Mačka, ktorá zachránila knihy

18.04.2023

Kniha se mi nečetla moc pěkně, doporučila bych jako "young adult" literaturu nebo pro starší děti. Jedná se o jednoduchý fantasy dobrodružný příběh. Snaha zapojit sem hlubší myšlenku nad záchranou knih, povznesení jejich důležitosti a pěstování lásky ke knize....za mě nebylo třeba číst, lásku ke knihám mám hluboce zakořeněnou a není potřeba mě přesvědčovat o jejich kvalitách...
Japonská kultura a jména pro mě byla velmi vzdálenou a ne zcela příjemnou součástí.

10.04.2023

Je to úžasný, tak trochu pohádkový příběh pro milovníky knih a koček. Tedy byl přímo pro mě stvořený a já za něj japonskému autorovi moc děkuji. Občas je třeba si připomínat onu laskavost a lásku, která z knihy přímo sálá.
Kočky jsou tak mystické bytosti, že se vůbec nedivíme, když na nás v knize mourovatý Tygr mluví. Kdo tyhle zvláštní bytosti má okolo sebe, zná moc dobře pocit, že ta jeho kočka si vlastně s ním také povídá. V tomto příběhu se kocour zjevil, aby pomohl Rintaróvi vyrovnat se se smrtí svého dědečka. A jak se zjevil, tak rychle po splnění svého úkolu zase zmizel, aby se ale svému lidskému kamarádovi stále připomínal a on nikdy nezapomněl: "Na okamžik se mu zazdálo, jako by nad zídkou na protější straně na chviličku zahlédl záda mourovatého kocoura. Než se vzpamatoval, všechno kolem už zase bylo jen všední a známé jako vždycky."
Síla knížek a jejich vliv na nás vyzařuje z celé knihy a je tu zcela originálně vysvětleno. Samotné spojení kočky a knih určitě není náhodné. Ti, kdo rozumějí kočkám i knihám, zažívají hloubku, zvláštní kouzlo a tajemno a touhu stát se jejich působením empatičtějšími a lidštějšími.

(SPOILER) Upoutala mne zdánlivě nedůležitá věc a to grafika jednoho řádku: "originální název" byl písmem neevropské kultury, japonské. Vizuální vnímání je asi primitivnější, ale už má zvědavost byla chycena na udičku. Ještě jsem se mohla pustit. Návnada v podobě neznámého ilustrátora lákala a zvědavost zesilovala. Hikri Mijazaji sliboval neobvyklý pohled na kočku v knihovně... Asiaté mají mnohdy inspirativní úhel pohledu i hluboký vhled na běžné věci. Odráží se filozofie prastaré kultury , s prvky snášenlivosti, spolupráce, pracovitosti, houževnatosti, vytrvalosti, skromnosti lidí, nuceně žijící těsně vedle sebe, na způsob rostlinné zakořeněnosti. Že by člověk se dokázal vymanit se z pýchy, hamižnosti a byl schopen vzájemného soužití bez snahy se navzájem přelstít, oklamat, přechytračit a byl by schopen stejnoměrně užívat zdroje k blahu všeho míra? V Evropě nepředstavitelné.
Odkaz zemřelého dědy svému vnukovi nejen antikvariát, smysluplná obživa, ale i to, že vzájemná láska se má pěstovat a předávat jako to nejhodnotnější co člověk člověku může dát. Asi bych to chápala i mezi všemi národy a jejich kultur.
Doporučuji se seznámit, jak středoškolský student se vyrovnával se smrtí svého dědy.

18.03.2023

(SPOILER) TRUCHLENÍ - nelze urychlit, chce to trpělivost. Pokud ho popíráme, odmítneme, považujeme za slabost, vrátí se , ne hned, ale může přepadnout odmítače, v nejméně vhodném okamžiku...
Proces je velmi individuální a náročný. Nelze naordinovat čas. Fáze se mohou střídat, měnit, ale aby se hrdina mohl vrátit ke svému původnímu životu, musí si fázemi projít, bolestně je prožit, přijmout je, smířit se s těžkou ztrátou..., pak teprve je možné se posunout dál. Nátlak okolí, přátel, spolupracovníků nepomůže, spíše uvrhne do psychických problémů a do depresí, ve kterých se zamotá, v pavučině svých představ může uvíznout...
Kocour s chlapcem "promlouvá"... Příběhy z knih, připomínají nejrůznější osudy, každý má ten svůj...
Chlapec si uvědomí, co se stalo, ne jen jemu..., Postupně vyprchá pocit nespravedlnosti, nenávisti, viny, závisti, přijde smíření s koloběhem života. Po čase dobrovolně dovolí nechat odplout tíseň a ponechá v sobě jen píseň lásky a vděk za to, že alespoň na čas měl to štěstí, být účasten krásného prožitku... a ten si v srdci ponechá a navždy z něj bude čerpat lásku.
Kocour mu toho ještě hodně musí předat a hodně dobrých věcí ještě musí spolu udělat... Pozvolna seberealizací se truchlící propustí z vězení, do kterého se uzamknul sám. Kocour opatruje klíč, jen si ho kluk musí všimnout, sáhnout po něm a chtít se vysvobodit, aby něco udělal, třeba pohladil kocoura.
Ten příběh se mi vůbec nezdál nudný, naopak. Mládež má hodně číst, přestože má právo si myslet svoje, jak je to nudný a jaké utrpení nad knihou zažije, pro ZTRÁTU času. Raději by si užila napětí u počítače, nad pořádnou střílečkou. Mají právo na dobrodružství denně např. hodinu a pak zase si vybrat pohyb na vzduchu. Knihu pro nácvik empatie., kritického myšlení, možnosti vymyslet otázky k reálnému životu.
Není možné, aby se kniha každému líbila, ale doporučuji a hrdinovi přeji, co nejméně zameškaných hodin i těch školních.

17.03.2023

Úplne nechápem ten negativizmus, s ktorým každý prichádza. A tiež porovnávanie s malým princom. Je to môj prvý japonský titul a prekvapil ma akú hĺbku v sebe má.
Preto je dnes na svete toľko zlých ľudí. Pretože nedokážu pochopiť, ako sa cíti iný človek a automaticky ho znehodnotia. Ľuďom dneska chýba empatia. Prečo? Pretože už toľko nečítajú a zaujímajú ich len sociálne siete. Nevedia tak "čítať" príbehy iných ľudí a porozumieť im. Za mňa krásny príbeh.
Neviem však ako je to v japonských rodinách, nepripadá mi reálne aby mladý chalan zostal niekoľko mesiacov doma, pracoval a nechodil do školy. A nikomu to nevadilo. A tiež mi trošku vadila Sajo, ktorá snáď 10x povedala, nech ide do školy. Tých narážok tam bolo viac než dosť. :)

06.03.2023

O téhle knížce stále nevím, co si myslet. Má v sobě skutečně mnoho krásných myšlenek o knihách, o čtení. Svým způsobem malinko připomíná Malého prince, zejména formou "pohádka" vs. filosofický přesah. Krásně se četla, myšlenka labyrintů a zamyšlení se nad dnešním přístupem ke knížkách úžasné.

Jenže... má to spoustu "ale".

Hlavní hrdina byl tak trochu jouda, přesto měl zvláštní schopnost se najednou změnit v rozumného inteligentního mladíka, který svými slovy dokázal přesvědčit snad každého o své pravdě.

Neustále ho někdo bombardoval (hlavně ta
protivná spolužačka) až nepříjemným otravováním ohledně školní nedocházky. Sakryš, vždyť mu zemřel děda a neuplynul ani týden! To snad nemá nárok truchlit?

A kde se vzal ten kocour? Proč si vybral zrovna Rintaróa? Co na něm bylo tak zvláštního, speciálního...?

A vzhledem k tomu, jak hezky, snad až s určitou poetičností, byl příběh psaný, působila Rintaróova nespisovnost jako pěst na oko.

05.03.2023

Rozvláčný a upovídaný příběh k nepřežití: nezapamatovatelný teenager Rintaró, který najde díky kocouřím úkolům sám sebe, jeho kamarádka, předsedkyně třídy, která se z neznámých důvodů zničehonic zamiluje do knížek, labyrinty a v nich ničitelé knih, narážky na světovou literaturu (ty mě docela potěšily). Tváří se to hlubokomyslně, ale je to nuda a jazyk působí ploše. A proč kocour - to tedy vážně nevím.

25.02.2023

Chvílemi jsem měla pocit, že knihu napsal nějaký začínající teenager, který jen trochu rozvinul školní slohovou práci; bude se určitě líbit zhruba čtrnáctiletým intelektuálům a knihomolům. Mně nestačila. Pohádkové vyprávění mělo spoustu trhlin a nelogičností, nelíbila se mi ani obecná čeština v přímé řeči (nic proti obecné češtině, ale do tohoto typu rádoby filozofické literatury mi připadala nehodící se). Hodnotím dvěma hvězdičkami, třetí přidávám za pointu třetího labyrintu, která mě vážně zabolela u srdce.

22.02.2023

Kniha mi připomínala Malého prince, protože se také zabývá velkými otázkami, ale přitom může působit jako dětská knížka. Od první stránky mě příběh Rintára naprosto vcucl a pohltil. Doporučuji každému, kdo miluje knížky.

29.01.2023

Co je pro člověka důležité? A jakou roli v jeho životě hrají knihy? Tyto a mnoho dalších otázek nám klade kniha japonského lékaře, spisovatele a scénáristy Sósuke Nacukawy.
Hlavním hrdinou je nesmělý středoškolák Rintaró, jehož dědeček vlastní zapadlý a vzácnými knihami našlapaný antikvariát. Je sice plný krásných knih, ale zákazníků je pomálu. Když dědeček zemře, zůstane Rintaró na všechno sám a musí se rozhodnout, co udělá nejen se starým knihkupectvím, ale především se svým životem.
Průvodci po této jeho cestě k zásadní přeměně mu jsou spolužačka Sajó, ale především mourovatý, trochu nabroušený kocour Tygr, který každou situaci neopomene břitce komentovat.
Někde jsem četla, že je kniha určena i pro malé čtenáře...inu, dětem se určitě bude líbit putování kocoura s Rintaróem labyrinty a také dobrodružství se zachraňováním knih. Nejednou jsem si vzpomněla na malé děvčátko Momo, kterak putuje s želvou KIasiopeou za Pánem Času...dospělí čtenáři si v tom zas mohou nalézti svoje otázky po smyslu života a vůbec. Vlastně by se dalo říci, že ideální je čtení dospěláků s dětmi, kdy obě strany mohou tu druhou obohatit. Stejně, jako tato kniha mě.

27.01.2023

Tváří se to jako pohádkové čtení a ona je to přitom tvrdá realita knižního světa.
Kniha ke čtenáři mluví v obrazech, ale nese v sobě spoustu myšlenek, které vedou k přemýšlení každého, kdo má knihy alespoň trochu rád.
Spíše než nějakého velkolepého příběhu se zde dočkáte polemizování nad postavením a významem knih v současné době, což nemusí sednout každému, ale mě přemýšlet o mém vztahu ke knihám a knižním světě moc bavilo.
Pokud máte chuť, vstupte taky do knižních labyrintů, ze kterých vás snad? Rintaró Nacuki a kocour zase vyvedou zpátky…

19.01.2023

(SPOILER) Začneme pozitivně. Je to milá a moc pěkná pohádka o knížkách s mluvící kočkou, která se dobře četla. Skvělá knížka, když nechcete přemýšlet a máte náladu prostě jenom číst.

Pokud ovšem čekáte Malého prince, budete podle mě zklamaní, i když záleží asi na tom, jak moc filosoficky a do hloubky Malého prince "chápete". Pokud hlavně jako filosofickou pohádku, tak u vás kocour uspěje jako jeho obdoba. Pokud jako filosofické dílo s pojednáním o životě, charakteru, lidských vztazích, náboženství, symbolismu a možnosti různých výkladů pečlivě zabalené a ukryté v jednoduchém příběhu o putování, nebude vám to Malého prince připomínat vůbec. Max. postavami v labyrintu.

Přirovnání k Malému princi mně osobně přijde přes čáru. Přestože je kniha na počet stran rozsáhlejší než Malý princ, myšlenky jsou spíše povrchního charakteru a naprosto do očí bijící tak, aby je neměl problém odhalit ani ten nejnepozornější čtenář. A kdyby přece jenom někomu unikly, tak vám je polopatě vysvětlí přesně tak, jak je máte chápat. Kniha se mi zdá nicméně nedotažená a popis labyrintů takový strohý. Ocenila bych větší zaměření např. na atmosféry labyrintů a aspoň trošku originální, protože to, co bylo v knize nastíněno je jak přes kopírák z anime. Já se vlastně ani pořádně do těch labyrintů nestihla přenést a už jsme byli zase v obchodě.

Co se týče postav, tak mi také připadaly jako figurky prototypů. Hodně jako jednorozměrné postavy podprůměrných anime, a to včetně kocoura, od kterého jsem si slibovala více, než random trapnou uštěpačnou poznámku. Prostě nikdo neměl žádnou hloubku. Ani Rintaró, ani kocour, ani spolužačka, ani teta, ani spolužák, který má stejně jako Rintaró rád knížky. Beru, že Rintaró má být ten nepopsaný list, který v průběhu knihy získá trochu té kuráže a více se popere s problémy, ale zbytek postav přece takový být nemusí. I lidé z labyrintu byli takoví, hodně primitivně napsaní. Tam jsem vycítila, že ti jsou hlavním důvodem přirovnání k Malému princi, ale čtenář, střihač, byznysman a kniha z tohoto díla zdaleka nedosahují kvalit domýšlivce, krále, byznysmana aspol. z Malého prince. I tyto postavy sice mají představovat metaforu pro lidi, společnost, ... ale prostě jsou hodně nedotažené, stejně jako každé Rintaróvo zaklínadlo (taklhe nazývám "talk no jutsu" - fandové Naruta pochopí - Rintaróa, který má před nimi zachránt knihy), co je vyléčí. Protože jedna Rintaróova věta rázem změní celoživotní smýšlení těchto postaviček. Jak jsem psala, pohádka je to pěkná, ale do Malého prince to má stejně daleko jako Vařila myšička kašičku.

Hrozně mi vadilo a přišlo mi to i hloupé, že všichni tak moc hrotí Rintaróovo bulání školy po smrti dědy. Ze začátku jsem si představovala, že tu školu bulá tak měsíc minimálně, ale na konci samotné knihy a záchrany knih se dozvíme, že od smrti dědy uběhl pouhý týden. To vážně? Vážně? Děda byl pro Rintaróa v podstatě spíše rodič než prarodič, neboť na základce o oba přišel. Vážně je taková tragédie, že se někdo neukáže ve škole den až pět poté, co mu umřel takto blízký člověk? Vím, že je v Japonsku jiný kultura, společenský život atd., ale týden přece není tak velká absence, aby ho musela spolužačka každý den otravovat, jestli už půjde laskavě do školy, aby mu nemusela nosit notes. Navíc pokud má na starost vyklizení dědova obchodu a pravděpodobně spolu s tetou vyřízení všech záležitostí po nebožtíkovi. Neskutečně mě to vytočilo.

19.01.2023

Tohle je velká škoda. Při čtení mi připadalo, jako bych četla nějakou rozpracovanou myšlenku, která potřebuje ještě spoustu času na dodělání.
Každému je asi jasné, jaká poučení z knihy plynou, ale ten styl psaní je neúplný. Jako by to psal někdo jako práci, kterou je potřeba rychle odevzdat. Klidně bych si přečetla druhé vydání, kdyby bylo propracovanější a myšlenky se neztratily mezi zbytečnými úvahami, které zkrátka nic nepřinesou.
"Mám hluboké myšlenky, ale neumím je hodit na papír."

18.01.2023

Někdo tuto knihu přirovnává k Malému Princi. A pochopila jsem proč. Vypadá to sice jako pohádka, ale ta v sobě skrývá další rovinu. Nejde jen o příběh. A nejvíc mě dostal závěr, čekala jsem, kam myšlenku rozvine, jestli nechá závěr do ztracena, ale poslední kapitola knihu posune ještě dál. I z této knihy bych si vypsala spoustu vět, o kterých bych mohla dlouho přemýšlet, ve kterých se ukrývá pravda.

13.01.2023

Samotný styl psaní nebyl podle mě úplně na vysoké úrovni, ale velmi oceňuji téma, které mě opravdu nutilo neustále přemýšlet a dumat nad tím...Dovedla bych si představit větší rozkreslení postav, více dalších linií příběhu...ale kniha mě bavila :)

11.01.2023

Mám rada japonskú literatúru, ale toto bola taká rozprávková jednohubka, že si už ani nepamätám, o čom bola.

06.01.2023

Zalíbilo se mi to, když sem to začal číst jako Komenskýho labyrint - nejde o postavy ani to prostředí čico, je to prostě jen alegorie světa, v tomhle případě světa knih/čtenářství. S autorem celkem souznim. Dával bych to číst dětem na druhym stupni ZŠ.

06.01.2023

Některé knihy by si zasloužily hvězdiček 6 nebo i 10. Kocour, který zachraňoval knihy k takovým bezesporu patří. Při čtení jsem si vzpomenula na Malého prince, když jsem ho četla poprvé nechápala jsem a přišel mi jako hloupá knížka, ovšem když jsem Malému princi dala druhou šanci v dospělosti, byla jsem uchvácena kolik krásných myšlenek je možné do knihy vepsat. Myslím, že Kocour se v našich končinách nesetká s takovým úspěchem jako v Japonsku, nebude vlastně "pochopen", asijská literatura má totiž specifickou hloubku, a své tempo. Filosof ve mně se zamiloval, Snílek ve mně je ohromený...

Poslední dobou mě fascinují autoři, kteří dokáží napsat příběh s přesahem, který je mnohem víc než příběhem, který Vám probudí fantazii k životu. Kocour je pro mne druhým Malým princem. Probouzí ve Vás i to, na co se v dnešní době dost zapomíná a za to autorovi patří hluboké děkuji. "Arigatou pane Nacukawa" :)

04.01.2023

I když je v knize spousta pěkných myšlenek přišla mi spíše jako četba pro děti. Neuměla jsem se do knihy začíst a na to, jak uzounká je, jsem se s ní mořila skoro dva měsíce.