještě dřív, než mohl začít růst, aby byl pád posléze ještě větším. Přesto možná proto víc bolí. Nabít si hubu hned na startovní čáře, vidět jak nejskvělejší šedivák, který v mé mysli patří mně, jest osedlán někým jiným a já sedím jenom na náhražce takové skvělosti, je bolestným zjištěním. Mé nikdy nemilující ego umřelo uschlé a nehybné na smrtelné posteli, teprve zamilováno do obyčejnosti. Nedá se již proto vzkřísit stejně jako nikdy nepovstane v mém srdci jakákoli radost ze zbytečného lovu, kdy si naopak honí ego několik chlapíků střílející divokou vystrašenou zvěř jednu za druhou. Nebo vypustí své honící psy, aby za ně uštvali a zabili zvíře. Lovci pak s domnělou trofejí mávají ostatním před nosem, vycpávají si je, nebo vystavují jejich kožešiny na stěnách nebo u krbu na zemi. Kochají se anebo se chvástají, jak to byl skvělý a úspěšný den, jak oni sami byli úspěšní. A jelikož jsem zjistil, že má originalita nikdy neexistovala, nemohu vzpomenout na staré dobré časy a říct si s povzdechem, jaké to bývaly dobré časy, když jsem žil ve lži, minimálně jsem se krmil tím, že originalita někdy příjde sama. Nikdy nepřišla a teď se již nikdy nedostaví. Smutný příběh? Pouze obyčejný drazí přátelé.
Opravdu, jak píší i ostatní, to moc o lovu není. Lov (zvláště střílení tetřevů) jen jen okolnost, příležitost, aby se autor rozepsal o lidech, které potkal na svých loveckých výpravách. Někteří jsou hloupí, omezení, využívající svoji moc nad mužiky, někteří jsou zajímavější. Nejvíc asi Kasjan od Krásného Meče, jurodivý, který nechápe, proč ten lovec ty ptáky střílí. Jen pro zábavu a potěšení z lovu. A protože této vášni také nerozumím, tak s Kasjanem plně souhlasím, i když nejsem jurodivý.
(Poslech dvanáctidílné dramatizace knihy.)
Úplně o lovu to zrovna není, ale vše je vynahrazeno krásným popisem ruské přírody, lidí, žijící před hafo lety , kde se možná až dosud nic nezměnilo. Příběhy obyčejných lidí - dnes tu člověk je, zítra být nemusí.
Nádherné líčení přírody, člověk má pocit, jako by tam skutečně byl. Opravdu se nejedná o dílo plné děje, proto sedne jen někomu. Ten kdo si k němu cestu najde určitě nebude zklamaný, ač je to kniha stará přes 150 let, lidé jsou pořád stejní, například: "čím menší pán, tím více nos nahoru" a také, že lidé i tehdy řešili, jestli dříve nebylo lépe.
Čekal jsem, podle názvu, různé příběhy z lovu. To se v celé knize nedostavilo. Místo toho byly povídky o ruské přírodě a povaze ruských lidí. Toto úpně jiné, mnou neočekávané, téma mi však nevadilo. Bylo to zajímavé číst si o vzdálené zemi za časů víc jak 150 let zpět.
Povinná četba - nic jsem nečekala a byla příjemně překvapená. Moc hezky popisovaná příroda i lidé.
Čekala jsem lovecké masakry a tak jsem byla knihou velice mile překvapená, nádherné popisy krajiny, lidí i zvířat.
Kniha se mi líbila.
Citáty, které mne oslovily:
Stejně to na světe divně chodí, s někým může být člověk bůhvíjak dlouho pohromadě, i přátelit se mohou, a přesto si s ním nikdy upřímně, od srdce nepopovídá; a s jiným se ledva seznámí, a už na sebe jeden nebo druhý prozradí to nejskrytější tajemství jako u zpovědi.
A s každým neštěstím se člověk nakonec vyrovná a i z té nejhorší situace je vždycky nějaké východisko.
Proti smrti nezmůže nikdo nic, ani člověk, ani jiné stvoření. Smrt nemá naspěch, ale nikdo jí neuteče; ale pomáhat se jí nemá.
Tak především musím napsat, že pokud se někdo chystá tuto knihu číst a čeká od ní něco podobného, jako třeba "Lovcem v tajze", nebo jiné knihy, kde je na prvním místě příroda, tak ho musím už dopředu upozornit, že se jeho očekávání v tomto ohledu nenaplní. S trochou nadsázky by se kniha mohla v podtitulu jmenovat Lovcovy nelovecké zápisky.
Pro lovuchtivé je samotný lov popsán na ne více jak deseti stranách. Pro přírodomilné je těch stran s popisem krajiny, a vůbec přírodních krás, přeci jen více.
Kniha je ale hlavně o lidech. O lidech, se kterými se autor na svých loveckých toulkách potkává a podává nám čtenářům jejich velmi dobře vykreslený popis charakterů, jednání i zjevu. Jsme tak na stránkách svědky pestrého defilé různých postaviček, především z ruského venkova. Autor nás tak seznamuje s bohorovnými, ale i zchudlými šlechtici. Vykutálenými, krutými a zároveň před vrchností se poníženě plazícími statkáři, výběrčími a správci a v neposlední řadě se sluhy a prostým lidem vesnic, který většinou s útrpností, bázlivostí a pokorou snáší svůj, jak věří, bohem určený úděl.
K samotnému hodnocení. Především musím říct, že nemám moc rád povídky. Potřebuji totiž přeci jen delší dobu (více stran), abych se s postavami seznámil a sžil a to se mi,ve formátu povídek, kdy se vesměs obsazení postav kompletně obmění, moc nedaří. Navíc ruské oslovování jménem plus jménem po otci, mi dělá v orientaci kdo je kdo dost potíže.
Přesto jsem asi až do půlky četl s poměrně značným zaujetím a autorův styl psaní mi byl po chuti. Od půlky už to bylo horší a po dočtení asi dvou povídek jsem se přistihl, že vůbec nevím o čem byly. Prostě moje antipovídkovost se přihlásila ke slovu a bránila mi v udržení pozornosti.
Závěr: tři hvězdy z toho jedna je dolů za to, že jsou to povídky.
Ruská duše ve své původní a nejčistší podobě – bez všech mučivých dilemat a dějinné tíže, jen skrze přírodu, venkovskou krajinu a zdánlivě bezvýznamné, ale o to větší příběhy malých, krásných lidí. Knihu už si téměř nepamatuji, ale ten základní pocit březových hájů a průzračně dalekých výhledů do kraje zalitého chladnoucím sluncem ve mně zůstal.
Jsou pro mě jedním z nejoblíbenějších titulů ruské klasiky, která sama o sobě je velký pojem. Je nesporné, že Turgeněv je spisovatel par exellence, poctivý umělec, který virtuozně ovládá řemeslo a ještě mnohem víc..... Lovcovy zápisky jsou však trochu solitérem v rámci jeho díla: tak, jako ostatní jeho příběhy jsou dokonale vycizelované, vynikají skvělou charakteristikou postav, jsou dějově sevřené a perfektně vygradované. Jak se mu však do nich paralelně podařilo vložit tu atmosféru nedozírných prostor, tu poezii bezčasí? Nevím............ Vy snad ano?
Vzhledem k tomu, že jsem od Turgeněva přečetl i jiné povídky, tak nemohu než konstatovat, že tyhle se mi až tak moc nelíbily, nenašel jsem v nich úroveň, kterou jsem očekával.
Pod vlivem téhle knížky jsem proseděl hodiny v třeskuté zimě pod střechou kůlny, ze které skrz improvizovaný kryt z deky koukala jenom hlaveň vzduchovky, a představoval si, jak přijdu za babčou s úlovkem tetřívků. Nebyla to pravda taková romantika jako v knize, ale nakonec jsem nějaké tři či čtyři vrabce zavěšené mezi prsty slavnostně před obědem donesl, přes brýle na kterých se zkondenzovala vlhkost jsem skoro neviděl, babča mě ale nevítala vítězoslavně, nýbrž celkem pragmaticky - tetřívci putovali sežrat slepicím, kterým za živa uzobávali z hrnce...
Přiznávám, že jsem z toho měl léta špatné svědomí, zvlášť v době, kdy se začal používat bezolovnatý benzín a populace vrabců se začaly povážlivě snižovat. A nedávno jsem potkal v hospodě souseda, a ten vyprávěl, že jednu dobu byl život na jejich pozemku docela drsný, nikdo nevěděl kdy mu nad hlavou začnou svištět kulky :D
Tak nevím, jestli jsme dneska vyspělejší nebo naopak přecitlivělí, a mlaďáskovi už bych asi na vrabčáky střílet nedovolil...
Nic jsem od knihy nečekal a snad právě proto mne tak zasáhla. Citlivé dílo pozorného pozorovatele.
Část díla
Běžin luh / Běžinova luka
1852
Birjuk / Nelida
1848
Čertopchanov a Nědopjuskin
1849
Čertopchanovův konec
1872
Chor a Kalinič / Tchoř a Kalinyč
1847
Autorovy další knížky
1950 | Lovcovy zápisky |
1970 | Otcové a děti |
1977 | Jarní vody |
1963 | Asja |
1969 | Milostný kruh (7 povídek) |
Byl jsem naladěn na čtení povídek o lovu zvěře, ale ouha, je to však krásné čtení, kde je velmi poutavě zachycen popis přírody a ruku v ruce vylíčen těžký život vesnických lidí v nevolnickém carském Rusku.