Lucemburská zahrada
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92795/bmid_lucemburska-zahrada-6dG-92795.jpg
3
313
313
Román Lucemburská zahrada začíná v první den prázdnin, kdy Paul, učitel na pařížském lyceu, sedí v bytě v rue Vaugirard, kde žije se svou ženou, u počítače a začíná se připravovat na podzimní vyučování. Je zvyklý psát deseti prsty a při hledání odkazu na internetu se mu stane, že z nepozornosti položí prsty pravé ruky na klávesnici o jednu klávesu doleva. Z tohoto nepatrného chybného pohybu se rozvine celá řada událostí a Paul prožije nejšťastnější a nejstrašnější okamžiky svého života. Paul si nevšimne, že do vyhledavače napsal jiné slovo; na obrazovce se objeví odkaz na prózu amerického autora Rosse; Paul se na internetu dočte o podivném manželství tohoto autora; díky Rossově próze se v Paulovi probudí na lavičce v Lucemburské zahradě nový způsob vnímání světa; sám začne psát knihu o své nové zkušenosti; seznámí se se studentkou Claire, která prožila podobnou, avšak zrcadlově obrácenou zkušenost; na terase domku v Nice, kde tráví dovolenou se svou ženou, se Paul stává svědkem děsivého představení, které se odehrává na pozadí města nořícího se do soumraku; odjíždí za Claire na východokaribský ostrov Saint Lucia; Claire nenajde, ale setkává se tu s ženou, která studovala v Moskvě kvantovou fyziku a která mu vypráví o svém vztahu k synovi ruského oligarchy, o jeho lásce, starostech s absurdním dědictvím a smrti. V románu se vypráví o proměně vnímání, o lásce a žárlivosti, nenávisti a smíření, a také například o novém jazyce, který vymyslel Ross, a o jeho luštění, o programování audioanimatronických figurín, jaké se používají při atrakcích v Disneylandu, o nebezpečných psychofarmakách, o kopii pařížské ulice v džungli, o koncertu v amfiteátru v sicilské Taormině, o pohyblivé hongkongské hračce na baterky, kterou hrdina objeví v pasáži Pommeraye v Nantes, a o živé langustě, která upadla číšníkovi na zem v zahrádce restaurace v Nice. Kniha získala ocenění Magnesia Litera – Kniha roku 2012.... celý text
Přidat komentář
Lidi, copak vy to nechápete? Moře je přeci ta největší přímka světa!! Komu to nedochází, tak je neumětel a neotevřel svoje vnitřní oko, stejně jako hlavní hrdina tohoto škváru. Podobné kecy jsou v téhle knížce všudypřítomné. Jde opět o pokus současného českého autora být světový. A hodně mu to nejde. Jenže porotci Magnesie tohle žerou jako buráky na Silvestra, takže opět jásáme, jak je tohle čtení hluboké a filozofické a blueh... Je velká škoda, že netrpím nespavostí, protože Lucemburská zahrada by mě zaručeně uspala. Příběh je spatlaný z toho, co Michala Ajvaze ráno napadlo při čištění zubů, postavy jsou neskutečně otravné a mění svoje kompletní chování kapitolu od kapitoly. Vymyšlený jazyk je trapný, netvrďte mi, že jste kdokoliv zkoumali jeho gramatická pravidla na konci knihy. Celé to zkrátka vypadá jako výtvor takového toho středoškoláka, co si myslí, že prošel krizí středního věku a ví o světě první poslední. Jednu hvězdu dávám jen proto, že v době psaní zmizelo hodnocení "odpad", jinak bych jej s radostí udělil.
Trochu kafkovský styl, hrdina se zmítá v absurditě a pátrá, co se to vlastně děje. Tajemství je asi tou nejlepší stránkou tohoto románu, dále bych vyzdvihl i lineární styl vyprávění bez nadbytečných vedlejších motivů. Pravděpodobným cílem autora bylo přimět čtenáře, aby se zamyslel nad zobrazenou realitou, taky jsem to zkoušel, ale nic rozumného jsem nevykoumal. Možná, že cesta k tomu, byl cíl.
Zpočátku jsem u knihy usínala, trvalo mi poměrně dlouho ji přečíst. Vymyšlený jazyk jsem přeskakovala, byly tam zbytečně dlouhé pasáže. Ke konci vše trochu začalo dávat smysl. Tento typ knih mě neoslovuje.
Bohužel další - a opět nepříliš úspěšný - pokus o četbu současného českého autora, dokonce ověnčeného literárními cenami.
Příliš dlouhá souvětí, byť kraťounké rozsahem, neskutečně rozvleklé. Opravdu mě to neoslovilo.
Zpočátku typicky ajvazovské prolínání naší "reality" s fantaskními světy, až jsem si v jeden moment říkal, že už mne to snad i trochu přestává bavit. Poznenáhlu se ovšem z knihy vynořil přece jen zas trochu jiný příběh - bylo zde více psychologie, více vztahů a při čtení mne jímala melancholicky teskná nálada. A taky smíření: neboj se, neboj se, porážky ani vítězství. Pěkné. Ajvaz mne opět nezklamal.
Já nejsem na filosofické řeči, takže bych tu knihu asi seškrtala tak na třetinu. Vlastně mě u čtení udrželo jen doporučení, které jsem si ale asi špatně vyložila. Příběh byl nakonec celkem zajímavý, ale pro mě veskrze nesympatický hlavní hrdina zanechal celkový dost negativní dojem.
Eh... tedy vysvětlovat tak dlouho čtenáři, že si autor položil prsty na jiné klávesy než je při psaní deseti prsty nutné... možná za to dostal tu Magnesii :).
Tohle bylo dost zvláštní čtení. Byla tam zajímavá témata - magická řeka, kterou ale Paul i Claire vnímají zcela odlišně, banální omyl, který hrdinovi změní život, vlastně i promyšlenost pomsty Paulovy manželky, to bylo zajímavé. Na druhou stranu toho cestování po světě bylo trochu moc, některé postavy (matematička na Svaté Lucii) jen tak nahozené. Setkání s ní sice pro Paula smysl mělo, ale tato žena jako by se v ději nakonec rozpustila.
(SPOILER)
Vůbec nevím, co mi četba této knihy měla přinést. Holá struktura je úplně primitivní a otřepaná, on ji podvádí, ona na to přijde a mstí se. On uteče, ta druhá už ho nechce a nakonec návrat k manželství, pocitu hanby, mlčení, konvenci. Všechno je zabalené do pozlátka (nevím, jak jinak to nazvat) všeobjímajícího/blátivého proudu, figurín, tropické džungle a nečekané Potěmkinovy vesnice, do toho geniální ruský matematik. A ještě vlastně tajemný úryvek z internetu, nesrozumitelný jazyk a neznámá říše v ohrožení kdo ví čím.
Předností díla je jeho formální stránka, kompozice, dialogy, slovní zásoba.
Moc odboček a moc řečí - ten vymyšlený jazyk jsem přeskakovala a pak knížku definitivně opustila. Asi nesprávná nálada na něco takového.
Čteno do plnění zpětné výzvy a teda jako nadchnul mě cizí jazyk a nápad, ale jinak čtení mi bylo příjemné tak do půlky a pak sem se musela nutit pokračovat..nicméně konec překvapil a propojenost také :-)
Číst Ajvazovu Lucemburskou zahradu jako další knihu po jeho monumentálním románu Města byl trochu zvláštní pocit. Pak totiž Lucemburská zahrada trochu působí jako jakási rozcvička k Městům. Víme sice, že autor rád recykluje stejné principy, avšak přijde mi, že zde si načrtl mnoho nápadů a postupů, které pak v Městech zopakoval jen v mírných variacích. Nicméně nebylo to vůbec špatné, opět smekám před Ajvazovou imaginací, naštěstí i zde méně samoúčelnou než v nejslavnějším Druhém městě, zároveň místy ještě fantasknější než právě ve výborných Městech. Avšak Lucemburská zahrada (rozsahem ani ne 200 stran) nedává spoustě z autorových nápadů příliš prostoru se rozletět. Což samo o sobě vlastně nemusí vadit, neboť je vidět, že Ajvaz utáhne i velice komorní příběh, přestože delší prostor mu sluší víc a já bych i v případě Lucemburské zahrady chtěl mnohdy znát pozadí... Ačkoli to nejdůležitější řečeno bylo.
V záplavě thrillerů, severských detektivek a historických románů tak trochu něco jiného. Knížka nesnadno zařaditelná, trochu záhadná, trochu mystifikační, neobyčejná, rozhodně zajímavá. Příběh si vypomůže sem tam nějakou tou náhodou, aby na něj bylo možno pověsit vyfabulované, magické světy pod a za povrchem všedních věcí. Celé to překvapivě funguje a baví a přitom nutí k zamyšlení. Ano, líbilo se mi to, i ten nově vykonstruovaný jazyk; Jeho prostřednictvím autor ukazuje tu pravou, kouzelnou sílu slova a textu.
Anebo to celé bylo myšleno úplně jinak.
Chtěla jsem si přečíst po čase zase současného českého autora, a zase zklamání.
Několik zajímavých témat, ale dohromady strašná slátanina. Do poslední stránky jsem čekala, že se to nějak spojí, vyvrbí - nedočkala jsem se.
Kdybych měla autorovi radit, každý námět rozpracovat do dlouhého románu. A dát si načas a záležet a ne toto.
Sáhl jsem na ni natěšeně po přečtení Druhého města. Zde zklamání. Neoslovil mě obsah, jinak to celkem šlo.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Ano tento svět to takto má