Makbeth
William Shakespeare
Tragédie Williama Shakespeara z roku 1606. Hra je inspirována historickou postavou skotského krále Macbetha I., ale mezi touto historickou postavou a jejím Shakespearovým pojetím je značný rozdíl. Shakespeare hru napsal na počest nového krále Jakuba I., v jehož osobě došlo ke sjednocení skotského a anglického trůnu. Hra tedy měla hlavně odkazovat na králův původ a na pozitivní stránky spojení obou zemí.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1927 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Macbeth, 1606
více info...
Přidat komentář
Nadčasové dílo, aneb co dokáže z některých lidí udělat touha po moci, takový člověk nikdy nemá dost.
Vyslechla jsem audio jako divadelní hru. Díky tomu, že jsem hru viděla v divadle, jsem se dobře orientovala v postavách. Chamtivost po moci-stále aktuální!
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych si přečetl něco od největšího dramatika, který kdy žil. Do děl Willa Shakespeara se mi nikdy moc nechtělo, kvůli tomu jak jsou vystavěné a napsané. Ale zkusit se má všechno, zvláště když to obstálo zkouškou času a má to nepopiratelné kvality. Příběh Macbetha jsem viděl několikrát zfilmovaný, takže jsem věděl do čeho jdu po příběhové stránce. Samotný text byl zpočátku pro mě docela složitý, ale jakmile jsem si na něj zvykl, tak se to četlo dobře. Příběh je dobrý, text zajímavý a působivý, a rozhodně nelituji, že jsem to četl. Macbeth je klasika a já se těším až zkusím další díla od pana Shakespeara.
Slabé, velmi slabé.
Nevím, jak moc ocenila chudáka Macbetha alžbětínská společnost, ale pokud jde o mou maličkost, starý (neříkám že dobrý) Will by měl být uložen do učebnic literatury a zmíněn jen okrajově, jako prvek, který ovlivnil světovou literaturu, aniž by kdo pořádně věděl proč.
Možná že fantastický výkon herců a nevídané divadelná efekty mohou zachránit Makbetha, stejně jako moderní americký film zachraňuje hvězdné obsazení a počítačová grafika, ale pokud máte tu smůlu jako já a čtete surový text, pak musí jít slušný stupeň indoktrinace, abyste byli spokojeni a uspokojeni.
A propos, v té souvislosti mne napadá kapitola z Jak jsem vyhrál válku Patricka Ryana, ve které snaživý poručík Goodbody servíruje nejhorší jablečňák v originálních sudech ušlechtilého italského vína.
Člověk by skoro věřil, že i zdejší hodnocení je následkem projímadla podávaného pod světoznámou značkou.
Hle, Shakespeare a hra, kterou nesmíme jmenovat! Záruka kvality! Když dám pět hvězd, vstoupím do zdejšího Klubu intelektuálů.
Maně mne napadá, zda moderní čtenářka, která lajkuje Padesát odstínů šedi a Stmívání, nemá nakonec pravdu. Alespoň nepředstírá něco, čím není.
Abych vám vysvětlil zdejší hodnocení, představuji vám ideálního kandidáta:
Padesát odstínů šedi miluje proto, že se mu líbí.
Deníky Alana Rickmana proto, že na obálce stojí jméno celebrity.
Makbetha proto, že Shakespeare je zkrátka Shakespeare.
Jako by tu Macbethův život byl vzorem zlovůle a chtíče. Každým bodením si myslí, že již konečně dobyl, po čem toužil, ale každá kapka krva ho nutila prolít desaterokrát více. Je to onen ďábel obojetný a dvojsmyslný, jehož smlouvání není konce, jehož nabídky jsou jhem jeho obětí.
Nadčasová hra.. touha po moci je silná, jde si za svým i přes mrtvoly. Drama o dobru a zlu, zločinu a trestu a svědomí, které člověka žere a tíží.
Doporučuji i pro ty, kteří si chtějí od Shakespeara něco přečíst a neví kde začít. Je to jeho nejkratší dílo.
Tragický příběh na téma ctižádosti, člověk vždy může rozhodnout o svém osudu. A co dokáže svědomí...
Rozhlasová dramatizace.
Mě se to zatím z her od Shakespeara, které jsem četla, líbilo nejvíc. Celý příběh perfektně dával smysl.
Trošku jsem se ztrácela v postavách, ale s tím mám téměř vždycky u her problém, prostě proto, že těm postavám nevidíme do hlavy. Je tam jen to, co dělají a říkají, ale ne, co si skutečně myslí. Takže drama asi nikdy nebude moje oblíbená forma. Ale jako mile mě to překvapilo, a bylo to vyloženě napěchovaný dějem, žádná hluchá místa.
Vzhledem k tomu, že jsem tuhle knížku četla jen kvůli tomu, že byla hodněkrát zmíněná v knize Když jsme se proslavili, nečekala jsem nic moc dobrého (Shakespeare mi zatím moc nesedl), ale tohle bylo opravdu moc fajn.
Chamtivost a chtivost v plné parádě - stačí vidět, co člověka čeká, a už si jde za svým, i kdyby to mělo jít přes mrtvoly. To přesně tady je. Zaslepenost v krystalické podobě, řekla bych. A zároveň se tu podle mne skvěle ukazuje vina, která člověka pomalu dobíhá a brnká na nervy. Svědomí bolí a vina tíží. Ale chtíč a touha je někdy asi holt silnější, jak ukazuje hlavní hrdina. A vybírá si daň nejvyšší.
I když jsou hry z pera Shakespearova, které mi jsou bližší, tady musím hodnotit vysoko, byť ne naplno. Co je na téhle hře skvělé, je to, jak je v něčem docela nadčasová (což je zrovna u Shakespearových her dost obvyklé). Tu touhu po moci lze pozorovat i v dnešní době. Tu dravost, ostré lokty, jak si někteří jdou nelítostně za svým. Otázka pak je, do jaké míry si kdo připouští vinu a jak moc člověka vina sžírá uvnitř. Myslím, že v případě Macbetha to v nějaké míře je vidět - více pak u jeho "spolupachatelky" manželky Lady Macbethové...
Je to docela mrazivé čtení o zločinu a trestu, dobru a zlu, temných touhách duše, vině, spalujícím šílenství... za sebe určitě mohu doporučit.
Spousta negativních vlastností hlavních protagonistů dává autorovi příležitosti - ve zřejmě jednom z nekrvavějším divadelním dramatu - přinést k zamyšlení divákům, a také čtenářům - jaké zrůdy a odpudivé bytosti mohou existovat v lidské společnosti. Shakespeare se zbavil povinnosti zjistit, kdo a proč tyto negativní postavy navádí ke svým činům - a hodil vše na nadpřirozené bytosti. A my víme, že čarodějnice neexistují - tak kdo nám zrůdy do současnosti přináší? I po tolika stoletích je to nadčasová hra!
Macbeth je jedna z takých tých najklasickejších Shakespearových tragédií - v zmysle napĺňania druhových pravidiel. Podobne ako Oidipus, aj Macbeth je panovník, ktorý spoznal svoju nepeknú budúcnosť a myslel si, že naňho nemôže mať dosah. U Macbetha aj u Oidipa išlo o zlú interpretáciu proroctva vo vzťahu k realite. Aj preto akoby sa obaja rútili do pažeráka strašného konca. Samozrejme, Macbeth nevzbudzuje ľútosť ako Oidipus, všetko zlo si zavinil sám, a aj z toho dôvodu je Macbeth-hra eticky jednorozmernejšia, tzn. Macbethov osud nie je nerozlúštiteľným paradoxom. Povedané inak - Macbeth je rane-moderné indivíduum, ktoré sa slobodne rozhoduje, a ktoré požiera vlastná ctižiadostivosť, Oidipus je človek, ktorého osud bol doňho vpísaný dedičným hriechom a rozhodnutím bohov, je stratený a túžobne hľadá pôdu, na ktorej by mohol "normálne" žiť. (...) Lenže tam, kde hra stráca na etickej komplikovanosti, až neriešiteľnosti, získava navrch Shakespearova unikátna básnická vízia, ktorá akoby nikdy nebola mocnejšia. Táto moc tu pramení práve zo zrejmosti, až žánrového ťahu na bránu, kedy z močarísk vychádzajú temné tiene a zabaľujú slová do poeovsky ladených symbolov a metafor. Shakespeare tu nenarába so žánrami ako eklektik, skôr ich prekračuje zintenzívnením. Rozhodne mi to atmosférou a silou obrazov pripomenulo to najlepšie z romantického hnutia, napríklad taký Máchov Máj alebo Southeyho Baladu o Mary. (...) Zároveň sa mi však zdá, že aj v tejto hre vyvstáva ústredná Shakespearova téma - problém herectva. Macbeth je tu hercom na javisku sveta v tom zmysle, že dostal noty, číta svoju hru na svete, číta o tom, čo môže byť, ak vykoná to a ono. Akoby dostával do rúk režisérske pokyny, a to nielen od čarodejníc, ale aj od Lady Macbeth. Otázkou, pred ktorou stojí je, či zostane Macbethom, človekom akým bol doteraz, alebo sa začne správať podľa pokynov režiséra a začne hrať hru, o ktorej definitívnom konci nemá tušenia. Macbeth si neuvedomuje, že táto hra nemení len príbeh jeho života, sled udalostí, ale aj jeho samotného. Že do jeho duše vpisuje ctižiadosť postavy, ktorú sa odhodlal hrať. Neuvedomuje si teda, že táto snaha stať sa kráľom v zmysle Boha, absolútnym indivíduom, ktoré, akonáhle dosiahlo na najvyššiu priečku, môže rozhodovať o behu sveta, ovládnuť svoj svet, predikovať, ale že bude podliehať tým istým náhodám, tým istým poryvom sveta, výčitkám svedomia ako všetci ostatní. Predovšetkým ho však zradí samotná ctižiadosť, ktorá ho priviedla na vrchol. Chce byť seba-tvorca a pritom je radikálne vrhnutý do sveta, do istého poriadku, ktorý sa síce snaží oklamať, ale pritom klame jedine sám seba. (...) A práve preto obsahuje táto jeho "hra" tragické jadro. A práve preto obsahuje toto tragické jadro "hra", ktorú hrá každé moderné indivíduum. Novoveký subjekt (akýsi machiavellista) sa tu postavil nad beh sveta a myslí si, že sa stal alebo môže stať absolútnym vládcom nad osudom, nad svetom a nad časom, ale nie je to tak. Novoveký človek sa podobne ako Macbeth stal kráľom a hoci mu všetky proroctvá počas celých storočí zvestovali a zvestujú tragický koniec, zaslepene sa rúti v ústrety svojej vlastnej záhube a pritom sa chlácholí myšlienkou na to, že predikuje. Shakespeare tu podľa mňa (cez svoju obľúbenú kritiku Machiavelliho) kritizuje práve tento aspekt zrodu moderného indivídua.
Když se řekne William Shakespeare, zřejmě každého napadne jako první Romeo a Julie nebo Hamlet. Ale co takový Macbeth? Toho vnímám jako (neprávem) upozaďovanou tragédii.
Líbilo se mi, že drama má (na rozdíl od Hamleta, kde se víc filozofuje, než jedná) spád. Oceňuji i postupnou proměnu Macbethova myšlení a chování v průběhu hry - od odvážného, čestného muže přes vraha s výčitkami svědomí a neustálým strachem k bezcitnému tyranovi.
Nádherný je i jazyk díla, jednotlivé slovní obraty, epiteta, metafory atd. Hotová pastva pro oči.
Co mě ale mrzí, je fakt, že ne vše bylo ve hře dotažené do konce. Čtenář (či divák) se sice dozví, jak se Macbeth stane thénem a pak králem, jak je možné, že se dá do pohybu Birnamský les a kdo je ten, koho neporodila žena, ale už se tu nepíše, jak se Banquovy potomci dostanou na skotský trůn. Poté, co jsem si přečetla Poznámku překladatele, jsem sice odpověď na tuto otázku dostala, ale jako člověk neznalý skotských dějin bych bez ní neměla šanci přijít tomu na kloub. Ale to je koneckonců můj problém.
V každém případě děkuji panu Hilskému za úchvatný překlad a nezbývá mi než knihu doporučit ostatním čtenářům.
Shakespeare mě nikdy moc neoslovoval, ale tohle dílo je výjimkou. Macbath je velmi promyšlená postava a jeho progres, či spíše sestup, je opravdu fascinující sledovat.
Strašně dlouho jsem se této hře vyhýbal. Pochytil jsem jaksi, že se jedná o pouhý derivát Hamleta, kterého nadto nemám ani rád. Je to tedy předposlední tragédie, která mi přišla na řadu. (A to ještě jen proto, že jsem chtěl jít znovu číst Soudné sestry a cítil jsem se provinile, že toho Macbetha ještě nemám.) Tak tady to je a je to, upřímně, skvělé.
Macbeth se ukázal víc než schopný existence sám o sobě a já si tu tedy dovolím nekomentovat jisté podobnosti s Hamletem. Snad jen podotknu, že dokonce i samotný text obsahuje několik aluzí na Hamleta, nejedná se tedy pouze o podobnost některých charakterů, ale občas i podobnost doslovnou.
Chtěl bych v tomto komentáři jen lehce nastínit interpretaci, kterou jsem si vymyslel. Netvrdím, že je dokonalá a očividně s ní lze vést polemiku, ale je to jeden z možných náhledů. Vůbec se můžeme ptát, proč jsou Shakespearovy hry takovými skvosty. Po mém soudu je to, vedle brilantního jazyku a metafor, právě kvůli množství různých interpretací, které můžeme vytvořit. Většina těch her totiž neříká vůbec nic. Ale tím toho říkají víc než hodně.
Tedy ta interpretace. Odmítám akceptovat za vlasy přitažené interpretace typu, že čarodějky jsou pouze sny, přeludy, reflektujícími Macbethovu zvrácenou duši a jeho touhy. Nedává to smysl už kvůli tomu, že čarodějky mají vlastní scénu, ve které Macbeth vůbec nevystupuje, zato tam pobíhá Heketé. Ne, takovou interpretaci nejde brát vážně. Taktéž odmítám do interpretace přijmout mimotextové informace toho typu, že svůj rod Jakub I. odvozoval od Banqua. Ač připouštím, že je obtížné v tomto případě hru a propagandu oddělit, ale proč pro jednou nepracovat pouze s textem? Zvláště pak, když je taková interpretace zajímavější, než ta, která pracuje s mimotextovími reáliemi. A na rozdíl od té s mimotextovými informacemi, může být má interpretace hodnotu i pro ty, kteří na rozdíl on mé osoby netrpí potřebou pročítat si (sic geniální!) texty profesora Hilského.
Tragédii považuji za hru s proroctvími (očividně), ale ne s těmi, které se naplní, ale s těmi, které jsou lživé, nebo při nejlepším samonaplňující se. Nadnáším tezi proroctví se buď naplní, nebo se nenaplní. Pokud se naplní napůl, je vidět, že bylo chybné, není tedy naplněno vůbec, to co se z něj naplnilo lze považovat za hru náhod. A co vyplývá z textu, v rámci proroctví čarodějnic? Macbeth se stane králem, splněno. Macbeth je ohrožen Macduffem, splněno. Macbeth je poražen mužem, který se z ženy nenarodil, splněno (s přimhouřením oka). Birnamský les se dal na pochod, splněno. Banquovi potomci se stanou králi nesplněno. A Nezapomeňte, nepracujeme s mimotextovimi informacemi. Flleance se nám, v důsledku Macbethova zásahu, kamsi ztratil. Čili, Macbethův zásah (patrně) zabránil tomu, aby daná část proroctví byla naplněna. Proč logicky nepředpokládat, že to rovněž byl Macbathův zásah, díky němuž se některé části proroctví rádoby splnily? Vraždil by čestný válečník Macbeth, kdyby se on a jeho drahá rozkošná ženuška nedozvěděli o daném proroctví? Nevraždil-li by, stal by se Macduff jeho nepřítelem? Kdyby se nebál, že nemůže zemřít, protože lesy povětšinou nechodí, zůstal by v, jak z textu vyplývá, nevýhodné pozici daného lesa, takřka sám, bez druhů? Myslím, že shodně můžeme odpovědět Ne! A ano, tato interpretace celá padá, pokud začneme do textu tahat dobovou propagandu. Ale proč to dělat? Není toto pěkné vyznění hry? Pozor na lháře, lžiproroky a manipulátory! Nedělejte každou blbost, kterou vám váš horoskop předpoví! Po mém soudu to hře přidává další vrstvu navíc. Ale což, vážně mne brát nemusíte, já si tak v poslední době jenom blbnu s interpretacemi textů.
Mám ke hře jenom jednu malililinkatou výtku. Tou je šílenství a smrt lady Macbeth. Je to pouze můj pocit, ale nezdá se mi vhodné, že ona, zrovna ona, největší padouch ženského pohlaví z celého Shakespeara, ke konci knihy zešílí kvůli zločinům, které spáchala. Je to drobná skvrnka, kterou na hře vidím. Ale v zásadě pro mne nemá žádný významný dopad.
Závěrem snad poslední poznámka. Objevují se tu komentáře, které tvrdí, že je to nejtragičtější Shakespearova hra. Ne. Promiňte, ale ne. Přečtěte si Tita Andronica. Pravda, tam je tragédie (naprosto šílená, skoro nepředstavitelná (chudák Lavinie)) poněkud maskována groteskní brutalitou, ale je tam. A pokud by vám to, právě pro tu brutalitu, nestačilo, přečtěte si Timona Athénského. To je teprve věc. Za mě zdaleka nejtragičtější Shakespearova hra. Také moje nejoblíbenější, mimochodem.
Já a Shakespear nejsme moc přátelé.
Nevim jestli mi nesedl styl psaní, nebo to bylo mojí naladou, ale kniha mě nudila a jsem opravdu ráda, že měla, tak málo stránek.
Na druhou stranu si umím velmi dobře představit, že sedím v divadle a Macbetha si užívám, ale jako kniha to není můj šálek kávy.
Z Shakespearových tragédií se mi zatím líbil Makbeth asi nejvíc. Pro srovnání: četla jsem Romea a Julii, Othella, Tita Andronica + pár komedií.
Kdo chce víc, nemá nic. Nebo na každou svini se vaří voda. Tak by se dal shrnout Macbeth. Shakespearův jazyk a slovní obraty jsou z jiné planety, v žádném případě nejde o čtení do MHD. Někdy člověk bojuje s pochopením určitých pasáží, i když se pekelně soustředí. Přesto platí, že zážitek z četby je velký. Shakeasperova díla jsou sice přes 400 let stará, vždycky však budou nadčasová, jelikož s vlastnostmi jeho postav se u lidí setkáváme dodnes. A to z prostého důvodu - lidé se totiž nemění.
Štítky knihy
Anglie anglická literatura divadelní hry tragédie William Shakespeare, 1564-1616
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Nevim.. neskutečný masakr na všech frontách, jak stylem, projevem, celkovou náloží o level výš než už tak skorem dokonalý Hamlet. Naprostý obřad myšlenky a pera.