Mají chobotnice duši?
Sy Montgomery
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423707/bmid_maji-chobotnice-dusi-HNQ-423707.jpg
4
40
40
Přírodovědkyně a autorka populárně-naučné literatury Sy Montgomeryová poodkrývá emocionální i tělesný svět chobotnic — a popisuje fascinující vazby, které tyto neuvěřitelně komplexní a energické bytosti navazují s člověkem. Za účelem poznat tyto divoké, samotářské a dravé měkkýše předvádí ukázkovou „zážitkovou“ dokumentaristiku a neváhá se za nimi vydat do Akvária New England ani ke korálovým útesům Francouzské Polynésie a Mexického zálivu. Díky tomu se spřátelila hned s několika chobotnicemi s výrazně odlišnou osobností — mírnou Athénou, průbojnou Octavií, zvědavou Kálí a hravou Karmou. Svůj důvtip chobotnice dokazují nepřeberným počtem způsobů: unikají z nádrží jako orangutani, uchylují se k všemožným lstím, aby získaly potravu, a proudem vody ze své nálevky si hrají s míčem. „Chobotnice se mi vždycky líbily. Ani mimozemšťané z toho nejpotrhlejšího sci-fi nejsou tak zvláštní jako ony. Jsou to tvorové, kteří navzdory tomu, že dorůstají váhy bezmála padesáti kilogramů a délky skoro dvou půl metru, dokážou své rosolovité tělo protáhnout mezerou o velikosti pomeranče. Jsou to živočichové… se zobákem jako papoušek, jedem jako had a jazykem osázeným zuby… kteří dokážou měnit tvar i barvu a vypouštět inkoust. Ale co je nejpozoruhodnější… chobotnice jsou mimořádně inteligentní.“ Teprve nedávno vědci přisoudili inteligenci i psům, ptákům a šimpanzům. Teď s údivem sledují, jak chobotnice dokážou řešit různorodé úkoly, a snaží se rozluštit význam jejich barevných změn. Montgomeryová zde toto rostoucí uznání pro chobotnice zachycuje a zároveň vypráví příběh o lásce, který je střídavě vtipný, zábavný, dojemný i hluboký. Mají chobotnice duši? nám sděluje, co nás mohou chobotnice naučit o setkávání dvou velice odlišných myslí.... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata Přírodní vědy
Vydáno: 2019 , KazdaOriginální název:
The Soul of an Octopus: A Surprising Exploration, 2015
více info...
Přidat komentář
Mno, o chobotnicích jsme se dozvěděli sotva, co by se za přísavku vešlo, zato o Sy, Anně, Winstonovi, tamté, tamtom a támhlenctom už víme oceány životních příběhů... Příšerně přeslazené, ble. Přečíst se to dalo, ale za mě jen dvě mořské hvězdice.
Kniha na mne udělala velmi dobrý dojem. Je psaná čtivě, odborně a mile. Bylo zajímavé číst v podstatě osobní příběhy několika chobotnic se zmínkami o dalších mořských tvorech, s jejich osobnostními zvláštnostmi, projevy. Knihy zaměřené na zvířata mám obecně rád. Otázky zda mají duši nebo určitou úroveň myšlení a vědomí považuji pro sebe za dávno zodpovězené. Každý z lidských představitelů knihy včetně autorky celé dění silně prožívá, což čtenáře pomůže vtáhnout do děje. Fotografická příloha knihy je dobrá, klidně by mohla být i obsáhlejší. Není ale problém, nalézt mnoho videí k tématu na internetu.
Pěkně, s jistou citlivostí a erudicí napsaná populárně vědecká knížka bioložky Sy Montgomeryové se odehrává ve dvou prostředích - umělém akváriu New England a volné vodě, především v oceánu. Čtenářům předkládá mnoho překvapivých faktů a zajímavých informací, o spoustě z nich jsem doteď neměla tušení. Ve zmíněném akváriu pracují nadšenci a nejspíš opravdoví milovníci zvířat, kteří se o ně starají s péčí a láskou a snaží se jim zajistit co nejlepší podmínky ve frustrujícím zajetí. Ačkoliv mě scény z potápění poměrně nudily, a scény z akvária většinou bavily, i tak v člověku zůstává smutek nad všemi těmi životy a osudy tvorů vytržených ze svého prostředí a trávících čas v umělém prostředí s plastovými korály a prefabrikovanými kameny. Nad popisovanou scénou z pravidelného valentýnského "rande na slepo", kdy se samci a samici chobotnice pravidelně každoročně v tento "slavný den" umožní páření před zraky kamer, v blýskání fotoaparátů, ječení tisícovek přítomných diváků, roztleskávaček, za doprovodu sladké písně Barryho Whitea a k tomu s kýčovitými proprietami ve formě umělých kytic a světýlek ve tvaru srdíček, jsem notně skřípala zuby.
Autorka dochází k závěru, že pokud má duši ona, má ji rozhodně i chobotnice, a nejen to, všechny ostatní živé bytosti rovněž duší disponují. Ale zároveň popisuje, jak živému krabovi obdařenému duší a emocemi ustřihli klepeta, aby si na něm mohla chobotnice pochutnat bez nebezpečí, že ji klepeta poraní.
V knize je pár míst, nad kterými člověk kroutí hlavou, ale zajímavé informace to myslím vyváží.
Chobotnice určitě duši mají, otázka je, jestli si to spisovatelka až příliš neidealizuje a nedává drobným věcem až přílišný význam. Nicméně cesta do hlubin duše chobotnice je to velmi zajímavá. Dozvědět se jak jsou inteligentní, učenlivé, vyčůrané a kolik společných věcí máme. Určitě to člověka donutí se nad nimi zamyslet a pustit si nějaká videa a prozkoumávat jak to u nich funguje. Při takovém sledování videí, jsem narazil na korejskou youtuberku jak si ze zvířecího trhu přinese obří chobotnici, chová se k ní nelidsky a pak ji tam nechutně pojídá. Bylo mi z toho trochu šoufl, ne že bych se musel s chobotnicemi mazlit, ale...no prostě úchylný korejci. Tak to byl třeba velký kontrast k tomu, jak se chovaným chobotnicím dávají jména, vyvíjí se citový vztah a truchlí se nad jejich smrtí. Pokud vydržíte nesnesitelnou autorku tak pak je to hezké čtení :)
Věděli jste, že i malé octomilky mají osobnost? Když je mušák coby nápadník několikrát odmítnutý, mnohem častěji propadne pití alkoholu.
V této knize se nedozvíme fakta pouze o chobotnicích, ale autorka občas odskočí
i k jiným tvorům. Pro mě byla spousta věcí úplnou novinkou. Chobotnice je vzhledem k člověku jako mimozemšťan.
Tři srdce, chapadla, která mezi sebou komunikují sama bez propojení s mozkem, dokonce se zdá, že každé může být svébytné s jinou povahou. Přísavky stokrát citlivější než naše chuťové receptory na jazyku, má úžasnou schopnost měnit barvy a tvar. Samec umí vystřelit "penis" ke své vyvolené a potom mu doroste nový.
K lidem se za určitých okolností chobotnice chová jako kamarádka, pamatuje si je a umí je od sebe rozeznat.
Sy Montgomery napsala o zvířatech spoustu knih a obdržela velké množství ocenění. Velkou popularitu získala i kniha o jejím 340 kg vážícím domácím mazlíčkovi - praseti. Bylo prý rošťácké, přátelské a velice inteligentní. Sama říká, že se s pokorou celý život neustále od zvířat nechává učit. Své kamarády nekonzumuje, je vegetariánka:)
Ale kdo ví. Třeba se v budoucnu dozvíme, že i každá rostlina má svoji osobnost (já jsem o tom přesvědčená:) Ostatně už o tom psal i Carlos Castaneda. Když si jeho učitel don Juan vybíral vhodnou rostlinu durmanu jako halucinogen, staral se o to, aby neměla poťouchlou povahu.
O dusi chobotnic jsem toho prilis vedet nechtel a pasaze venovane popisu vlastniho uzasu nad spekulacemi o dusi techto zvirat jsem proto kvitoval shovivave. Mnohem vice me zajimaly presahy k vedomi, pameti, uceni, ci personalite, ktere jsou popsane moc pekne a ocenuji i (spore, lec zajimave) odkazy na dalsi literaturu. Proto je uvedena kniha fantasticka. Sam jsem mel moznost videt chobotnice jen nekolikrat letmo v akvariich a pak radu poutavych videi o jejich "houdiniovskych" schopnostech :) Autenticky popis vztahu lidi a chobotnic, jaky nam Sy predklada, je hluboky, citlivy a detailni. No, nekdy i dost pateticky, ale co uz chcete od Americanu ;)
Kazdopadne, citite-li k chobotnicim sympatie, tak se Vam kniha zrejme bude moc libit - jako mne :)
PS: Chvalim peclivou praci s prekladem - tolik ceskych nazvu morskych obyvatel clovek na jednom miste hned tak nevidi.
Hodně procítěné představení živočichů, kteří nám jsou neuvěřitelně evolučně vzdálení, přesto u nich pozorujeme relativně vysoké kognitivní schopnosti. Montgomeryová se ani nesnaží o nějaký nezaujatý pohled na chobotnice. Naopak popisuje své bezprostřední zkušenosti s těmito pozoruhodnými tvory a neštítí se od vědeckých faktů volně přecházet k vlastním domněnkám, spekulacím a pocitům, na což však čtenáře vždy upozorní. Na jednu stranu by takový přístup mohl některé pedantské čtenáře popudit, třeba i proto, že se toho v knize o chobotnicích vlastně zase tolik nedovědí (spíše základní biologická fakta, výsledky pár nedávných výzkumů a představení jen několika málo druhů), na tu druhou je třeba přiznat, že kniha o těchto úžasných organismech informuje maximálně přístupnou a sympatickou formou.
Tato kniha mne zavedla do podivuhodného světa nádherných mořských tvorů, do světa oplývajícího zvídavou inteligencí, tvořivostí, humorem. Pomohla mi alespoň trochu poodhalit tajemství mořského světa. Nelituji toho, že jsem si tuto knihu koupila už nastálo. Věřím, že se k ní budu vracet.
Ano, tady v této knize se dozvíte o chobotnicích všechno, co jste nevěděli. Mám ráda přírodopisné knihy a nikdy by mě nenapadlo, co všechno chobotnice umí a čeho jsou schopny
Hmátla jsem po knize v knihovně ,protože mne zaujal název.Jsem nadšena.Výborně,poutavě napsáno.Chobotnice duši asi maji
Nevšední knížka, čtivě napsaná, dozvěděla jsem se o chobotnicích spoustu zajímavých věcí. A čtení mě opravdu bavilo.
Moc hezky sepsaná přírodovědecká kniha pojednávající o životě chobotnic. Je plná překvapivých informací, jak se to se zvířaty a jejich výzkumem ve skutečnosti má, o čem široká veřejnost nic neví. Naprosto vám změní pohled, a to nejen na tyto rosolovité osmiramenné potvůrky. :-)
Mají chobotnice duši?
Na knihu jsem se hodně těšil - zatím všechny, které jsem od vydavatelství Kazda četl, byly záživné a velmi poučné, navíc chobotnice jsou hodně specifické a ne moc probádané téma. U této knihy jsem ovšem narazil. Je na ní velice znát, že autorkou je žena, která se věnuje popularizaci vědy, především pro děti - kniha je psaná silně emotivně, a to jsem od literatury faktu zkrátka nečekal. O chobotnicích se píše přibližně v půlce knihy, zbytek jsou příběhy autorky a lidí, se kterými se při pozorování chobotnic setkala. Spousta informací je zajímavá, spousta jiných jsou autorčiny domněnky a vroucná přání. Od půlky jsem měl co dělat, abych ji pro přeslazenost neodložil.