Magie, pouta a dialog renesančního filosofa
Giordano Bruno
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/67405/magie-pouta-a-dialog-renesancniho-filosofa-67405.jpg
4
3
3
Vzdělaný dominikán, filosof (ovlivněný antikou, Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem), představitel renesančního hermetismu, básník a komediograf (upálený jako kacíř) ve svých spisech formuluje filosofický a vědecký názor, který představuje vrchol renesančního myšlení. Jeho dvě motta: „Co je to, co je? Je to, co bylo. Co je to, co bylo? Je to, co je. Nic nového pod sluncem.“ a „Nejhlubší magií je umět vytěžit opak poté, co jsme nalezli spojující bod.“ vyjadřují, že ho zajímají především protiklady reality, záhady a dramata života a světa, které chápe jako dynamickou jednotu. Tento zakladatel panteistické přírodní filosofie pobýval roku 1588 také v rudolfínské Praze.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2007 , ArgoOriginální název:
De Magia a De vinculis in genere
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
1956 | Dialogy |
2007 | Magie, pouta a dialog renesančního filosofa |
2001 | Božskému Rudolfovi II |
1924 | Mučedník římské inkvisice |
Na jedné straně je to jakýsi úrtžek z obsáhlého filozofického systému renesančního filosofa Giordana Bruna, ale je vybrán tak, že vytváří jistý konzistentní celek. I v závěru Josef Hajný a Jiří Ohlídal připomínají, že sám Bruno několikrát své názory měnil, odvolával či díval se na touž věc z různých a nových stran, přesto souvislost s jeho pojetím magie, pouty a oslem tu je a je velmi inspirativní. Představa o duši vesmíru, který neustále pulzuje a žije svým životem, my jsme jeho součástí stejně jako on naší, jako samostatná všudypřítomná bytost, která má schopnost poutat a upoutávat (i rozpoutávat a rozvazovat), je sice rovíjením klasických řeckých myšlenek, ale v době, které církev nemohla/nechtěla rozumět. A osel, nikoliv jako zvíře tupé, hloupé a nepoddajné, ale jako kabalistický princip, jakési ztělesnění kritického myšlení, je nádhernou metaforou a zároveň funkčním mechanismem, kterého je všude potřeba.
("Prokleté je království, zasmušilé město, kde vyhnali, zahnali a odehnali osla. Běda smyslům, svědomí a duši, kde není přítomno oslovství. - s. 115)
Ačkoliv neholduji ani magii ani kabale, cítil jsem s panem Brunem určitou souvěrečnost, neboť se snaží vylíčit a až uměleckými prostředky vyjádřit, že tu s námi je hned několik světů, několik principů a celý svět je o jejich doplňování (se), ať už antagonistickém nebo synchronním. (Zde doporučuji přečíst krátkou povídku Algernona Blackwooda Vrby, kterou jsem hodnotil výše a která se totéž snaží vyjádřit také, když se dva kanoisté ocitnou v noci v sevření vrb na hranici dvou světů). Takže výborný editorský počin a jednu hvězdičku nedávám proto, že sám cítím vlastní meze porozumění Brunovu textu - na všechny odkazy a kontexty by měl být člověk klasický vzdělanec, což já nejsem. Tedy nechávám prostor, který nejsem s to pojmout, k další kritice či nikoliv.