• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Svíčkař - Giordano Bruno

Jediná hra, kterou napsal osobitý a neohrožený renesanční intelektuál, který skončil pro své názory na hranici. S neodolatelným smyslem pro humor a pozoruhodnou... detail knihy

Nové komentáře u knih Giordano Bruno

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krása vpuštěna na návštěvu a návštěva to byla vskutku lahodná. Renesanční poezie, alespoň některá, stále nezestárla, a tak dochází k oblažení našich duší i po stovkách let.“... celý text
— Liturgievpatek

---

Dialogy

„Nekonečný vesmír obsahující nekonečné množství vesmírných těles a soustav... ovšem podkladů pro svůj "astronomický projekt" tady moc nevykutám, Bruno nevěří na matematiku (nakolik ji umí, to je taky otázka), svoje motivace a argumenty čerpá z jiných oblastí. Navíc mi připadá jako pěkný náfuka, ale čtení je to zábavné, místy až ke grotesce, takže knihu neodkládám. V druhém souboru dialogů se ukazuje, že má-li si s ním církev vyřizovat účty, nabízí se mnohem výživnější materiál než nějaká představa o uspořádání vesmírných těles. A slovní přestřelky i sebechvála pod taktovkou autora vesele pokračují. (Nejspíš by si užíval dnešní sociální sítě.) Závěrečný text je pro mě opět důležitý fyzikálně - interagují spolu světy, podléhají cizí objekty naší gravitaci a naopak? Po brunovsku, nakolik jsem pochopila, by se místo gravitace spíš mluvilo o udržování integrity planetárního/hvězdného organismu, takže působení není univerzální, podobně jako moje vůle neovládá vaše svaly. Výjimkou jsou "uvolněné" částečky, řekněme odpadní. Zajímavě vymyšleno. Bruno sice odbourává geocentrismus a hierarchii (což asi lze číst i politicky), ale podle mě stále o vesmíru přemýšlí velmi lidsky, nemá ještě smysl pro jeho cizost.“... celý text
— Hanka_Bohmova

---

Navštívení krásy – italská renesanční lyrika

„Krátké ale zároveň intenzivní navštívení italské renesanční lyrické krásy, co k tomu víc dodat.“
— Kuža007

---

---

Magie, pouta a dialog renesančního filosofa

„Na jedné straně je to jakýsi úrtžek z obsáhlého filozofického systému renesančního filosofa Giordana Bruna, ale je vybrán tak, že vytváří jistý konzistentní celek. I v závěru Josef Hajný a Jiří Ohlídal připomínají, že sám Bruno několikrát své názory měnil, odvolával či díval se na touž věc z různých a nových stran, přesto souvislost s jeho pojetím magie, pouty a oslem tu je a je velmi inspirativní. Představa o duši vesmíru, který neustále pulzuje a žije svým životem, my jsme jeho součástí stejně jako on naší, jako samostatná všudypřítomná bytost, která má schopnost poutat a upoutávat (i rozpoutávat a rozvazovat), je sice rovíjením klasických řeckých myšlenek, ale v době, které církev nemohla/nechtěla rozumět. A osel, nikoliv jako zvíře tupé, hloupé a nepoddajné, ale jako kabalistický princip, jakési ztělesnění kritického myšlení, je nádhernou metaforou a zároveň funkčním mechanismem, kterého je všude potřeba. ("Prokleté je království, zasmušilé město, kde vyhnali, zahnali a odehnali osla. Běda smyslům, svědomí a duši, kde není přítomno oslovství. - s. 115) Ačkoliv neholduji ani magii ani kabale, cítil jsem s panem Brunem určitou souvěrečnost, neboť se snaží vylíčit a až uměleckými prostředky vyjádřit, že tu s námi je hned několik světů, několik principů a celý svět je o jejich doplňování (se), ať už antagonistickém nebo synchronním. (Zde doporučuji přečíst krátkou povídku Algernona Blackwooda Vrby, kterou jsem hodnotil výše a která se totéž snaží vyjádřit také, když se dva kanoisté ocitnou v noci v sevření vrb na hranici dvou světů). Takže výborný editorský počin a jednu hvězdičku nedávám proto, že sám cítím vlastní meze porozumění Brunovu textu - na všechny odkazy a kontexty by měl být člověk klasický vzdělanec, což já nejsem. Tedy nechávám prostor, který nejsem s to pojmout, k další kritice či nikoliv.“... celý text
— Apo73

---

Italská renesanční lyrika

„„Na nebi vidím hvězdy, míhající a lesknoucí se víc než dosavad, jako by to byl třpyt těch živých svící, jež vídáváme milým v očích plát. ...“ (Torqauto Tasso) Sborník ilustruje tvrzení z předmluvy, že v italské renesanci básní každý. A tak se setkáváme s autory tak různorodými, jak jenom lze. Abych zmínila jen malou část, například světácký bouřlivák Guido Cavalcanti zní nečekaně dojemně v ballatě, kterou píše ve vyhnanství a se smrtí v plicích. Cecco Angiolieri se ve svých drzých verších posmívá Dantovi, zatímco ten píše básně plné utrpení a jaksi kosmické... veliké, nadpozemské, těžké. Francesco Petrarca se toulá po lučinách, aby na něm bližní nepozorovali strázně lásky. Múzicky nadaný holič Burciello poslouchá, jak se o něj hádají Poesie s Řemeslem, a Lorenzo Nádherný, který ho vyhnal z Florencie, sám prchá z trůnu do přírody, aby se mohl oddávat milostnému zadumání. „Nemohu nevidět v člověku mroucím Tvé věčné světlo bez veliké touhy.“ (Michelangelo) Angelo Poliziano, filosof světla a krásy, prožívá svoji šťastnou lásku (chvála bohu, konečně někdo!), kdežto Lodovico Ariosto sní o sladkosti smrti. Krásná Benátčanka Gaspara Stampa přednáší lyrickou kroniku svých neopětovaných, nadlidsky vášnivých lásek za doprovodu loutny — a završuje je v podstatě barokní pointou, když nachází centrum securitatis v Kristu. Michelangelo se v nádherných, ušlechtilých, gigantických a bolestných verších také rozpřahuje k baroku, když od tělesného směřuje k duchovnímu. Snad nikdo jiný nedokáže básnit o bolestech páteře a o lidské moči tak, aby vytvořil jímavou krásu, jako to dělá on. Giordano Bruno se vysmívá pámbíčkářům. Torquato Tasso evokuje v čarokrásných, hudbou zaznívajících verších louky postříbřené měsícem a zkolébaná moře. A fráter Savonarola, můj milovaný náboženský fanatik, káže k lidské duši: „... Slyšíš boží hlasy z Bibbony a z Prata, není ti však asi žádná řeč už svatá. Tvoji mysl láká hřích a bláto; hle, a za to trest jde ze všech stran. ...“ Napodobovala jsem Petrarku a Lorenza a toulala jsem se s touhle knížkou po lukách a u vod. Recitovala jsem si svého Savonarolu (který mě fascinuje ještě víc než dřív od doby, kdy jsem se ve Florencii podívala do očí jeho soše). A podivovala jsem se, jak příhodně mi Gaspara Stampa mluví z duše: „Přešlo již osm dní, pro mne však celé věky, a od vás nedošlo dosud, žel, ani řádky. ...“ Přesně tak. A dokud ty řádky nepřijdou, odmítám číst něco jiného než renesanční díla a myslet na něco jiného než na Itálii.“... celý text
— JulianaH.