Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/462745/mid_lucemburska-zahrada-Cog-462745.jpg
4
298
298
Filozofické podobenství se sci-fi prvky vypráví příběh dramatických zvratů během jednoho léta v životě pařížského profesora. Profesor filozofie Paul cosi hledá na internetu a omylem napíše zadání s překlepem. Na takto vzniklé nesmyslné slovo objeví jediný odkaz, který ze zvědavosti prozkoumá. Jde o fragment fantasy románu s dlouhými pasážemi v neexistující řeči, jehož autorem je podivínský americký matematik. Umělý jazyk v sobě nese zvláštní magii, která promění Paulovo vnímání. Prochází pařížskou Lucemburskou zahradou a vše jako by náhle viděl jinýma očima. Náhodou zahlédnutý text za výkladem ho svede dohromady se studentkou Claire, s níž podivnou proměnu sdílí, a vzniklý vztah roztočí zběsilý kolotoč poloskutečných událostí, který hrdiny zavádí do Ameriky, Moskvy i Karibiku. Všude tam se opakují fantastické variace na téma falešných realit a umělých světů, a tak se rozvíjí jakási mysticko-filozofická alegorie na téma vnímání a významu vnímaného. Autor připojil i náznak slovníku oné umělé řeči.... celý text
Přidat komentář
Jsem zvyklá dočítat každou knihu. Ovšem tady mi to dalo hodně práce. Přišlo mi, že v jogurtštině je psána celá kniha, nejen Rossův text. Bylo to sci-fi nebo vztahový román? Asi něco mezi. Kniha má zřejmě nějaký hlubší smysl...ten ovšem mně bohužel unikl. Dvě hvězdy za moc pěkné popisy a celkem čtivou část odehrávající se na zvláštním ostrově.
Knihu jsem dočetl jen díky tomu, že je (na autora nezvykle) tenká a ještě k tomu jsem onemocněl. Velkou čtenářskou krizi jsem měl za Simoninou pomstou. Ty pitomé audioanimatronické figuríny mě celou dobu štvaly a zdálo se mi, že i samotný příběh je kvůli nim tak krkolomně, až loutkově smontovaný. Přestalo mě zajímat, co bude dál. Ajvazovu lehkost a radost z vypravování jsem našel až v kapitole na ostrově a nakonec jsem byl rád, že jsem se překonal a knihu dočetl. V každém případě jde o knihu jinou než všechny předchozí – především tu jde o jeden příběh bez košatých a bujných vsuvek a odboček. Na druhou stranu je krásně napsaná (např. úžasný popis Paulova mystického zážitku v Lucemburské zahradě), snad nejbásnivěji ze všech Ajvazových knih. Možná i to je důvod, proč právě tato kniha, u Ajvazových čtenářů zjevně nejméně oblíbená, získala tak významnou literární cenu. Pokud Ajvaze neznáte, tímto nezačínejte, a pokud znáte, nenechte se odradit a nechte se autorem přenést do trochu jiných poloh. To nové, co jsem tu našel já, je určité životní smíření a moudrost. Jsem zvědav, čím autor překvapí příště. 70%
Autor si tu skvěle hraje s jazykem a opět se díky němu dostáváme do světa magického realismu. Tento žánr úplně nevyhledávám, ale v podání Michala Ajvaze mne prostě baví. Nevím, jak to Ajvaz dělá, ale ve svých knihách umí tento žánr využít tak, aby to pro mne bylo srozumitelné. Skvělé.
Moje první setkání s autorem. A myslím, že nebude poslední. Rozhodně jsem se nenudila.
Kniha se mi vcelku i líbila. Skvělý nápad se smyšleným jazykem a následným vnímáním světa kolem sebe. Ale také se nedá říct, že by mě kniha nadchla tak, že bych ji musela číst znovu. Ale to může být třeba jen žánrem knihy, který běžně do mé literatury nepatří. Za mě průměr :)
Život jako řeka, jiskřivá a okouzlující, temná a bahnitá zároveň. Prozření a souznění s vesmírem, nepřátelství a chlad kosmu. Láska přinášející záblesk radostí ale též utrpení, kterým je vykoupena. Z rutiny do rutiny, žili jsme jen jedno léto... (?)
Začátek se mi moc líbil. Hlavní hrdina se překlikne na klávesnici a nakonec čte na Internetu něco úplně jiného, než vlastně chtěl. Pasáže s yggurštinou jsem spíše přeskakoval. Střední "filosofická" pasáž, kdy díky četbě příběhu v nesrozumitelném jazyku hrdina vidí vše jinak a je šťastný, mě trochu připomínali Siddhártu, ale spíše mě nudil. V následné ději nechybí překvapení, což oceňuji. Autor psát určitě umí, ale na plný počet hvězd to aspoň pro mě není. Nepřeložil někdo pasáže s yggurštinou?
Probuzený Paul a ztemněná Claire a jejich zvláštní vztah. Šílená pomsta zrazené Simone. A to vše v magickém příběhu propojeném yggurštinou. Přijměte minulost, smiřte se s ní, smiřte se sami se sebou ... "Tubest ryvirr, umugo guddar, umu bet mi du-ryvu. ..." Ajvaz je jedinečný. Zajímavé čtení.
Neobyčejný román napsaný krásným jazykem. Realita se mísila s představami, při čtení jsem byla napjatá a pořád čekala co dalšího šíleného přijde. Yggurštinu jsem přeskakovala. Zkoušel to někdo z vás přeložit? Celkově mam z knihy zvláštní dojem.
Román Michala Ajvaze je pro mě překvapením. Imaginace propojená s realitou. Začátek trochu těžší, ale pak mě kniha chytla a přečetla jsem jí jedním dechem. Ještě nevím, co si z ní odnesu, protože děj stále doznívá a je to určitě na hlubší analýzu a nechat knihu v mé hlavě dozrát.
V rámci Ajvazových knih mne to bavilo méně, ale stále se jedná o kvalitní kousek.
Čte se jedním dechem. Základní příběh docela ohraný, jako opakovaný vtip na mě taky působil postup "nevysvětlitelná fantaskní událost - vysvětlení a la Sherlock Holmes". Přesto kniha nabízí spoustu možností interpretace a jako prozaický příspěvek k filosofii jazyka je to geniální.
Skutečně neobyčejný román a na dnešní dobu i překvapivě hluboký.
Zajímavé na něm je podle mě ze všeho nejvíc to, jak si dokáže pointu nechat pro sebe skutečně až do konce, což je rozhodně nevšední. A ona pointa tak, jak jsem ji pochopil, se mi dost zamlouvá.
Kvalitní kniha. Originální nápady, zajímavé zápletky. Oceňuji především originální a hravou práci s jazykem. Přesto se mi Druhé město líbilo více.
Mimochodem - zkoušel někdo rozluštit alespoň části fiktivních pasáží na základě slovníčku na konci knihy? :)
Rozsahem skromnější, než Cesta na jih, kterou jsem četl předtím, ale opět fascinující. Ajvaz ve svém fantaskním příběhu otevírá spoustu překvapivých průhledů do skutečnosti, která nás obklopuje. Lucemburská zahrada je tu místem a symbolem náhlého osvícení, po němž hrdina dokáže nahlížet realitu úplně novým, všechápajícím způsobem, tohle náhlé procitnutí je ale draze vykoupeno osobní katastrofou. Motivů a myšlenkových proudů, které je možné sledovat, je tu ale mnohem víc: Náhoda. Plynutí, větvení, změna. Imitace a iluze. Jazyk. Příběhové archetypy. Smíření s bolestí. A to všechno nikoli v podobě nějakého suchého filozofování, ale ve formě strhujícího příběhu pohrávajícího si s hranicemi reality a snu.
Umělý jazyk, který hraje v románu zásadní úlohu, je vzrušující právě svojí nesrozumitelností a vodítko, které Ajvaz v závěru dává v podobě útržkovitého a abecedně neřazeného slovníčku, tohle kouzlo ještě zesiluje. Nezkoušel jsem s jeho pomocí dešifrovat text v yggurštině, ale s trochou pozornosti se v něm dá najít alespoň překlad názvu oné opery, který leccos osvětluje.
Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.
Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.
Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.
Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.
Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, "cítí jako postavy z amerického seriálu LOST."
Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.
Dodržujíc nepsané pravidlo "když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala" to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).
Mistrně napsaná kniha.
Po právu získala ocenění Magnesia Litera 2012 Kniha roku.
Štítky knihy
česká literatura Paříž Karibik Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Knihu jsem si vybrala v knihovně kvůli čtenářské výzvě. Nemůžu říct, že by mne nudila, že bych ji měla chuť odložit. Chtěla jsem vědět jak dopadne, ale celé čtení bylo takové povrchní, nijak mne děj nevtáhl. Spoiler: jednu hvězdu dávám za potrestanou nevěru, druhou za Rosse a jeho umělou ženu a třetí za skleněný dům v džungli.