Máchovské variace přehled

17.11.2023

„Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky.
A plachta v dáli, větrem hnaná,

sleduje milovaný cíl,
k němuž jak oči pnou se slova,
vnuknutí hudby, ptáci chvil,
ta slabá křídla básníkova.“

19.02.2023

Překrásné, překrásné, překrásné. A zároveň melancholické a bolestivé a smutné. Jak napovídá název, Josef Hora se tu odkazuje ke Karlu Hynku Máchovi. Inspiruje se jím, oslovuje ho, parafrázuje, využívá podobných témat (téma lesa, jezera, vězení, lásky, kostí, ...). A dělá to naprosto vkusně a přitom s určitou pokorou vůči Máchovi.
Myslím, že je v tomto případě vhodné mít aspoň trochu nějaké povědomí o Máchově poezii - minimálně mít přečtený Máj, abyste mohli ocenit narážky, které Hora do tohoto svého díla zahrnul.
Ten jazyk, kterým Hora píše, je překrásný a lahodný, hotové pohlazení po duši. Ač z toho místy sála bolestivá, smutná a melancholická nálada, je to přesto nádherné - právě tím jazykem a také využitou obrazností. Zároveň je potřeba číst pomalu a hledat skryté významy a odkazy, které se schovávají mezi řádky. Tohle je jedno z těch děl, ke kterému se vyplatí se vracet pravidelně. Věřím tomu, že při každém novém čtení tu čtenář najde něco nového, co před tím neviděl nebo čeho si nevšiml. Také odlišné momentální rozpoložení při každém novém čtení může napomoci knihu vnímat jinak, vidět text jinýma očima a cítit v tom něco nového, co ve vás předchozí čtení třeba dříve nevyvolalo.
Hora tímto díle určitě Máchovi vzdal hold, a to velmi vznešeně a skvostně. Plný počet hvězd na místě. Nádhera, jsem nadšená.