Lúčenie

(Uwaga spoilery!) "Nedalo od Nižního Novgorodu je jezero Světlojar, uprostřed něj kdysi byl ostrov a na něm vesnice Kitěž. Když Rus ve svých dobách plenili Tataři, dostali se k Světlojaru. Než ale stihli doplout k ostrovu, stoupla hladina jezera a celý Kitěž zmizel pod vodní hladinou, aby byl ušetřen drancování. Je to svaté místo. Ruská Atlantida." vyprávěl nám na stáži uhrančivý Leonid B. Mlčely jsme. To on mi představil jméno Valetina Rasputina, který ve své povídce Loučení možná vychází z této legendy. Možná ne. Ale příběh je to stejně magický.

Nejsme ve středověku, ale ve 20. století. Ne v Evropě, ale na Sibiři, kde se čas měří jenom ročními obdobími, kde je datace 60. léta 20. století relativní. Ostrov Maťora je ukotven kdesi uprostřed Angary, ale kvůli stavbě Bratské vodní elektrárny má být celý ostrov a na něm stojící vesnice zatopen a jeho obyvatelé přemístěni do blízkých měst. Zde začíná Rasputinovo drama.

Přesto, že je kniha tak útlá, kombinuje v sobě desítky různých témat, z nichž je obtížné vybírat to hlavní. Je to ekologie, která bojuje proti zatopení úrodné půdy jen kvůli stavbě elektrárny k 50. výročí Rudého října? Konflikt mladých a starých? Zatímco starousedlíci, babuški a děduški, odmítají opustit místo, kde se narodili a z panelové zástavby mají strach, pro mladé je odchod do města snesitelný a nabízí jisté dobrodružství. Ke generačnímu boji a vzájemnému nepochopení Rasputin přidává otázky o smyslu života, lásce k vlasti a rodnému domu, nebojí se globálních problémů lidské existence, nebojí se ničeho.

Hlavní rasputinovskou hrdinkou je napůl gramotná ruská stařenka, která nesleduje televizi a nemá ani rádio. Dře na poli, strará se o rodinu a přemýšlí jen nad tím, jak přežít. V Loučení toto vše ztělesňuje Darja Piniginová. Zatímco její vnuk už se těší, až bude konec okopávání brambor a Maťora jednou provždy zmizí v hlubině, Darja pečlivě bílí vnitřek své chalupy. V den zatopení zůstává s ostatními stařenkami v chalupě, nikdo ji nemůže odloučit od rodného ostrova. Ten den její syn Pavel marně hledá Maťoru i matku, zmizely. A já věřím tomu, že kdesi pod špinavou hladinou Angary se Darja za pár hodin probudí, pozdraví se s babkami v chalupě a bude žít dál. Skryta od světa progesu chrání ruskou duši a minulost na věčné časy.

Rasputin se nestaví proti pokroku, chápe, že nevýznamní obyvatelé sibiřského zapadákova, kde chcíply i lišky při cestě dát dobrou noc musí ustoupit blahu národa žíznícího po elektrické energii. Darja Piniginová vidí, jak se člověk honbou a pokrokem změnil. Že stroje přestávají být sluhy a začínají být pány. Jak se tomu postavit, musíme vymyslet my. Mladá generace.

V souvislosti se včerejší smrtí Valetina Rasputina doufám, že i u něj bude fungovat světlojarská legenda a bude psát kdesi v zemi za zrcadlem. Jeho knihy mě zcela uchvátily. 5/5