Môj rok pokoja a odpočinku
Ottessa Moshfegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451243/bmid_m-j-rok-pokoja-a-odpocinku-8Ut-451243.png
3
109
109
Prečo by naša hrdinka nemala byť šťastná? Veď je mladá, pekná, nedávno skončila univerzitu, dostala dobré miesto v galérii a býva vo vlastnom byte na Manhattane, ktorý zaplatila z dedičstva. Napriek tomu v jej srdci zostáva temné prázdno. Asi to nebude len smrťou rodičov, sadistickým putom s najlepšou kamarátkou či nefungujúcim vzťahom s priateľom z Wall Street. Je predsa rok 2000 a ona žije v meste neobmedzených možností. Čo také strašné by sa tu mohlo stať? Môj rok pokoja a odpočinku prináša naozaj vyčerpávajúcu odpoveď. V rozprávaní s nebezpečnou dávkou sedatív a irónie nám americká spisovateľka Ottessa Moshfegh vysvetľuje, aké dôležité je hľadať zmysel života v rýchlom a náročnom svete, kde záleží predovšetkým na tých nepodstatných veciach.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , Literárna baštaOriginální název:
My Year of Rest and Relaxation, 2018
více info...
Přidat komentář
Připomíná mi to The Girls - ale jen vzdáleně. Oddechovka, která rozhodně neurazí.
Tohle byla hodně zvláštní kniha. Vlastně si ani nejsem jistá, co bych si z ní měla vzít. Celou dobu jsem čekala, že v závěru přijde nějaká hlubší myšlenka, která by vysvětlila, proč autorka něco takového napsala a proč to my čtenáři vlastně čteme, ale to se nějak nedostavilo. I přesto ale knihu hodnotím vysoko na čtyři hvězdičky. Námět je originální, ale co oceňuji především je spisovatelské umění autorky. Ono se totiž v knize prakticky nic neděje, resp. děje se pořád dokola to samé (hlavní postava se doslova láduje všemožnými psychiatrickými léky, které ji mají zajistit, že celý jeden rok stráví ve stavu "hibernace", zjednodušeně že celý rok prospí a to jí má přinést vytouženou duševní úlevu - tenhle popis děje se dozvíte už v anotaci, takže to není spoiler a věřte, že opravdu nic jiného se v knize opravdu neděje), zároveň je hlavní postava dost nesympatická. Přesto se mi ale kniha četla dobře, což si nedovedu vysvětlit jinak než že je to prostě dobře a zajímavě napsané. Přesněji to bohužel popsat neumím. Vlastně jsem celou dobu nad knížkou jen kroutila nechápavě hlavou, ale přesto se mi chtělo číst dál.
Věrohodnost ohledně léků a jejich dávkování, které hlavní postava užívá, nejsem schopna posoudit, stejně tak samotný závěr po procitnutí z "hibernace" - mně to přišlo až absurdní, ale opravdu netuším, co všechno jsou lidi schopni do sebe nacpat.
Každopádně tahle kniha si opravdu zaslouží zvýraznit svá trigger warnings: určitě bych ji nečetla při depresi a pozor i pokud máte byť jen sklony k depresi, protože depresivní prožívání hlavní postavy je ztvárněno velmi podrobně a věrohodně a sama jsem se občas při čtení propadala do temného myšlení. Stejně tak bych se knize obloukem vyhnula v případě závislosti na lécích, případně i jakékoliv jiné závislosti a opatrnost je možná na místě i v případě poruch příjmu potravy.
EDIT: komentáře ostatních si čtu až po dopsaního svého hodnocení, abych se nenechala ovlivnit názory jiných. Ale tentokrát mi hodně pomohly pojmenovat to, co jsem sama vyjádřit neuměla. Viz např. komentář od Jizi. Ta kniha je prostě jakási bizarní alegorie dnešní doby, proto jsem měla celou dobu pocit, že je mi to nějak blízké, ačkoliv s hlavní postavou jsem se vědomě neztotožnila.
Ačkoli je příběh zdánlivě jednoduchý, nastiňuje zajímavé situace a myšlenkové pochody hlavní hrdinky. Tohle je přesně ten typ literatury, co vyhledávám: Krátké, výstižné a mnohdy i šokující. Kdo miluje sarkasmus stejně jako já, tak si rozhodně přijde na své.
Mám pocit, že se toho ve skutečnosti moc nestalo, nic nebylo vysvětleno, hlavní postava nebyla pořádně představena (jako její minulost atd.), ale nějak to bylo takové pohodlné, snadné čtení o dívce, která si dala hodně dlouhého šlofíka, lol.
Tahle knížka je na první pohled o mladé, krásné (to nám zopakuje mockrát, abychom o tom snad nezačali pochybovat) rentiérce s titulem z prestižní školy, která se ve svojí existenci naprosto a totálně plácá.
Příběh je možné číst doslovně anebo jako alegorii současné newyorské inteleguánské umělecké scény, kdy si u hovna uprostřed galerie nemůžete být tak docela jistí tím, jestli je to spontánní akt pomsty vyhozené zaměstnankyně nebo součást expozice.Hlavní hrdinka proplouvá netečně životem deformovaná pitoreskně teatrálními rodiči i partnerem/nepartnerem, karikaturou na všechny ty toxické chlapy, o kterých jste toho už tolik četli a ještě víc slyšeli (nebo spíš slyšely). Stejně absurdní je i psychiatrička, kterou si hrdinka najde - do extrému dohnaná doktorka medicíny, která jí na jedné straně sype další a další dryáky a na druhé ji obkládá léčivými krystaly, ale v zásadě jí na ní samotné vůbec nesejde - hlavně, aby včas splatila fakturu (Jak že umřeli vaši rodiče? Pardon, ptám se teprve popáté, kdo si to má pamatovat...). A stejně absurdní je i hrdinčin nápad strávit rok v posteli narvaná po uši chemií, která jí má pomoct prospat se k jejími skutečnému, lepšímu a autentickému já. Je to takový bildungsroman v peřinách zalitý chemickým koktejlem. Nemůže, samozřejmě, chybět ikonická nejlepší (šerednější) kamarádka, stíny minulosti i (možná zbytečně klišoidní) budoucnosti.
Hrdinka si nám na rok zaleze do postele (a je jedno jestli je to postel, retreat na Bali nebo léčebna závislých) a pokusí se za pomoci masivního aparátu popkulturních ikon přelomu tisíciletí zbavit starého já.
Průběžně se mi přelévalo hodnocení na škále od to je fakt super po to se nám tu ale někdo snaží tak usilovně, až mu praskají žilky v očích. Výsledek je nicméně rozhodně víc než průměr.A teď dobrou s kobrou.
Můj odpočinkový rok vypráví příběh nejmenované šestadvacetileté ženy z Upper East Side, která se utápí v osamělosti, depresi a k obraně využívá silnou dávku cynismu. Cítí se ve svém životě uvízlá a aby tomuto pocitu unikla, rozhodne se prospat celý rok, aby byla před těmi nepříjemnými pocity a myšlenkami v bezpečí.
Čím dál se v knize nacházíme, tím více odhalujeme pravou tvář hlavní hrdinky a všechna její traumata. Zjišťujeme hlavní příčinu její deprese a dáváme si vše dohromady. Osobně mě velmi zaujala její obsese tím, že se po roku hybernace stane někým novým - lepším a spousta myšlenek s tímto spojeným.
Objevuje se repetitivní vzorec událostí, který vám možná zprvu bude připadat nezajímavý, ale osobně mi to přišlo jako odvážná volba. Autorka se tímto rozhodla napodobit způsob, jakým deprese funguje, což mi takto na papíře přišlo velmi dobře zpracované.
Musím se ale přiznat, že přestože mě kniha bavila, nebyla jsem z ní tak nadšená, jak jsem předpokládala. Doporučila bych ji tedy především těm, kterým je okolo dvaceti a cítí se ztraceni. Věřím, že autorčin styl vyprávění bude mít šanci vás zaujmou, když mu dáte šanci. Před čtením si ale raději zkontroluje trigger warnings, který je tu početně.
Mám velmi smíšené pocity z této knihy, ať už co se týče hlavní hrdinky, která má vše připravené pro její odpočinkový rok, tak i samotného děje (ještě že byl tak krátký, ale mohl být i kratší). Hlavní hrdinka prostě není sympatická (postupně zjišťujete, proč se tak chová), více se mi líbila její kamarádka, kterou jsem i více litovala a obdivovala za trpělivost s naší vypravěčkou.
Nápad nebyl špatný, narážky na kulturu, život a hodnoty byly celkem fajn, ale suma sumárum 2,5-3*.
Hledáte-li ústřední postavu, k níž si nedokážete vybudovat pozitivní vztah, která vám bude protivná, její smýšlení a pohnutky nepochopitelné, a svou lhostejností vás bude až rozčilovat, pak se seznamte s protagonistkou románu Ottessy Moshfegh Můj odpočinkový rok.
Slečně bezejmenné se dostalo dobrého vzdělání, krásy, ba dokonce i finančního zajištění. Podle běžných měřítek našeho světa (či chcete-li kultury) má všechno.
Ale právě že ne.
A rozumět jí bude především ten, kdo to měl někdy podobně, kdo by měl být, v souladu s všeobecným názorem, šťastný a na nic si nestěžovat, přesto ale cítí podivnou prázdnotu, zbytečnost a není schopen lidské vřelosti.
Pokud potřebujete děj, není tohle knížka pro vás. Jestliže ale v literatuře zvládáte experimentální formy a neotřele zpracovanou kritiku konzumní společnosti, farmaceutického průmyslu a povrchnosti, jste tady správně.
Není to snadné čtení a často se může zdát nezáživné a nudné, fakt to má ale svůj smysl.
Mě to místy ovlivňovalo až tak, že jsem neměla chuť vylézat z postele a v ničem jsem neviděla smysl.
A taky si to dost možná jen namlouvám, protože to byl jen náhodný, nesouvisející stav. Who knows.
Během čtení se mě zmocňovala otupělost, jako bych rovněž užívala podobné prášky jako vypravěčka. Pro mě zbytečně strávených několik večerů :(
Hodně prapodivné čtení. Zatím si nejsem jistá, co ve mně kniha zanechala. Možná prázdnotu.
Rozhodně by se nic nestalo, kdybych ji nečetla.
Co prožívá autorka takovéto knihy? Jejíž literární talent je nesporný?
Pořád jsem čekala, že kniha dostane nějaký spád, ale od začátku do konce jen depresivní čtení, ani jedna z postav mě neoslovila, šílená lékařka, ještě šílenější hlavní hrdinka, co se pořád cpe různými léky
Nakonec to nebyla tak hrozná depka, jakou jsem na začátku očekávala. Vlastně jsem se i docela bavila, i když prvoplánově tam ke smíchu nic moc nebylo.
Dost často jsem si i říkala, tyjo, ty informace o lécích a to jak na ně reagovala jsou už docela za hranou, takhle by se to snad ani stát nemohlo. A pak se hrdinka koukala na dokument o polární lišce a říkalo se tam "snáší dobře nízké teploty kolem -50°C a až kolem -70°C se začne klepat zimou".... A mám tě autorko, teď už si určitě vymýšlíš.... Googlila jsem a ... informace je pravdivá, stejně jako to, že Whoopi Goldberg hrála v seriálu Star Trek :) jinak těch odkazů na popkulturu a filmy a seriály tam bylo opravdu hodně.
Celkově ten příběh byl docela bizarní a dost mě zajímalo jak to skončí, závěr mě ale úplně neuspokojil. Noo, asi to nebude jedna z knížek kterou bych si někdy chtěla přečíst znovu.
M I L U J U
Tato kniha je epická! Je vtipná, i když je naše hlavní noname postava (nemám ráda, když postavy nemají jména, ale odpuštěno) celou dobu akorát v depresi. Najde si nejhorší psycholožku ever, která si sice není schopna zapamatovat ani rodinnou situaci naší noname, ale za to jí zvládne napsat kupu prášků. A tak může noname začít se svým plánem dát si rok oddechu! Kdo si nikdy nepředstavoval, že by zbytek života strávil v posteli, nikdy neměl depresi. /je to podobné pravdilo, jako: kdo neskáče, není Čech/
Přiznejme si: noname je povrchní kravka - bohužel jsem v ní občas spatřovala kousky sebe. A to nejen mou láskou k izolaci se od lidí.
Taky když máte blbou náladu, tak občas v duchu soudíte úplně všechny lidi na světě, i o těch nejhodnějších a nejlepších si říkáte, že jsou kreténi a dementi? Anyone? A N Y O N E ?
Zkrátka BOHUŽEL mám pro naši noname pochopení, i když ji trochu nesnáším (a trochu miluju a hodně se směju).
Chvíli jsem zvažovala, zda bych si neměla otevřít mezinárodní nakladatelství, aby se tato kniha dostala ke každému na světě, no ale pak mi došlo, že kdybych měla přebytečné peníze, tak si raději dám rok ležení v posteli a rozhodně nebudu otevírat nějaké nakladatelství a běhat po světě, že ano. Každopádně toto by byl skvělý svazek číslo jedna!
Jsem trochu smutná, že zrovna taková pipina je moje částečná soulmate, ale it is what it is, dávám 5*
Tohle je bez debat zajímavá knížka, která určitě nesedne každému. Hrdinka, která se rozhodne pomocí koktejlů sedativ prospat téměř celý rok, je vlastně takovou antihrdinkou lezoucí na nervy. Čím hlouběji v knize jdete, tím více můžete mít pro její chování pochopení, přestože je ona sama svojí krásou, penězi a skvělou prací rozhodně jednou z vyvolených, se kterou by spousta lidí ráda měnila. Nečekejte žádný černohumor, je to regulérní depka, kterou musíte s hrdinkou během knihy projít.
.
Myslím, že sdělení této knihy je celkem nejednoznačné, v určitých chvílích jistě odhaluje materiálnost západního světa, ale s ním i otupělost a neschopnost dnešní „vyspělé“ civilizace. Přesto jsou ale chvíle, kdy se jen tak klouže po povrchu, opakují se kombinace léků, milostné scénky s jedním wallstreetovským debilem, bezobsažně se kritizuje dnešní umělecký svět… No nevím, možná bych to hodnotila lépe, kdyby nebylo toho nesmyslného uspěchaného konce a jednoho exkrementu v galerii. Jedno vám ale řeknu, Reva, která je tady hlavní hrdinkou neustále shazovaná, mi přišla víc živá a reálná, než tahle krásná, prachatá a k smrti znuděná holka.
(SPOILER) Tak já nevím na záčátku na mě hlavní hrdinka působila jako rozmazlený fracek co se rozhodl své problémy zaspat pomocí kombinace dostupných navýkových léků získaných na předpis od podivného psychiatra. A na konci jsem svůj názor nezměnila. Co mě zarazilo je jednak systém "pracovního úřadu v USA" neznám tak asi nemohu úplně soudit. A co mě zarazilo mnohem víc byla postava psychiatričky, která mě neustále udivovala a až na konci jsem pochopila jeji neortodoxnost a musím říc, že její postava byla mnohem sympatičtější než hlavní hrdinka, alespoň pro mě. Kdyby to šlo dala bych 2,5 hvězdičky za ten konec protože ten se četl opravdu dobře, jinak se za mě kniha od začátku táhla. Když si odmyslím hlavní hrdinku tak asi poselstvím knihy je: když potřebuješ životní restart vyhoď vše staré a začni úplně na novo. Dle mého názoru to jde ale i bez roku v rauši.
18/2022 Hlavní hrdinka je nesympatická, privilegovaná, bohatá běloška, s níž čtenáři nemají důvod soucítit. Zachrání to alespoň stylistická stránka, vypravěčeské umění Ottessy Moshfegh? V mých očích vůbec. Občas stránkami prolétne záblesk nějakého neotřelého nápadu, ale v zásadě jde o zcela průměrné psaní, jež se ničím nevymyká. Takže to máme hlavní hrdinku, která je depresivní - OK. Ale přibližuje nám kniha blížeji nebo nějak nově vhled do duše nemocného člověka? To sotva. V této rovině příběh klouzá po povrchu - o depresi se vlastně nedozvíme vůbec nic. Jedná se o obžalobu amerického zdravotnictví, které nejprve střílí (předepisuje léky) a až pak se ptá? Ani omylem - celé zdravotnictví je zde zastoupeno jednou pošahanou ezo-doktorkou. Odhaluje kniha skandální prostředí trhu s uměním, kde vůbec nejde o umělecké vyjádření, ale o touhu šokovat a rejžovat prachy? Vůbec ne. Ale největší bizár představuje umístění příběhu do let 2000/2001. Člověk se musí ptát - proč to tak je, co tím autorka sleduje? Toužila snad sepsat přesvědčivou výpověď o životě v New Yorku na přelomu milénia? Jestli jo, tak proč je tato doba celá charakterizovaná leda tak tím, že hrdinka kouká na VHSky a absolutně ničím jiným? Tohle je fakt totálně promarněná šance. Tolik zajímavých témat, absolutně nedotáhnutých, nerozpracovaných, nepřinášejících nic nového. Takže závěrem, tuhle novelku s klidem přeskočte a dejte si radši knihu ELECTROBOY - VZPOMÍNKY NA MÁNII od Andyho Behrmana, které mají všechno to, co téhle knize chybí: zajímavý vhled do falešného světa umění a zároveň přesvědčivou zpověď maniodepresivního schizofrenika.
Už dlouho jsem u knížky nezažila tak rozporuplné pocity. Chtěla jsem číst dál a zároveň mě to celé rozčilovalo.
Nejdřív jsem si nadávala proč si zase půjčuju příběh mladé ženy, která neví co se životem. Po Amáliině nehybnosti tahle volba mírně zaváněla masochismem. Jenže Můj odpočinkový rok byl jiný. Hlavní hrdinka mě sice děsně štvala a já jen kroutila hlavou, že bohatí Američani už fakt neví co roupama, jenže čím víc se blížil konec, tím víc mě to kupodivu bavilo. Nedokážu přesně říct proč. Jen mi to celé připadalo jako mnohem menší marnost než u zmíněné Amálie. Byl to takový bizár, že jsem titulní postavu vzala na milost.
Myslím, že tuhle knihu buď milujete, nenávidíte a nebo se u vás při čtení střídá obojí, stejně jako u mě.
Vůbec jsem však nenašla ten černý humor avizovaný v anotaci a na předsádce. Buď mám jinou představu o humoru nebo jsem to prostě nepochopila. To je dost možné.
Výborné čtivo s jemným, sakrkastickým humorem, který ale nesklouzává do dnes tolik populárních ironických (zato laciných) glos alá facebookový status. Příběh je sice jednoduchý, což ale nevadí, jelikož je jen jakýmsi pozadím pro přesné kritické poznámky o současné kultuře, o současné povrchní společnosti, jež je válcována neustálým tlakem na výkon, na to, něco dokázat, být někým, kupovat si drahé věci, budovat svou společenskou pozici... V takovéto vulgárně materialistické společnosti není snadné žít. Není pak logickým vyústěním únik? A to v jakékoli podobě. V tomto případně v bizarním plánu rok spát.
Štruktúrou a dejom veľmi jednoduchá próza portrétuje vnútorný svet rozporuplnej, bezmennej postavy. Sociálne i ekonomicky privilegovaná, atraktívna protagonistka sa rozhodne reštartovať svoje psychické zdravie veľmi svojskou metódou – chce stráviť jeden celý rok tým, že bude spať tak veľa, ako sa len dá. Pomáha si liekmi; uniká tak pred svetom, realitou a najmä pred svojimi emóciami. Toto rozhodnutie však neovplyvňuje iba jej život, ale taktiež formu rozprávania tohto príbehu. Dej knihy je jednoduchý až monotónny – predstavuje krátke konverzácie, sarkastické vnútorné monológy a zoznam liekov, ktoré nie práve sympatická protagonistka užíva.
Okrem toho, že toto dielo obsahuje množstvo čierneho humoru, pop-kultúrnych narážok a komentárov na svet umenia, je v ňom tak isto veľa nadhľadu a vážnych tém. Ako človek, ktorý si prešiel depresívnym obdobím, kedy som sa pokúšal prespať celé dni, až dokým neumriem, konaniu a plánu rok spať rozumiem. Rovnako tak je pre mňa postava zaujímavá práve svojou nesympatickosťou, ktorú si však uvedomuje. Vie, že nie je dobrou kamarátkou, čo môže byť efekt ako nepriznanej depresie, tak samotnej povahy. Jedná sa o veľmi špecifický spôsob akéhosi vnútorného bloku, demotivácie a snahy vzdialiť sa od svojho vnútra, od empatie, od nádeje. Akoby svoju zraniteľnosť schválne prehliadala a pre istotu ju nahrádzala mizantropiou a nihilizmom.
Postupne počas knihy začneme postave rozumieť napríklad skrz jej výchovu, rodinné zázemie a traumy. V jednom interview s autorkou som zachytil skonštatovanie, že protagonistka pôsobí ako človek, ktorému je úspech predurčený, avšak pre akési zvláštne dôvody ho nedosahuje, zlyháva až akoby rezignuje. Tieto dôvody sú pochopiteľné až po objavení kontrastu medzi jej zovňajškom a skrývanou bolesťou vo vnútri, ktorá však stále vo výsledku nemôže ospravedlniť jej cynizmus a zatrpknutosť, jej egocentrizmus a egoizmus.
Tu prichádza otázka – prečo sa teda rozhodne namiesto konfrontovania sa s problémami, ktoré sú skutočné, riešiť fiktívnu nespavosť a problémy radšej obchádzať? Nie je to až priveľmi povedomé nejednému z nás? Je trochu alibistické napísať miestami ofenzívnu a drsnú knihu s obhajobou, že taká je proste tá postava; avšak nikto netvrdí, že protagonistka sa rozhodla správne a že je jej riešenie problémov realizovateľné každým z nás. Nie je tak ani predmetom súcitu ako skôr skúmania – nielen pre nás ako pre čitateľov, ale rovnako tak pre seba samú.
Ja neviem dokelu. Príde mi hrozne zložité hodnotiť túto knižku - hlavne keď je to akýsi záznam, denník.. z obdobia, keď je človeku totálneženahovno. Môžeme teraz mudrovať, môžeme sa nestotožňovať s tým, ako sa správa postava/postavy v knihe.. ako (ne)rieši situácie.. a tak ďalej a tak ďalej. Môžeme teda moralizovať. Môžeme? Akože, napil som sa ja sám z morálnej studnice a som dokonalý? Nie. Takže nehodnotím. Lebo keď je niekomu fakt veľmi veľmi zle, a nájde odvahu sa z toho vypísať a potom je to tak, ako v tejto knižke.. že niektoré tie opisy boli šialené.. no. Nebudem tu už blabotať viac - mne sa to proste ´páčilo´, lebo mi to prišlo úprimné, autentické a odvážne, myslím, že do istej miery aj katarzistické.