Macocha
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/442689/bmid_macocha-uWr-442689.jpg
3
160
160
Vypravěčkou příběhu je spisovatelka, která má na kontě úspěšnou sérii románů z kategorie červené knihovny. Tvorba jí na jedné straně zaručuje život na standardní úrovni, na druhé však nedokáže svou bilanci zužitkovat a promítnout do soukromí. Naopak, její osobní život lze považovat za totální selhání, jehož příčinou může být až agresivní touha po samostatnosti spojená s absencí potřeby řešit běžné rodinné záležitosti. I proto se dostává do situace, kdy může poskytovat doporučení jen svým literárním hrdinkám, nikoli sama sobě. Bezradnost a citovou nemohoucnost stále častěji zahání dávkami alkoholu, které rozšiřují její lebeční prostor do obludných rozměrů propasti, objevující se v titulu. V delirických excesech, které následují, se v paměti hlavní hrdinky střídají bolestné vzpomínky, týkající se milostných avantýr, ambicózních tvůrčích plánů nebo nevydařeného manželství s politickým publicistou, z něhož vzešly dvě děti, k nimž si však nevybudovala téměř žádný vztah. Její samotu jen občas naruší opravář klimatizačních zařízení Jarda, s nímž se pokouší sblížit, tuší ale, že ani toto důvěrné přátelství nemá perspektivu a brzy se ocitne v troskách...... celý text
Přidat komentář
Spoustu a spoustu alkoholu. Nebo čouda hodně dobré trávy a na zakousnutí konopné koláčky, a už to jede. Jedna myšlenka střídá druhou, jedno ani nedomyslíš a už jedeš na další fantasmagorickou představu. Nestíháš sledovat chod svých myšlenek, ale vše pečlivě zapisuješ. Jako Hůlová.
Něco jsem nepochopila, jako u Kerouaka, něco jsem nestíhala jako u Jerofejeva, nápaditá přirovnání a neobvyklé slovní obraty jsem obdivovala, jako u Bukowského. Nekonečná souvětí, tak to je kapitola sama pro sebe. Životní moudra a zkušenosti mají hlubokou poetiku.
Četla jsem v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách, tak jsem často u knihy usínala. Takové mikrospánečky to byly, a zdály se mi různé věci. Pak jsem sama nevěděla, zda jsem to četla nebo zda to byly mé sny. Některé odstavce jsem musela číst znova. Některé člověk pochopil až po dvojím trojím přečtení. Člověk se jen čtením dostával do podobných stavů jako vypravěčka.
Líbily se mi názvy knih, které autorka – hlavní hrdinka píše. Nápaditý kontrast mezi jejím žitím a její tvorbou.
A kdo byl ten slavný T. K. a jeho Klára?
Více mne bavila druhá polovina knihy, k té se musel člověk pracně pročíst, ale stálo to za to. Dávám 90 procent.
"Autor trápí sebe a čtenáře a autora zase utrápený kritik, kterého už trápení se nebaví, a tomu se říká čekání na velký český román.“
„A to je nefér, že slovo brak lidé nechápou jako příběh negativ, kdy šťastné vyhlídky dávají vale zlým koncům, které žijeme, a ještě si o nich číst, ale brak že chápou jako špatnost, jako brajgl vrak literatury, co ztroskotala, a to i lidé, kteří brak čtou, a to se pozná tak, že mu raději než brak říkají oddechové čtení.“
„Nejlépe drží rodina, kde mezci v kole tlačí bez keců kolotoč rumpálu, z jakéhosi „dole“ tahají kýble se stavebním materiálem a stavba rodina tak utěšeně roste a okna se jí neustále otáčejí za sluncem.“
„Muž se párkrát stavil i od té doby, co tu nebydlí. Přišel s náručí modrých tašek Ikea a kdeco si do nich naládoval. Všechny věci výhradně jeho, většinou nevysoké tržní a vysoké vzpomínkové hodnoty. Kromě knih i všelijaké svícínky z cest, sošky, tabatěrky, pivní sklo s výjevy a motivické textilie.“
„Říká se tomu těšit se na svou vlastní smrt. Když to hlavní, čeho se jeden nemůže dočkat, je pátek, padla po pracovním týdnu, a plynule navazuje těšení se na ten další pátek, a smrt to je takový Velký pátek před víkendem, který nikdy nekončí.“
„Devadesát procent dobře míněných poznámek svým dospělým dětem dobrá matka holt spolyká.“
Tak jako u jiných knih autorky jsou komentáře rozporuplné. Část čtenářů knihu odsuzuje, druhá část přijala mistrovství zacházení se slovy a tvoření textu. Obsah je jasný, průřez životem probíhající v mysli alkoholičky. Směs skutečnosti a blouznivých představ. Mistrovství autorky vrcholí poslední kapitolou. Úplný rozklad osobnosti. V hlavě zůstává pravdivá myšlenka, kdo je k léčbě přinucen, ten se nevyléčí.
Přišlo mi to jako terapeutický deník v odmašťovně. Nechápu proč by mě to mělo zajímat. Bohužel není jasné, jestli hospitalizace spojenými sílami dětí a partnera je definitivní zrada, nebo stéblo, kterého se tonoucí chytá. Dle anotace autorka překračuje četná tabu literatury. No, když mi při slavnostní večeři v restauraci naserou do talíře, tak nepochybně budou tabu překročena, ale tleskat jim asi nebude proč.
To je teda nářez! Slova a myšlenky, které možná někdy někomu (nebo mnohým?) jen prolétnou hlavou, a to ještě se studem a když nikdo není v okruhu 5 kilometrů :-). Za mě dobré. Občas děsivé, občas politováníhodné, ale naprosto upřímné a otevřené. A smutné. To snad člověk musí sám zažít, aby to takhle věrně a působivě podal :-). A jestli ne, pak tím víc klobouk dolů. A obálka? Naprosto odpovídá obsahu.
Na zacatku mi delaly problemy ty ukrutne dlouhe vety pres cely odstavec, ale nakonec jsem si na ten rytmus zvykl a docela mne to vtahlo. Nakolik je to prozite a nakolik odkoukane?
Po fantastické Tajze druhá autorčina kniha, kterou jsem četl.. Bohužel to nadšení se už neopakuje. Čtení mě docela bavilo, ale spousta otázek zůstává otevřených. Něco takového se nedá vymyslet, to se musí prožít. Ale co z toho je autorka schopna přiznat a kde fabuluje? Nevím, kde je hranice mezi literaturou a realitou.
40 let jsem se pohyboval po výrobních linkách ve Škodovce- Ale i tam je ten slovník uhlazenější.
No Ty-Vo-Le, tak jako taky jsem si na začátku myslela, že je to na mě nějaký moc rádobyuměleckyvolný či co, ale brzy jsem pochopila, že jde o myšlenkový tornádo brutálního alkoholika, kde se naprosto stírá rozdíl mezi realitou, snem, minulostí. Není to knížka, kterou si vytáhnete po dlouhým dni z knihovny a jen tak naslepo ji začnete číst. Já ji měla rozečtenou skoro měsíc a četla jsem ji výhradně venku, na procházkách mezi poli. On ten čerstvej vzduch je k ní potřeba. Není to masovka, vícero lidem se spíš nebude než bude líbit. Mně se vlastně líbila.
Zpočátku jsem si brumlal cosi o samoúčelné stylistické exhibici ve stylu "Podívejte, jak já, umělkyně, pohrdám konvenčním psaním." Samozřejmě, jakmile mi došlo, že jde vlastně o zachycení myšlenkových pochodů postavy propadající se do paralelní reality alkoholika, začala mi autorčina stylizace dávat smysl. Takže prvotní nechuť jsem setřásl a nakonec mi ten neodvratný rozpad osobnosti přišel docela působivý.
Moje druhá kniha od autorky (první byl Umělohmotný třípokoj), ale ani tato mi nesedla. Je to myšlenkový průjem spisovatelky pokleslých románů závislé na alkoholu. Děj tam nějaký je, ale je takový zastřený a tušený v alkoholovém oblaku. Je možné vůbec odlišit to, co postava skutečně/reálně prožívá/zažila, a to, co se jí v alkoholovém poblouznění zdá?
Co mohu vyzdvihnout jako klad, tak je autorčina práce s jazykem. S neotřelými přirovnáními až plýtvá: vrší je na sebe, řetězí je.
Bravurně propracovaná sonda do labilní duše. Paní Hůlová zkrátka umí! Jen to není oddechovka do autobusu cestou do práce. Je to kniha do které se musíte ponořit.
Mimochodem ta přirovnání a smršť myšlenek jsou geniální!
+ pokud tato informace někomu pomůže, stylem mi připomíná Portnoyuv komplex od Rotha.
Čtení této knížky pro mne byla ztráta času. Často jsem při čtení ani text nevnímala. Alespoň použiji do výzvy, že má obálku, která se mi nelíbí.
knížka, kterou jsem přečetla jedním dechem a současně jsem akorát stáhla zbytek (asi půlku?) flašky čehosi, co fakt nebyla cola. Za střízliva by to asi nešlo, ale takhle to bylo úplně geniální. Jdu spát, snad ta ranní kocovina nebude moc silná. Hezké náhodné setkání. Jinak téměř nepiju, ale teď si to nějak sedlo dohromady.
Osobitý styl vyprávění věrně evokuje myšlenkové pochody opilého člověka a pod přehršlem metafor a záměn slov se odehrává hodně silný děj.
Ne. Nešlo to. Dostal jsem se za třetinu a pořád nic, věty, jejichž účelům jsem neporozuměl, děj, který neexistoval. Vydržím hodně, ale ani nálada nebyla. Zkusím od autorky ještě něco, ale bojím se, že pro mne tudy cesta nevede.
"Odpudivost vypravěčky a rozvrácenost jejího vyprávění dosahují takové míry, že text se místy vzpírá čtení." (recenze M. Kittlové na iliteratura.cz)
Vidím to také tak. Styl by mi zase až tak nevadil, s četbou i takového textu jsem schopná si poradit, ale obsah mi vůbec nesedl a hlavní postava už vůbec ne. Bylo to na mě moc šílené, kontroverzní a zbytečně vulgární.
P.S. Zajímalo by mě, kdo byl předobrazem slavného spisovatele T. K. (pokud někdo)
Jako když vás na rodinné či firemní veselici jeden obtížný účastník zatáhne do kouta a tam to do vás začne valit. Všechno. Kdybyste měli pomoct, nevíte ani, odkud začít, ale naštěstí pomáhat nemusíte, postačí vyslechnout tu stoku důvěrností - anebo léty vypilovanou sebeprezentaci? Na konci si gratulujete, že už to máte za sebou, a možná ve vás zůstane zárodek pochybností: Není něco podezřelého na tom, že můj život funguje, že jsem šťastná? Nějaký omyl? Hrůzy teprve přijdou? Nebo je to póza, kterou jsem oklamala i sama sebe? Nebo jsem prostě hloupá - blažená prostota?
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Byla to vlna, která se jevila hrůzostrašně, ale když se jí člověk poddal, nesla ho stránkami a on, zmáčený do niti, sotva dechu popadal. Je to místy čirý a úderný SLAM!
"...je nutné začít od sebe. Proto lidé zůstávají sami, z čiré poctivosti. Začali u sebe a dál se nedostali."
"Právě jako prevenci srdeční havárie jsem si před lety vybrala svého muže."