Malá cesta Terezie z Lisieux

16.06.2018

„V centru Tereziina popisu září skutečnost Božího ‚milosrdenství‘, Bůh se srdcem citlivým pro to, co je ubohé, Bůh, který se sklání k tomu, co je maličké a chudé.
Dospělý člověk zase bude mít odvahu objevit se před Bohem v celé své duchovní chudobě, bez fatalismu či strachu, s úplnou důvěrou. K tomu, aby se člověk stal jedním z pozvaných, nebo lépe – vždyť pozvaní jsou všichni – k tomu, aby se člověk otevřel Božímu daru, stačí, aby považoval sám sebe za malého v pokoře, která se rodí z pravdivého pohledu na sebe sama, z pohledu, jakým nás miluje Bůh. “

Otec Conrad nenapsal běžnou biografii. Dokáže na krátkém prostoru knihy najít to podstatné, srozumitelně popsat, zařadit do souvislostí a interpretovat. Zároveň ale píše procítěně, s něhou, láskou a neskrývaným obdivem – aniž by sklouzl k přílišné hagiografické oslavnosti. Stává se tak svaté Terezii téměř rovnocenným partnerem a povýšil můj „duchovně-literární“ zážitek o další úroveň. Jako by jeho slova sama o sobě byla svědectvím o působení Terezie do lidského života, svědectvím, které prostřednictvím této knížky předává dál. „Tak se staneme přáteli, aniž bychom se znali,“ píše hned v úvodu a přesně tento příjemný pocit blízkosti jsem při čtení měl.

Svatá Terezie může být trochu oříšek – její extrémní (skoro by se chtělo napsat fanatická) posedlost vírou a Bohem může působit až nepřirozeně (pro nevěřící nebo vlažně věřící čtenáře určitě). Její touha po vlastním utrpení i její vítání těžké nemoci, která ji přibližuje setkání s Bohem – pro nás, kteří jsme zvyklí uvažovat v logice tohoto světa, to zní podezřele.
Ale Terezčino nasazení je zároveň nakažlivé, její absolutní dobrota, odevzdání se do Božích rukou, její pokora. Její neochota zabývat se čímkoli jiným než tím jediným, nejdůležitějším. Působí to na mě velmi silně, téměř hypnoticky, cítím, jak jsem „tváří v tvář“ její absolutní lásce odzbrojen.
Myslím si také, že pokora svaté Terezie by mohla být lékem na lidskou sebestřednost, kterou považuji za velkou bolest našeho světa (vždyť kolikrát se i při „nezištné“ pomoci a aktech sebeobětování díváme po očku kolem, jestli si ostatní všimli).

Ještě mě zaujalo – při čtení její autobiografie jsem to nějak nezaregistroval -, že v průběhu svého duchovního zrání musela minimálně jednou výrazně přehodnotit svůj postoj k víře („vysloužím si Nebe svými skutky“ vs. „odevzdám se do Božích rukou a Nebe mi bude darováno“). Tahle ochota vzdát se svého pojetí víry, i když bylo středobodem jejího života, v situaci, kdy již není únosné se jí držet, to muselo vyžadovat hodně síly a svědčí to o velké vnitřní poctivosti svaté Terezie. Pro mě je to další důvod, proč je mojí oblíbenou světicí (před její sochou v našem karlínském kostele už jistě brzy vystojím důlek :-) a proč si chci její Příběh jedné duše prostudovat znovu.

„Žít z lásky, to je uchránit sám v sobě
nezměrný poklad v džbánu kamenném.
Můj Milovaný, víš, jak v každé době
jsem slabou třtinou, nikdy andělem.

Padám-li v každé hodině, jež míjí,
ty s láskou zvedáš mě, pomáháš jít.
Dík za tu milost. Stále dáváš mi ji,
smím z lásky žít“.