Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/462745/mid_lucemburska-zahrada-Cog-462745.jpg
4
298
298
Filozofické podobenství se sci-fi prvky vypráví příběh dramatických zvratů během jednoho léta v životě pařížského profesora. Profesor filozofie Paul cosi hledá na internetu a omylem napíše zadání s překlepem. Na takto vzniklé nesmyslné slovo objeví jediný odkaz, který ze zvědavosti prozkoumá. Jde o fragment fantasy románu s dlouhými pasážemi v neexistující řeči, jehož autorem je podivínský americký matematik. Umělý jazyk v sobě nese zvláštní magii, která promění Paulovo vnímání. Prochází pařížskou Lucemburskou zahradou a vše jako by náhle viděl jinýma očima. Náhodou zahlédnutý text za výkladem ho svede dohromady se studentkou Claire, s níž podivnou proměnu sdílí, a vzniklý vztah roztočí zběsilý kolotoč poloskutečných událostí, který hrdiny zavádí do Ameriky, Moskvy i Karibiku. Všude tam se opakují fantastické variace na téma falešných realit a umělých světů, a tak se rozvíjí jakási mysticko-filozofická alegorie na téma vnímání a významu vnímaného. Autor připojil i náznak slovníku oné umělé řeči.... celý text
Přidat komentář
Bohužel další - a opět nepříliš úspěšný - pokus o četbu současného českého autora, dokonce ověnčeného literárními cenami.
Příliš dlouhá souvětí, byť kraťounké rozsahem, neskutečně rozvleklé. Opravdu mě to neoslovilo.
Zpočátku typicky ajvazovské prolínání naší "reality" s fantaskními světy, až jsem si v jeden moment říkal, že už mne to snad i trochu přestává bavit. Poznenáhlu se ovšem z knihy vynořil přece jen zas trochu jiný příběh - bylo zde více psychologie, více vztahů a při čtení mne jímala melancholicky teskná nálada. A taky smíření: neboj se, neboj se, porážky ani vítězství. Pěkné. Ajvaz mne opět nezklamal.
Já nejsem na filosofické řeči, takže bych tu knihu asi seškrtala tak na třetinu. Vlastně mě u čtení udrželo jen doporučení, které jsem si ale asi špatně vyložila. Příběh byl nakonec celkem zajímavý, ale pro mě veskrze nesympatický hlavní hrdina zanechal celkový dost negativní dojem.
Eh... tedy vysvětlovat tak dlouho čtenáři, že si autor položil prsty na jiné klávesy než je při psaní deseti prsty nutné... možná za to dostal tu Magnesii :).
Tohle bylo dost zvláštní čtení. Byla tam zajímavá témata - magická řeka, kterou ale Paul i Claire vnímají zcela odlišně, banální omyl, který hrdinovi změní život, vlastně i promyšlenost pomsty Paulovy manželky, to bylo zajímavé. Na druhou stranu toho cestování po světě bylo trochu moc, některé postavy (matematička na Svaté Lucii) jen tak nahozené. Setkání s ní sice pro Paula smysl mělo, ale tato žena jako by se v ději nakonec rozpustila.
(SPOILER)
Vůbec nevím, co mi četba této knihy měla přinést. Holá struktura je úplně primitivní a otřepaná, on ji podvádí, ona na to přijde a mstí se. On uteče, ta druhá už ho nechce a nakonec návrat k manželství, pocitu hanby, mlčení, konvenci. Všechno je zabalené do pozlátka (nevím, jak jinak to nazvat) všeobjímajícího/blátivého proudu, figurín, tropické džungle a nečekané Potěmkinovy vesnice, do toho geniální ruský matematik. A ještě vlastně tajemný úryvek z internetu, nesrozumitelný jazyk a neznámá říše v ohrožení kdo ví čím.
Předností díla je jeho formální stránka, kompozice, dialogy, slovní zásoba.
Moc odboček a moc řečí - ten vymyšlený jazyk jsem přeskakovala a pak knížku definitivně opustila. Asi nesprávná nálada na něco takového.
Čteno do plnění zpětné výzvy a teda jako nadchnul mě cizí jazyk a nápad, ale jinak čtení mi bylo příjemné tak do půlky a pak sem se musela nutit pokračovat..nicméně konec překvapil a propojenost také :-)
Číst Ajvazovu Lucemburskou zahradu jako další knihu po jeho monumentálním románu Města byl trochu zvláštní pocit. Pak totiž Lucemburská zahrada trochu působí jako jakási rozcvička k Městům. Víme sice, že autor rád recykluje stejné principy, avšak přijde mi, že zde si načrtl mnoho nápadů a postupů, které pak v Městech zopakoval jen v mírných variacích. Nicméně nebylo to vůbec špatné, opět smekám před Ajvazovou imaginací, naštěstí i zde méně samoúčelnou než v nejslavnějším Druhém městě, zároveň místy ještě fantasknější než právě ve výborných Městech. Avšak Lucemburská zahrada (rozsahem ani ne 200 stran) nedává spoustě z autorových nápadů příliš prostoru se rozletět. Což samo o sobě vlastně nemusí vadit, neboť je vidět, že Ajvaz utáhne i velice komorní příběh, přestože delší prostor mu sluší víc a já bych i v případě Lucemburské zahrady chtěl mnohdy znát pozadí... Ačkoli to nejdůležitější řečeno bylo.
V záplavě thrillerů, severských detektivek a historických románů tak trochu něco jiného. Knížka nesnadno zařaditelná, trochu záhadná, trochu mystifikační, neobyčejná, rozhodně zajímavá. Příběh si vypomůže sem tam nějakou tou náhodou, aby na něj bylo možno pověsit vyfabulované, magické světy pod a za povrchem všedních věcí. Celé to překvapivě funguje a baví a přitom nutí k zamyšlení. Ano, líbilo se mi to, i ten nově vykonstruovaný jazyk; Jeho prostřednictvím autor ukazuje tu pravou, kouzelnou sílu slova a textu.
Anebo to celé bylo myšleno úplně jinak.
Chtěla jsem si přečíst po čase zase současného českého autora, a zase zklamání.
Několik zajímavých témat, ale dohromady strašná slátanina. Do poslední stránky jsem čekala, že se to nějak spojí, vyvrbí - nedočkala jsem se.
Kdybych měla autorovi radit, každý námět rozpracovat do dlouhého románu. A dát si načas a záležet a ne toto.
Sáhl jsem na ni natěšeně po přečtení Druhého města. Zde zklamání. Neoslovil mě obsah, jinak to celkem šlo.
Lucemburská zahrada je sice tenká, ale záživná tak jen z 1/3. Nejlepší částí je kapitola Irina. Její příběh by si zasloužil vlastní novelu. Začátek Lucemburské zahrady se vyvíjel docela slibně, ale pak Paul začal mít vidiny nebo spíše se mu naskytl nový pohled na svět kolem a všechno šlo do kytek. Myslím si, že dalším hřebíčkem do rakve bylo i předimenzované a mnohdy neslučitelné chování Simone, která je čtenáři prezentovaná jako racionální a vzdělaná žena, ze které se vyklube vyšinutá saň, která se na konci příběhu opět změní. Tentokrát v krotkou ženušku, která se bojí jen jediné zmínky o tom, co se stalo během osudného léta. První dvě kapitoly vás rozhodně nadchnou, ale pak se najednou z příběhu stává zmatená slátanina, která se sice ke konci rozmotá a děj se vrátí do slušný fáze čtitelnosti, ale i tak je celá zápletka až moc zatěžkaná žárlivostí, nezdravou a až chorobně obsedantní touhou po pomstě. Zatímco konec je zase jedna velká opatrnost. To aby vydržela křehká manželská rovnováha. Postavy i příběh stále kolísají na hranici uvěřitelnosti (kromě Iriny, ta je prostě skvělá). K tomu všemu je hlavní dějová linka neustále narušovaná vedlejšími zápletkami, které nakonec čtenáři pomáhají knihu dočíst a aspoň trošku si ji užít. Ať už jde o záhadného profesora Rosse, kterého opustí žena a on si nechá vyrobit její přesnou robotickou kopii. Nebo Claire. Paulovu milenku, která prožila stejný pocit osvícení, nový způsob vnímání světa jako Paul až na to, že ona to od počátku chápala jako něco negativního, zatímco mladý profesor z toho byl naprosto nadšený. Dokonce o svém zážitku začne psát knihu. Možná tím chtěl autor ukázat na rozdílné vnímání světa z pohledu muže a ženy, možná jen chtěl mít dva protiklady, které se i přes neshodu tohoto vnímání přitahovaly. Možná? Kdo ví?
Zatímco Vražda starého varana byla od začátku tak nějak snová a čtenář tušil, do čeho jde, tak Lucemburská zahrada je spíš mišmaš čehosi, co se dá jen těžko uchopit a popsat. Děkujme za nádech exotiky, který vrací příběh do snesitelných mezí a dá čtenáři aspoň malou šanci knihu dočíst. Přesto se nejedná o knížku, ke které bych se ještě někdy vrátila.
Jestli chcete zjistit, proč se vyplatí odolávat svodům internetu a nepouštět se jen tak bezhlavě do googlovských labyrintů nekonečných odboček bez konce, pusťte se do čtení :-),
… mj. tak zjistíte, že někdy nemá smysl hledat v tom, co někdo dělá (a nám se to zdá nějakým způsobem nestandardní) nějaké hlubší významy, nebo, jinak řečeno – šťourat se v tom totiž někdy vyvolává zbytečně moc otázek, a na některé se pak většinou jen těžko hledají odpovědi … „zemřel, protože se trápil láskou? … nebo protože se užíral nenávistí? … a nebo snad proto, že vypil asi nejvíc silné černé kávy ze všech lidí v celém státě New York?“ … a ještě navíc, když fantazie občas všechny takové otázky i pochybnosti přemění v něco, jako např. magické legendy, pak si můžete přečíst třeba o výpravě na Druhou stranu …
„hlášení se shodovala v tom, že život na Druhé straně se vyznačuje podivuhodnou tvárností, dovede na sebe brát nejroztodivnější podoby“.
Zjistíte, co se stane, když se vám skutečnost rozpadne … na něco viditelného a smysluplného dle všech vašich smyslů, ale taky na něco, čemu se vaše smysly urputně brání, a považují za chaotické, tedy něco, čemu pak vaše mysl smysl prostě přiřknout odmítá.
„Paul se musel sám sebe ptát, jestli by Ross opravdu pokračoval v psaní, kdyby nezemřel. Nebyl si tím jist, připadalo mu, že autora fascinoval jedině stav očekávání, obrácený k nejisté budoucnosti, jejíž dech probouzí v přítomnosti divokou vegetaci dosud beztvarých možností a zárodků dějů, džungli, kterou pozvolna zarůstají důvěrně známé tvary.“
V Lucemburských zahradách se tak budete pohybovat přesně na téhle hranici, setkáte se s vlastními myšlenkami, a pak samozřejmě s tím, co je skryté – pod povrchem vědomého - „větve stromů byly písmem, jímž byla napsána zpráva, která Paula seznamovala s jeho skrytými myšlenkami“. Dostanete se tak až ke sdělením, která jsou jen tušená, a kterým porozumět, není dáno každému … „poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal … a věci přestaly být něčím hotovým“.
Skutečnost tak totiž najednou přestala být něčím samozřejmým …
„to, že neznal význam ani jednoho slova z promluv, které pročítal, mu zřejmě umožnilo uvidět cosi, co je sice v řeči – v každé řeči – přítomno a něco důležitého sděluje, ale co obvykle zakrývají právě známé významy slov; zahlédl podivuhodné tělo řeči … němý tanec slov, jeho rytmy a gesta, které jindy neviděl, protože byly zakryty významem … skvrny oprýskané omítky vyzařovaly tajuplný děj chátrání, jednu z mnoha zázračných melodií světa … pozoroval,jak rytmus chůze rozestírá kolem každého člověka jedinečný labyrint … z něhož nedokáže uniknout, lesní cestu, kolonádu, rozlehlý venkovský dům, nekonečný most nebo poušť …“
Bavilo mě to, bavila mě Ajvazova jazyková hra …“viděl kolem sebe svět nepřetržitých metamorfóz, jež však nebyly pouhým chaosem, ukazovaly mu jakousi syntax, … která utváří věci, … a prostory světa tím, že vyslovuje sebe samu .. a přitom se sama ze svých vyslovení rodí a proměňuje, vyváří své nové podoby“.
Bavilo mě nacházet v textu všechny ty rozličné způsoby „existence“, které autora zjevně zajímají, a které se snažil zachytit opravdu mnoha různými způsoby … jako skutečnosti, jako sen, jako fantazii, jako důvod k pochybám, ale i jako nezpochybnitelné fakty!
Pro mě to byl magický realismus v čisté podobě :-).
Po dočtení jsem byl vážně vcelku zmatenej jak kůň v žentouru. Byl jsem zlanařen na to, že jazyk románu je básnický a pestrý, ale nevím, až na filosofující chvíle, který byly ale v dějovém kontextu dost hatla patla, žádná okázalá tresť slastného slova nepřišla. Abych nebyl jízliv, děj je čtivý a začátek o Rossově próze a naopak konec o Iriině ostrově byly výtečné. Pasáže s Claire a hlavně o 13 dnech uvěznění v Nice mi přišly alevšak decentně pofidérní :D samotná yggurština mi přišla vcelku zajímavá, sálal z ní jakýsi rytmus a líbilo se mi i zakončení, tedy její zakomponování do symfonie.
Nejsem uchvácen, ale budiž, trávilo se to obstojně :)
Štítky knihy
česká literatura Paříž Karibik Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Zpočátku jsem u knihy usínala, trvalo mi poměrně dlouho ji přečíst. Vymyšlený jazyk jsem přeskakovala, byly tam zbytečně dlouhé pasáže. Ke konci vše trochu začalo dávat smysl. Tento typ knih mě neoslovuje.