Magorovy dopisy

22.03.2021

„Zdánlivá, nebo možná skutečná nesmyslnost pobytu tady se snáší hůř, když je člověk sám v tom přesvědčení – nebo spíš naději – že to není nesmysl. Pravděpodobně v tom musí být sám – protože je to velice neokázalé a o to víc ubíjející; nic se tím takzvaně nedokáže. Ale jestli mi nezbývá nic jiného než alespoň v tom hlavním – a to je pro mne moje přesvědčení – být neústupný, je mnohem těžší snášet to, co tato neústupnost přináší, ještě navíc s pocitem, že se to nechápe ani na tom nejbližším místě. Že to není nesmysl, pro to mluví to, že kdyby se všichni lidé chovali skutečně podle svého vnitřního přesvědčení – alespoň v ohledu veřejně politickém – vypadal by svět úplně jinak. A je to nesmysl proto, že vím, že se to nikdy nestane, ale to je jejich problém, ne můj.
- Už těch úvah nechám, slovy vyjádřeno to zní příliš pateticky, ani si to tak přesně nemyslím, ten pocit je spíš někde vespod, že to tak musí být. Je to ten starý problém, jestli je Bůh, nebo není – jestli je, tak je to takhle v pořádku, a jestli není, tak nezáleží stejně na ničem.“
(Litoměřice, 3.1.1982)

Zřetelný (a stále fascinující) rozpor mezi veřejným obrazem Jirouse-hulváta a mezi svědectvím něhy Jirouse-básníka je dobře známý, někdy se v této souvislosti mluví o trvalém napětí mezi Magorem a Martinem. Ostatně: Jirous sám v jednom z dopisů píše, že jeho nezbytné vlastnosti jsou zběsilost a pokora. Dopisy z věznic ale ukazují Martina Jirouse zase ještě jinak! Ukazují ho nejen jako člověka vnitřně silného, sečtělého a originálně vtipného, ale ukazují ho také jako člověka nesobeckého, s pečlivou a vlídnou pozorností obrácenou na zbytek rodiny venku. Žádný sebestředný maniak, žádný emocemi zmítaný bohém, který se do boje s komunismem pustil ze svého furiantství. Naopak: člověk, který přesně ví, kde je ve světě jeho místo, proč je tam kde je, a proč zrovna tam musí stát. A také člověk, který si je vděčně vědom své závislosti na lidech okolo („Člověk sám od sebe nijak moc silnej není, a když si to o něm někdo blízký myslí, jako by se takovým opravdu stával.“).
Bylo to pro mě tedy nejen posilující setkání s výjimečnou a statečnou osobností, která obstála v mimořádně složité situaci, ale také další potvrzení, že s Martinem Jirousem člověk není nikdy hotov, že zkoušet ho spoutat do několikavěté charakteristiky prostě není možné.

Paní Juliána do knihy nepřispěla ani jedním slovem, přesto je neustále velmi přítomná. Přišlo mi to případné a nechtěl bych na tom nic měnit (vím, že vyšla antologie, která zahrnuje i Juliánino psaní, ale neláká mě ji číst, alespoň zatím ne), líbilo se mi, jak je v knize hlavní hrdinkou, i když v ní není (Rozdíl mezi dopisy psanými Daně Němcové – z prvního vězení – a právě Juliáně je nepřehlédnutelný.) Duchovní a partnerská vzájemnost Martina a Juliány byla největším pokladem knihy, ale zároveň jsem cítil smutek při vědomí, jak málo toho zůstalo z Jirousova (nepochybuji, že upřímně míněného) přesvědčení, že si po návratu z vězení bude života s Juliánou „skutečně vážit jako nejvzácnějšího daru“. Přestože Martin si v jednom z dopisů stěžuje, jak ho v Mírově rozčilují lidé „debilně agresívně hlučný“, po svém návratu nežil ve slibovaném tichém a vděčném pokoji, ale svým neuspořádaným životem často Juliáně způsoboval víc starostí než radostí. Chudák paní Juliána.

„Má lásko, slova jsou v naší situaci k ničemu, kdybych Tě mohl jednou pohladit, řekl bych tím víc než těmadle písmenkama – chtěl jsem napsat hloupejma písmenkama, ale ta za to nemůžou. Povídám si s Tebou pořád, už mě to tolik nezraňuje, vzpomínat na to, co jsme spolu prožili; chtěl bych Ti jenom připomenout, asi zbytečně, co žije na světě lidí bez lásky, lidí, kteří ani nikdy nepoznali, co to je, mít někoho rád. To vědomí daru, kterého se nám dostalo, by nás mělo uchránit od zahořknutí.“
(Ruzyň, 22.11.1977)

18.11.2017

Vzpomínka- praxe v děsivých chodbách domova důchodců stižený úzkosti ukrývaje se před Velkou sestrou. Zabíjení času Jirousovými dopisy. Aneb o tom, jak mu fyzicky svědčil život v káznici, jak se tam učil angličtinu, aby se nezcvoknul, nekouřil, nechlastal a snad i hubnul. A tak, no.

Četla jsem někdy před osmi lety a nebavilo mě to. Teď možná nastal čas na druhý pokus.