Máchovské variace

17.11.2023

„Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky.
A plachta v dáli, větrem hnaná,

sleduje milovaný cíl,
k němuž jak oči pnou se slova,
vnuknutí hudby, ptáci chvil,
ta slabá křídla básníkova.“

19.02.2023

Překrásné, překrásné, překrásné. A zároveň melancholické a bolestivé a smutné. Jak napovídá název, Josef Hora se tu odkazuje ke Karlu Hynku Máchovi. Inspiruje se jím, oslovuje ho, parafrázuje, využívá podobných témat (téma lesa, jezera, vězení, lásky, kostí, ...). A dělá to naprosto vkusně a přitom s určitou pokorou vůči Máchovi.
Myslím, že je v tomto případě vhodné mít aspoň trochu nějaké povědomí o Máchově poezii - minimálně mít přečtený Máj, abyste mohli ocenit narážky, které Hora do tohoto svého díla zahrnul.
Ten jazyk, kterým Hora píše, je překrásný a lahodný, hotové pohlazení po duši. Ač z toho místy sála bolestivá, smutná a melancholická nálada, je to přesto nádherné - právě tím jazykem a také využitou obrazností. Zároveň je potřeba číst pomalu a hledat skryté významy a odkazy, které se schovávají mezi řádky. Tohle je jedno z těch děl, ke kterému se vyplatí se vracet pravidelně. Věřím tomu, že při každém novém čtení tu čtenář najde něco nového, co před tím neviděl nebo čeho si nevšiml. Také odlišné momentální rozpoložení při každém novém čtení může napomoci knihu vnímat jinak, vidět text jinýma očima a cítit v tom něco nového, co ve vás předchozí čtení třeba dříve nevyvolalo.
Hora tímto díle určitě Máchovi vzdal hold, a to velmi vznešeně a skvostně. Plný počet hvězd na místě. Nádhera, jsem nadšená.

16.02.2020

Tuhle báseň jsem četla poprvé v 18 po operaci krčních mandlí, pak jsem na ni narazila v antikvariátu a neodolala jsem, zvlášť poslední část me vždycky dostane... Takže volba do výzvy byla jasna

22.04.2019

První vlastní tvorba Josefa Hory, ke které jsem se dostala (jinak od něj znám překlad Lermontovova Démona). Jazykově krásné básně, ale bohužel jde o hold Máchovi, kterého jsem na střední vůbec neměla ráda a jeho tvorbu jsem vždy hodnotila o něco hůř než by si možná zasloužila. Podobně tuto útlou sbírku hodnotím o něco hůř kvůli tématu.

Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly,
jak mír nad zběsilými roky.

Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jež výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily

prapory mračen nad lesy,
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v sestřízlivělé věky hnané.

Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.

17.12.2018

Překrásné verše o Máchovi, básni Máj a dalším

A slova tvá teď se mnou jdou,
básníku, jako stisky dlaní,
co ty sám s hlavou svěšenou
zacházíš vyhořelou strání,

na chvíli hvězda, chvíli stín,
šept větve, po níž světlo kane,
zmáčený šátek Jarmilin
a rukopis, jenž v šero plane,

nerozluštěný, nejatý,
poselství z dávna, zpráva z dálky ―
v čas míru voníš poupaty,
vichrem se prodíráš v čas války,

duše, jež navždy ranilas
zem řeči, do níž střemhlav padám,
srdce, jež zas jdeš dát svůj hlas
plamenům, lásce, barikádám.

18.10.2016

Přečteno, ale nějak zapadlo mezi desítkami jiných, lepších.

17.08.2014

"Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky. (...)"

Máchovské variace Josefa Hory - už navždycky...